V nemocnici se po nedělním požáru ve vejprtském domově Kavkaz ocitlo nejen 27 jeho klientů, ale také zasahující. Mezi nimi i místostarosta Vejprt Vlastimír Volín, který se podílel na záchraně obyvatel domu. Z kadaňské nemocnice ho pustili v pondělí a hned v úterý byl opět v práci. „Teď bych ani nemohl být doma,“ poznamenal. „Pracoval jsem tam dříve, všechny znám, takže na mě tahle obrovská tragédie dopadá i osobně,“ dodal posmutněle. Požár zaplatilo životem osm mužů, další bojuje o život v nemocnici.

Jak jste se o požáru dozvěděl?
Protože mám na starosti krizové řízení, dostávám SMS zprávy od operačního důstojníka. Zpráva, že hoří, mi přišla ve 4:50. Ani nevím, jak a co jsem na sebe vzal, ale snad během pěti minut od vyhlášení poplachu jsem byl na místě. Dorazil jsem spolu s našimi hasiči a s policisty. Bydlím nedaleko.

Jaká byla vaše úloha na místě?
Řídili jsme s velitelem zásahu Milanem Suchánkem evakuaci lidí, kteří byli uvnitř. Pracoval jsem tam před lety, takže znám dobře objekt i klienty. Pomáhal jsem hasičům, aby se zorientovali, byl tam zakouřený prostor, nebylo na krok vidět. Hasiči byli v kyslíkových přístrojích, klientům nasazovali vyváděcí vaky a my je s velitelem přebírali mezi nejzakouřenější chodbou a hlavním vchodem, kde jsme je odstrojili a přebrala si je zdravotnická záchranná služba. Vytvořili jsme takový řetěz.

Také jste měl kyslíkový přístroj?
Neměl, ani velitel neměl masku. Byli jsme v méně zakouřeném prostoru, stejně se mi ale udělalo špatně. Pálilo mě v krku, kašlal jsem a byl černý jako cikán. To k tomu ale patřilo. Kdo byl schopen jít sám, toho jsme vyvedli, ostatní jsme vynášeli. Postupně jsem cítil, jak mi docházejí fyzické síly, už jsem nebyl schopný toho klienta unést. Nejsem nejmladší, je mi 55 let. Nakonec mě také převezli do nemocnice.

Jak je vám teď?
Nejsem žádné ořezávátko, ale vnitřně mě to sebralo. Je to tragédie. I pro mě osobně. Pracoval jsem tam jako vedoucí v letech 2007 – 2014 a stále pracuji v městské správě. Kavkaz pro mě byl srdeční záležitostí. O ty kluky jsme denně pečovali, organizovali pro ně akce jako je masopust nebo Vejprtský radovánek. Zastávám názor, že práci s takovými lidmi nemůžete dělat jen kvůli výplatě, nejde to jinak než, že si k nim najdete cestičku. Je to samozřejmě práce psychicky náročná. Je těžké porozumět, co by si přáli, někteří málo komunikují a vy přitom musíte zjistit, co chtějí dělat, aby z toho měli radost. Je to o porozumění a naladění se na ně. To ale není něco, co přijde za měsíc, trvá to dlouho dobu. Navíc do domova nemůžete chodit se starostmi, vyzařovaly by z vás a ti klienti jsou citliví, hned by to na vás viděli.

Měl jste k některým z nich blíže? Jsou mezi oběťmi požáru?
K obětem neřeknu nic. Jinak platí, že někdo je vašemu srdci bližší, tak to v životě je. Ale ke všem klientům se musíte chovat stejně, jinak by vycítili, že se někomu věnujete víc.

Místostarosta Vejprt Vlastimír Volín, který pomáhal se záchranou lidí z hořícího domova pro mentálně postižené.

Obyvatelé domova, kteří se vrátili z pozorování v nemocnicích, jsou rozmístění ve třech dalších domovech pro mentálně postižené ve Vejprtech. Byl jste se za nimi podívat? Jak na tom jsou?
Byl. Byli rádi, že mě vidí, vzpomínali. Někteří se ptají, kde jsou ostatní, chtěli by být pospolu, tak se snažíme zajistit, abychom je co nejdříve mohli mít pod na jednom místě.

Uvědomují si, co se stalo?
To je člověk od člověka. Někteří si to uvědomují a jsou smutní.

Prezident navrhuje jednoho ze zasahujících policistů, který měl vyvést devět lidí a také skončil v nemocniční péči, na vyznamenání. Na sociálních sítích místní vyzvedávají také vás. Probleskl tam názor, že byste si také ocenění zasloužil…
Sociální sítě nesleduji. Mohu jen říct, že jeden odhodlaný člověk by na místě nic nezmohl. Všichni by měli být ocenění. Nedám dopustit na hasiče a policisty ani záchrannou službu, včetně té německé, která také přijela na pomoc. Každý dělal to, co má. Fungovalo to perfektně. Hrdý jsem na naše dobrovolné hasiče, kteří přijeli ani ne do deseti minut. Jsou to kluci, kteří mají práci, rodiny a přitom pracují s nasazení a se znalostmi a taktikou jako profesionální hasiči.

Mým přáním je, abychom se všichni, kteří zasahovali, ještě setkali a mohl jsem jim osobně poděkovat, za to, na jaké úrovni pracovali. Byl to koncert.

 Také v nemocnicích se k našim klientům chovali perfektně, a to nejen profesionálně, ale i lidsky. Přitom to s nimi není při jejich postižení lehké.