Jaké byly začátky nadace?
Začátky byly samozřejmě náročné, ale přes nejrůznější problémy to šlo dobře. Naším cílem bylo vyrobit a dodat nemocným ženám padesát paruk, ale už jsme se dostali přes stovku. V současné době má od nás paruku 101 lidí a k tomu ještě dvacet dalších, na nichž jsme testovali paruky, aby byly nositelné. Teď by během měsíce mělo přibýt ještě dalších třicet… Žadatelek je však spousta a nestíháme všechno, jak bychom chtěli.

Kdo se na vás může obrátit?
Jednou skupinou jsou ženy s alopecií, tedy s trvalou ztrátou vlasů, tou druhou jsou ženy, které onemocněly rakovinou a kvůli léčbě náhle přišly o vlasy, třeba i během jednoho nebo dvou měsíců. Právě těmto ženám, které nebyly připravené na to, že ztratí vlasy, a procházejí obdobím, které pro ně nese i nebezpečí smrti, chceme pomáhat přednostně. Paruky jsou drahé a ne každý si je může dovolit. Pro nemocné ženy je to i velká psychická pomoc, protože se zbaví zvědavých nebo soucitných pohledů ostatních lidí, mohou se začlenit do společnosti a působit dojmem, že jsou zdravé. Mě velmi motivuje, když k nám přijde žena bez sebevědomí, a to se díky novému vzhledu najednou změní. Vlasy jsou totiž pro lidi velmi důležité. Pro ženy i pro muže.

Mohou si ženy vzhled paruky určit?
Každá žadatelka nám se žádostí posílá i fotografii, jak vypadala před nemocí, když měla vlasy, a my děláme v podstatě identickou kopii, pokud si to sama nepřeje nějak poupravit. Někdo si o paruku zažádá ještě v době, kdy ještě vlasy má, ale už ví, že o ně přijde. My to do té doby stačíme vyrobit. Tak jsme postupovali třeba u zpěvačky Markéty Konvičkové. Markéta věděla už před rokem, že se něco děje, a protože je klientkou našeho spolupracovníka kadeřníka Michala Zapoměla, dozvěděli jsme se to hodně dopředu a stačili se připravit včas.

Jsou ženy s parukami od vás spokojené?
Naše paruky nevypadají jako helmy a ženy se v nich cítí komfortně. Přitom některé by paruku ani nepotřebovaly. Když ztratí úplně všechny vlasy, najednou o to víc vynikne krása a zajímavost jejich obličeje. Ale těžko se jim to vysvětluje. Co se alopecie týče, existuje v USA jedno sdružení, které se snaží ženy, u nichž je zřejmé, že budou bez vlasů celý život, spíše vést k tomu, aby odhodily stud, že přišly o vlasy, a soustředily se na to, co je na nich zajímavější. Tomuto tématu se tam věnuje řada psychologů, protože dam, které trpí alopecií, je opravdu velké množství.

Vyrábíte i paruky pro nemocné děti?
My umíme udělat perfektní dětskou paruku, v níž mohou děti chodit na tělocvik, skákat a vůbec dělat úplně všechno, aniž by se bály, že se jim někdo bude posmívat. Dětský vývoj je hodně důležitý, tam se nesmí nic zanedbat, a proto máme i hodně dětských paruk vyrobených už dopředu. Zatím jsme je však poskytli jen asi deseti dětem… Moc jich není, protože maminky možná nemají důvěru v to, že je to celé zdarma.

Jaký je postup po darování vlasů? Od dárkyň je odkoupí hlavní partner nadace společnost ProfiBeauty, od níž tak fond získá peníze, aby mohl pokrýt náklady na výrobu paruky ve vlásenkářských dílnách.

Kolik lidí je ochotno poskytnout vám vlastní vlasy?
Na to, že pracujeme bez jakékoli reklamy, je jich vcelku dost. Navíc už téměř v každém městě je kadeřník, který s námi spolupracuje a dárkyně ostříhá zadarmo.

Jsou oblasti, odkud darů přichází více?
To je zajímavé… Loni jsme dostali asi 1800 darů a téměř šest stovek, tedy třetina, byla Hradecka a Pardubicka. Což je zvláštní. A není to tím, že jsme v Hradci Králové, protože jsme dlouho měli kancelář jen v Praze. V Hradci jsme teprve rok…

Máte nějaké podmínky, které by měly dárkyně vlasů splnit?
Když jsme začali, brali jsme veškeré vlasy, protože jsme potřebovali jak krátké na paruky, tak dlouhé, abychom nějakým způsobem mohli zaplatit vlásenkáře a další lidi, kteří pro nás pracují. V této chvíli ale máme krátkých vlasů dostatek, takže darované vlasy by měly mít délku nejméně 35 centimetrů. Jednou za dva měsíce slučujeme čtyři až pět ustřižených culíků, dáváme je do pytlíčků a necháváme z toho udělat paruku.

Takže na jednu paruku je potřeba pěti dárců?
Záleží na gramáži vlasů, ale ano, je potřeba asi pěti culíků.

A další podmínky?
Vlasy by měly být zdravé, ideálně nebarvené… ale bereme i barvené. Mohou být šedivé, aby dámy, které už měly šediny, dostaly přirozeně vypadající paruku. Dárkyně by sama měla zhodnotit, jestli by vlasy, které nám posílá, chtěla vidět v paruce. A rozhodně by v těch vlasech neměli být paraziti…

Prosím? To snad není možné.
Ale ano, i takové nám občas chodí.

U dárkyň tedy dáváte přednost delším vlasům?
Krátkých máme dost a navíc s nimi trochu bojujeme, protože jsme zjistili, že do paruk nejsou nejvhodnější. Hodně se v nich zacuchávají a způsobují, že paruky ztrácejí tvar.

Zdá se, že výroba paruk je trochu věda…
Ano, vyrábět paruky je trochu věda. Musela jsem se to naučit a musela jsem tu paruku pak nosit sama, abych věděla, co to udělá. Paruku jsem pustila i mezi kamarádky, aby si vyzkoušely, zda se dá nebo nedá nosit. Postupně jsme výrobu zdokonalily, takže naše paruka se dá nosit dva roky bez jakéhokoliv problému, a pak se může „servisovat“.

Rozumím tomu dobře, že vy sama dokážete vytvořit paruku?
Vždycky mě bavily ruční práce, u nás doma se pletlo a háčkovalo. Paruky bych ale nemohla dělat pořád. Vyrobila bych maximálně jednu za dva měsíce, a to by samozřejmě nestačilo. Vytvořila jsem tedy takový prototyp , aby se vědělo, jak by to mělo vypadat, a teď už se jede podle manuálu.

Kdo pro vás tedy vyrábí paruky?
Lidi na výrobu paruk máme vlastně po celé Evropě. V Česku jsme měli výborného mladého vlásenkáře, který nám vedl celý tým lidí, ale ten bohužel před dvěma měsíci tragicky zemřel, a já se teď u nás nemohu na nikoho spolehnout. Přitom darů je hodně i zájem o paruky je velký. Divadelní vlásenkáři pracují trochu jiným způsobem a na parukách je to znát, nevypadají tak přirozeně jako naše celopoutkované. Tento obor v Česku pomalu vymírá a vlásenkáři tu velmi chybí. V Praze na to sice je škola, kde jsou i rekvalifikační kurzy, ale jejich žáci téměř nic neumějí.

Zkoušela jsem také sehnat nějaké šikovné babičky, které háčkují a chtěly by si přivydělat. Vytvořili bychom tady dílnu, a pokud by zvládly jednu paruku za měsíc, mohly by si vydělat až 14 tisíc korun, což je více než důchod. Ale ukázalo se, že sehnat takovou babičku není jednoduché.

Takže využíváte zahraniční výrobce?
V zahraničí máme židovské rodiny, které se výrobou paruk zabývají už po tisíciletí. Výborní jsou Turci, Gruzínci nebo Rusové, lidi z východních zemí, kteří se na to specializují.

Vy jste dříve pořádali dražby vlasů, ale pak jste od nich upustili.
Bylo to dost náročné. Musela jsem dražitele nutit k tomu, aby přidali třeba stovku nebo dvě, a to mi přišlo dost ubohé. Říkala jsem si: No, stejně nikdo nechce dát víc než já…

Teď chceme dražbu zkusit znovu, ale jinou formou a zatím to teprve promýšlíme. Lidé si neuvědomují, jak vysokou hodnotu mají vlasy. Třeba mezi culíkem dlouhým 40 až 50 centimetrů může být v ceně rozdíl tisíc až 1500 korun.

Jaké jsou ohlasy na vaši činnost?
Zatím je to samé slunce. A když děláte věci tak, že si to kdokoliv může přijít zkontrolovat, a všechno je na transparentním účtu, je to dobře. Takhle by to mělo fungovat se vším.

Když se někdo uzdraví, může vám paruku vrátit?
Už se to asi pětkrát stalo. Ale ono je to dost drahé zboží – jedna paruka může mít hodnotu až 35 tisíc korun, žena ji může prodat třeba i za dvacet tisíc… My to bereme tak, že je to dar od nás.