Pamětník sám sebe popisuje jako samotáře, který mnoho svých životních rozhodnutí učinil ve snaze konečně si najít přátele, zapadnout do kolektivu. To byl také důvod, proč se na konci vojenské služby nechal naverbovat do služeb Ministerstva národní bezpečnosti. Skončilo to ale zklamáním: když mu přišlo předvolání k útvaru Javor, zjistil, že ti, kteří se kasali, že půjdou do Prahy s ním, mezitím vycouvali: „Jel jsem vlakem do Prahy úplně sám. Řada kamarádů, kteří mě do toho nalákali, se mnou nejela. Bylo mi z toho hrozně smutno.“

Osamělým klukem bez kamarádů byl už jako dítě: narodil se roku 1926 a vyrůstal jako jedináček v pražské Libni mezi polorozpadlými dřevěnými boudami, v nichž jeho tatínek provozoval kolářské řemeslo. Rodiče věnovali veškerý čas úsilí o obživu, takže, jak říká, „většinou jsem se jen tak batolil po dvoře.“

Kamarádi mě postrčili a já to podepsal 

Když malý Vláďa nastoupil do školy, vnímal, že se na něj dívají jako na chudé dítě: „Byl jsem jediným žákem, který neměl koženou brašnu. Měl jsem jen síťovku na učení. Matka si stěžovala, že jí táta dává jen pět korun na den. Ovšem tátovi to nevyčítám, protože usilovně šetřil na něco lepšího.“ Otci se nakonec podařilo pořídit rodinný dům v Michli, kam také přestěhoval svou živnost.

Vláďa se u otce vyučil kolářem a po válce jako devatenáctiletý hledal přátele ve Svazu české mládeže: „Říkal jsem si, že když jsem pořád jenom sám, nebude na škodu se tam přihlásit. Chodili jsme na schůze konané v bývalém pivovaru u Botiče. Hovořilo se tam už dost politicky, ale bylo to samé schůzování a žádná aktivita.“ Ve Svazu české mládeže měli už od počátku velký vliv komunisté.

„Jednoho dne předseda organizace Kupčovský s úsměvem prohlásil, že má pro nás překvapení. Začal rozdávat červené legitimace s rudou pěticípou hvězdou a překvapení jsme opravdu byli,“ vzpomíná Vladimír Bohata. A tak se v únoru 1946 stal členem KSČ. Teprve když novinu oznámil doma, pochopil, že možná udělal chybu: „Když se to táta dozvěděl, úplně řádil: ‚Vždyť jsme živnostníci a ty taky! Strana proti tomu válčí!’“

Od podzimu 1948 sloužil Vladimír na vojně v Českých Budějovicích. Vzhledem k jeho členství ve straně mu přidělili funkci politruka. „A byl jsem zase izolován od ostatních! Večer, místo abych trávil čas ostatními vojáky, jsem si připravoval přednášku na další den,“ konstatuje zklamaně.

Ke konci vojenské služby přišli k jednoce náboráři, kteří vojáky přesvědčovali, ať vstoupí do armády. Později je vystřídali náboráři z vnitra a začali jim podsouvat práci v řadách nově zřízeného Ministerstva národní bezpečnosti (MNB). „Kamarádi mě popostrčili a já to podepsal. Říkal jsem si, že mě stejně nevezmou, že jako syn živnostníka nemám prakticky žádnou šanci.“ Dopadlo to ale jinak: přijali ho a obdržel pokyn, že se má po skončení vojny hlásit u útvaru Javor, pověřeného střežením vysokých stranických činitelů. Kamarádi, kteří ho k podpisu povzbuzovali, si ale svou přihlášku na poslední chvíli rozmysleli.

Ostře sledovaná vila

Útvar Javor, vedený kapitánem Traplem, měl nejdříve hlídat budovu ÚV KSČ, který tehdy sídlil poblíž Prašné brány, na rohu ulic Celetné a Na Příkopě. Dělali buď pochůzky okolo budvy v civilním oblečení, anebo drželi hlídky na střeše sousedního domu. Pracovníci útvaru Javor museli bydlet na ubytovně v sousedství, naproti tehdejšímu knihu Sevastopol. Právě tady se Vladimír Bohata dostal do svého prvního pracovního konfliktu.

Jednou v noci uslyšel na ulici jakýsi hluk a z okna uviděl dvojici podnapilých mužů. Jeden z nich utrhl ceduli zavěšenou nad vchodem do cukrárny. „Uvažoval jsem, že to přece nemůžu takhle nechat. Vyběhl jsem tam a snažil jsem se zakročit,“ popisuje pamětník. Muži prohlásili, že jsou šífaři z nákladních lodí na Vltavě. Vladimír Bohata je po delším dohadování předal příslušníkům Veřejné bezpečnosti, očekávanou pochvalu od nadřízených ale nedostal. Právě naopak: „Bylo mi vytýkáno, že jsem ten zákrok vůbec udělal. Kapitán Trapl mi zdůrazňoval, že kvůli tomu tam nejsme, že máme zcela jiné úkoly. Zakročil jsem proti dělnické třídě a to tehdy bylo dost nepopulární,“ popisuje.

Krátce nato a zřejmě i pod vlivem těchto událostí byl Vladimír Bohata přeložen, aby střežil vilu Rudolfa Slánského v Korunovační ulici v Bubenči. Členů ochranky tu bylo jen několik málo a postupně se tam prý vytvořilo „takřka rodinné prostředí“. Často vídal jeho ženu Josefu Slánskou i nejmladší dítě, dceru Martu, která odpoledne spávala v kočárku na dvorku pod dohledem chůvy.

Sám Rudolf Slánský, tehdy generální tajemník ÚV KSČ, se ve vile objevoval až pozdě večer nebo v noci, takže Vladimír Bohata se s ním někdy setkával na svých nočních obchůzkách. Jednou mu při takové příležitosti Slánský vytknul, že ho nepozdravil. Vladimír mu vysvětlil, že působil ustaraný a zahloubaný ve svých myšlenkách, a nechtěl ho tedy vyrušovat.

„Trochu se pousmál a řekl, abychom se šli projít parkem asi na půl hodiny. Pan Slánský o sobě mluvil málo nebo skoro vůbec, ale mě se ptal na rodiče a na to, jak jsem spokojený v zaměstnání. Všechno jsem mu vypověděl, pozorně si mě vyslechl a po určité době jsme se přátelsky rozloučili,“ vzpomíná Vladimír Bohata.

Slánský, předchůdce Gorbačova?

Rudolf Slánský v té době skutečně mohl mít ustaraný výraz. I když ještě neznal krutou budoucnost, kterou mu chystal prezident Gottwald, cítil, že jeho pozice ve straně slábne. V září 1951 byl z pozice generálního tajemníka KSČ sesazen na pozici místopředsedy vlády. V jeho politické kariéře nastal strmý pád, který spěl až k 23. listopadu 1951. V den, kdy prezident Gottwald slavil své pětapadesáté narozeniny, byl Rudolf Slánský ve své vile zatčen.

„Všiml jsem si, že pan Slánský zmizel, neobjevoval se. Když jsem se na to ptal, nikdo nic nevěděl,“ popisuje Vladimír Bohata. Na nějakou dobu zmizel i velitel ochranky, kapitán Trapl.

„Dlouho jsem nevěděl, proč Slánského trestali. Později jsem se dozvěděl, že jeho hlavním přečinem byla snaha odtrhnout se od Sovětského svazu a chopit se moci,“ říká Vladimír Bohata a z jeho slov je patrné, že si vytvořil o Slánském vlastní svéráznou teorii: „Napadlo mě, že to byl takový předchůdce Gorbačova, že chtěl z našeho státu udělat moderní demokratický stát. To bylo tehdy vyloučeno, začal s tím příliš brzo. Proto skončil špatně. Vzpomínám na něj jako na velice příjemného a schopného pána, který to s naší zemí myslel dobře.“ Zdá se, že si pamětník svého oblíbeného nadřízeného značně idealizoval.

Pět dní po zatčení Slánského byl Vladimír Bohata převelen k útvaru Trasa, který střežil služební cesty komunistických funkcionářů, ale i budovu prominentního zdravotnického zařízení Sanopz, kde byl hospitalizován Klement Gottwald, nebo vilu tehdejšího předsedy vlády Antonína Zápotockého ve Vonoklasech.

V roce 1954 přestoupil k jednotkám Veřejné bezpečnosti, u nichž působil až do osmdesátých let, kdy odešel do důchodu. Jeho personální spis ho hodnotí jako spolehlivého, ale nikterak iniciativního pracovníka. Z komunistické strany ho nakonec na jaře 1968 vyloučili pro dlouhodobé neplacení členských příspěvků. Blízké přátele, které ve straně a u bezpečnostních útvarů hledal, tam nikdy nenašel.

Vzpomínky Vladimíra Bohaty pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete na www.pametnaroda.cz.