Deník na návštěvěDeník na návštěvěZdroj: DeníkNa stropě Moynihan Train Hall ve stanici Penn Station u slavné Madison Square Garden jsou skleněné vitráže, které navrhl významný americký umělec Kehinde Wiley. Vitráže o celkové ploše 80 metrů čtverečních vznikly v lubenecké dílně manželů Kantových – namalovala je Jitka, vše technicky zabezpečil Richard.

Americký malíř Kehinde Wiley je známý svými vysoce naturalistickými malbami Afroameričanů, často odkazujícími na dílo obrazů starých mistrů. „Spolupracovali jsme s ním na třech projektech, dva dřívější byly výstavy v New Yorku a Paříži. Nyní jsme podle jeho návrhu dělali vitráže na halu nádraží v New Yorku. Dostali jsme jeho návrh v elektronické podobě, vytiskli jsme si ho v poměru jedna ku jedné a namalovali a vyrobili podle něj vitráže,“ popsala Jitka Kantová.

Vitráže v lubenecké dílně vznikaly sedm měsíců intenzivní práce včetně sobot a nedělí. 

„Při malbě na sklo se musí nanášet barva v jemných valérech, aby nevypěnila. Takže pokud se má docílit intenzivní barvy, dává se sklo do pece minimálně pětkrát. Obličeje a tělo jdou do pece až 15krát,“ přiblížila Jitka Kantová.

Z Lubence do New Yorku putovaly vitráže v podobě čtverců o rozměrech 50 krát 50 centimetrů, přímo na místě se instalovaly do konstrukce.

O lednovém otevření nové haly včetně její výzdoby referoval například prestižní americký deník The New York Times. „Nová hala je pojmenována po senátorovi Danielu Patricku Moynihanovi, který počátkem 90. let jako první představil plány na její renovaci. Projekt měl ale zpoždění. S výstavbou se začalo teprve v roce 2017,“ připomněl deník.

Manželé Richard a Jitka Kantovi z Lubence se zabývají výrobou vitráží už více než čtvrt století. Za tu dobu obdrželi řadu ocenění, práce z jejich dílny míří z velké části právě za hranice České republiky. „Pracujeme hodně pro zákazníky v Holandsku, ale i jinde. Do Japonska jsme dělali českou vitrážovou vesničku, nyní pracujeme také na jedné zakázce do Německa, vytváříme Buddhu,“ popsala Kantová, která se naučila základům výroby vitráží před lety právě v Německu.

A jak si tvůrci rozdělují práci? Manželka je výtvarnice, manžel spíš technický typ. V našem podnikání se skvěle doplňujeme, říkají Kantovi. „Někdejší majitel lubeneckého Lutosu, kde jsem pracoval, přijel na začátku devadesátých let z veletrhu v Itálii a chtěl začít vyrábět tiffany skleničky. Našla by se tak práce pro ženy v továrně, která v té době nebyla. Výroba ale byla prodělečná a padlo rozhodnutí, že v továrně skončí. Pantáta s dcerami dodělal v garáži zakázku do jednoho kamionu. Zbyla z toho spousta materiálu. Manželka si s ním začala hrát, je výtvarně nadaná, hodně ji to chytlo,“ zavzpomínal na začátky jejich podnikání Richard Kanta. Zakázek postupně přibývalo, stejně tak jako zaměstnanců.

Vitráže z Lubence zdobí několik objektů v regionu, návštěvníci se s nimi mohou setkat například v kostele v nedaleké Libyni, do jehož obnovy se manželé Kantovi zapojili.