S nadsázkou mě vyplísnila, že ve statistikách o nemoci covid-19 chybí kolonka pro lidi ve věku od osmdesáti do devadesáti let. No, přiznám se, že mě její špičkování trošku vyvedlo z míry, ale slíbila jsem, že zajistíme nápravu.

Pouštíme se do řeči a při otázce na zdraví paní Šedivé zůstávám v šoku. „Volám vám z novobydžovské léčebny dlouhodobě nemocných, kde se zotavuji po prodělaném koronavirovém onemocnění,“ vypráví Věra Šedivá, která prostě bourá všechny odborné studie o tom, že covid je pro seniory smrtelným onemocněním.

Po vybídnutí popisuje, jak se všechno před několika týdny dny seběhlo.

„Vlastně si nic nepamatuji. Delší dobu jsem byla unavená, ospalá. V pondělí jsem ještě vyprala, vyžehlila a v úterý mě vezli. Prostě jsem omdlela,“ snaží se vybavit počátek onemocnění, při kterém neměla žádný ze symptomů covidu-19 - teploty, kašel, dušnost, jen ospalost a únavu.

Test v jičínské nemocnici potvrdil nákazu koronavirem a sanitka ji okamžitě transportovala do hradeckého špitálu na speciální covid oddělení.

„Tady jsem měla mimořádnou péči, léčili mě s příznaky zápalu plic, brala jsem antibiotika, byla jsem připojena na infuze a kyslík,“ pokračuje.

Pořád se prý ale propadala na okraj vědomí, viděla celý pokoj vzhůru nohama. „Ani jsem si neuvědomila, že jsem na tom byla tak špatně,“ vnímá nyní.

Poté, co se její stav zlepšil, byla přeložena z jednotky intenzivní péče na oddělení, kde se hned pustila do studování zpravodaje českých učitelů a přípravy pořadů pro osenické ženy. Posléze se zotavovala na LDN v Novém Bydžově.

„V Hradci to bylo vážné, tak jsem to nevnímala, ale tady vidím, co znamená zodpovědný přístup k pacientům. Nemůžu si to vynachválit a všem děkuji, mám se výborně,“ říká.

Devadesátiletá seniorka se domnívá, že covid překonala díky své pevné vůli a také veselé mysli. „Jedno brečení, měsíc léčení. Toho jsem se držela. Byla jsem ze všech nemocných nejstarší. Do Bydžova mě vezli na vozíku, ani jsem se nepostavila. Dnes už chodím o dvou holích. Člověk se nesmí šetřit a litovat,“ prozrazuje svoji životní mantru. Svojí houževnatostí se postavila na vlastní nohy.

Těšila se domů, měla v plánu připravit si bramborový salát s řízky. Velikonočního beránka, o kterého nemocí přišla, už si odpustí.

Pochvaluje si přístup bydžovských sestřiček, které zprostředkovaly setkání s rodinou, i když přes zavřené skleněné dveře. Hovor probíhal prostřednictvím telefonu.

„Všechno se vrací do starých kolejí, už jsme se začali i dohadovat. Tak se těším, že se nic nezměnilo, a taky už se moc těším, že budu pokračovat v organizování setkání s našimi ženami. Už mám sehnané i účinkující,“ líčí své plány.

„Hlavně všem poděkujte, především rehabilitační sestře Evičce, která mě postavila na nohy. Jsou úžasní,“ klade mně na srdce a pro všechny mám vyřídit: Noste roušky, nic nepodceňujte!