Jak vznikl nápad postavit si mezi záhony železnici?
Na začátku byla zvědavost, jestli je možné postavit si doma lokomotivu. Výsledkem byla dvounápravová mašina poháněná dieselovým agregátem a dvacet metrů kolejnic. Odborníci mě od toho odrazovali, že to není možné. To bylo před dvanácti lety. Dnes mají koleje půl kilometru a jezdí po nich současně tři vlaky. Funkční jsou závory, návěstidla i výhybky.

To je obrovský pokrok od prvního nápadu. Kde jste se inspiroval?
Nebylo od koho, elektrifikovanou domácí železnici na českých zahradách nenajdete. Začal jsem počítat, svařovat, brousit, shánět materiály i peníze, vozit štěrk, kopat, natahovat dráty a donekonečna improvizovat. Po dvanácti letech práce mašiny jezdí, mají výborný tah, utáhnou s přehledem vagóny s osmdesáti lidmi.

Petr Sochůrek sbírá zase historické traktory:

To vyžaduje znalost oboru. Jak k němu máte blízko?
Vyučil jsem se mechanikem kolejových vozidel a je to moje zaměstnání. Pracuji v depu u Českých drah. Takže přijdu z práce a jdu zase do práce. Ale je to moje velká záliba i celé mojí rodiny. Bez podpora svých nejbližších bych to dělat nemohl. Když máme otevřeno pro veřejnost, podílí se na provozu i patnáct lidí. Většina z nich jsou stejní nadšenci jako já.

Kdo k vám všechno jezdí?
Kromě Rusů tady byli snad lidé z celého světa i z Ameriky. Velkými nadšenci jsou Maďaři i Poláci. Lidé sem jezdí s dětmi a časté jsou návštěvy i zájemců o železničářské povolání. Mohou si tady vše vyzkoušet v praxi. Řídící software je sice pro modeláře, ale vychází z toho, který používají ČD. Takže si u nás zájemci mohou zkoušet postavit vlakovou cestu, vypravit nebo i zkusit řídit vlak. Pro veřejnost otevíráme pravidelně v čtrnáctidenních intervalech o nedělích nebo na zahájení či ukončení prázdnin. Přes léto takto fungujeme až do konce září.

Na zahradě máte i nádražní budovu.
Ano i strojvůdci a výpravčí jsou oblečeni v uniformách. Jen technika je menší. Závory cinkají, semafory svítí, na nádraží stojí výpravčí s píšťalkou. Lokomotivy občas řídí skuteční mašinfírové, jeden je už v důchodu, ale tak ho ježdění na úzkorozchodné železnici baví, že si nebere ani peníze za benzín. Mezitím se proplétají stovky lidí, většinou rodin s dětmi, ale i skalní fanoušci železnice. Přijede jich i tisíc. Pomáhají místní dobrovolní hasiči, kteří řídí dopravu, obchodníci zajišťují občerstvení. Vstříc vychází i vedení města, které zajišťuje potřebnou legislativu, abychom mohli železnici provozovat.

Zdeněk IŠ
O něm: Povoláním železničář, mechanik kolejových vozidel vybudoval na zahradě půl kilometrovou plně funkční železnici s nádražím a třemi vlaky. Otevřel ji veřejnosti.
Věk: 46 let
Koníčky: Vlaky, železnice, stavba funkčních modelů.
Jak relaxuje: Kromě čtení odborné literatury, rád cestuje s rodinou po České republice.

To všechno se vešlo jen na vaši zahradu? 
Dnešní rozsah železnice by se na naši zahradu už nevešel. Pronajali jsme sousední pozemky, některé koupili. Vstříc nám vyšla rodina i sousedé.

Jak se dá skloubit běžné zaměstnání s tak náročným koníčkem?
Musí vás to bavit. Železniční nadšenec je svým způsobem diagnóza. Trávíme tu všechen čas a někdy je to i fyzicky náročné. Když se třeba trhá kolejiště. Máme to ale rozdělené, já zajišťuji techniku, opravujeme, lakujeme, vylepšujeme. Když se nepracuje na železnici, tak se musí pracovat na zahradě. Děda je výpravčí, babička prodává lístky, manželka je v bufetu, švagr jezdí, brácha jezdí, děti dělají výpravčí.

Co vás tedy nabíjí?
To, že se to lidem líbí, děti jsou nadšené, fotí se v čepici strojvůdce, svezou se, sledují závory i techniku. Osahají si to, k čemu se na běžné železnici nedostanou. A jiné lidi to přitáhne k oboru, něco se tady naučí.

Žijete i normální život, myšleno bez železnice?
Vždyť říkám, že vlakový nadšenec je diagnóza. Ale ano, rádi jezdíme s rodinou na výlety po Česku, pořád je spousta míst, na kterých jsme ještě nebyli. Pravda, moc volného času na to ale nemáme. Po večerech nebo mimo sezónu si rád čtu v odborné železniční literatuře, listuji v časopisech. Na nic jiného není čas ani pomyšlení.

Nevadí vám, že se z vaší zahrady stala turistická atrakce?
Nevadí, i když jsme to původně neměli v plánu. Ale je to naše radost, o kterou se dělíme s ostatními.