Pád z velké výšky, svoji desátou sebevraždu, přežila. Byla ale dvakrát v kritickém stavu a bude mít doživotní následky. I tak je vděčná, že nezemřela a může tu být se svými blízkými.

Pro Deník se rozhodla Naty otevřeně promluvit o svém příběhu, aby popsala, co prožívá psychicky nemocné dítě, a stejně tak našla odvahu její matka Květa Šebková, aby se podělila o to, čím si procházejí rodiče dítěte, jež se opakovaně pokouší o odchod z tohoto světa a má takové záchvaty afektu, že neváhá vzít do ruky nůž, když se mu v tom někdo snaží zabránit.

Obě věří, že tak pomohou mladým lidem i jejich rodičům, kteří se potýkají s podobnými problémy.

Zdroj: Deník/Milan Kilián

„Moje psychické problémy začaly v sedmi letech, kdy jsem byla šikanovaná a ponižovaná od učitelky na jedné ze základních škol v Plzni. Dostávala jsem sešitem přes hlavu, přes zadek, říkala mi, že jsem k ničemu. Tehdy, v mých sedmi letech, se mi začal ozývat první hlas v hlavě. Začínala jsem mít problémy i s halucinacemi,“ vzpomíná Natálka. Její matka dodává, že se situaci na škole snažila řešit, ale neúspěšně. „Naty tehdy musela začít chodit k psychologovi, který řekl, že má fobii ze školy. Natálka měla ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou – pozn. aut.), nestíhala učivo. Na škole ale všichni drželi s učitelkou, nikdo proti ní nešel,“ popisuje Šebková.

Natálka proto přestoupila na jinou školu, kde se k ní chovali hezky a kde byla spokojená. „Ale já si to trauma přenesla a bála jsem se tam chodit, měla jsem psychosomatické bolesti břicha,“ líčí s tím, že když jí bylo pouhých osm let, začala poprvé myslet na vlastní smrt. A také se o ni pokusila, předávkovala se léky. Naštěstí ji zachránili. To horší ale mělo teprve přijít. „V jedenácti se mi začal v hlavě ozývat nejhorší hlas, říkala jsem mu ONA. Ten mě vyzýval, ať zabiji někoho nebo se zabiji sama. Ten hlas jsem nejen slyšela, ale i viděla, říkala jsem tomu Černá místnost, kde jsem tu dotyčnou viděla, mám ji i nakreslenou,“ popisuje mladá Plzeňanka a ukazuje kresbu.

Depresi může odstartovat i velká změna v životě
Přehledně: Počet sebevražd v Česku, jaké jsou varovné signály, jak pomoci

„Když za mnou dcera přišla s tím, že má v hlavě hlas, který jí říká ošklivé věci, třeba aby nás zabila, tak jsem to samozřejmě vyhodnotila, že to není normální, a Naty odvedla na psychiatrii. S tím hlasem jsem se snažila komunikovat, Naty jsem říkala, ať si ten hlas dá na mě pozor. A ona mi změněným hlasem odvětila 'taky se ti může něco stát',“ líčí dění Šebková. Její dcera byla tehdy poprvé hospitalizována na psychiatrii. Dělali jí různé testy, nasadili antipsychotika a asi po měsíci ji pustili domů.

Psychiatrie, domov, a tak pořád dokola

Od té doby začal kolotoč. Naty byla celkem dvanáctkrát hospitalizována na psychiatrii v nemocnici, dvakrát v psychiatrické léčebně. Lepší stavy se střídaly s horšími, kdy se opakovaně pokoušela o sebevraždu. „Dcera prošla mnoha vyšetřeními na psychiatriích, prošla léčebnami, ale pořád nikdo nedokázal říct, co jí je. Jednou jí chybně diagnostikovali schizofrenii, pak ji zase v jedné léčebně málem přelékovali. Lékaři nám stále říkali, že s diagnózou musíme počat, až se dovyvine osobnost, do jejích 18, 20 let, jenže ona se toho nemusela dožít,“ stýská si Šebková.

Loňský rok byl totiž pro mladou slečnu hodně zlý. Hned v lednu se předávkovala, pak znovu v únoru. „Pak jsem měla afekt, kdy jsem napadla mámu, která se mi snažila zabránit v tom, abych vyskočila z okna,“ vzpomíná Natálka. „Vzala dokonce do ruky nůž. Naštěstí tehdy syn přišel ze školy, zrovna když se se mnou prala, společně jsme ji zpacifikovali a nikomu neublížila ani nevyskočila. Ale bylo to hrozné, křičela, museli přijet tři policisté, spoutat ji a odvézt do nemocnice. Tehdy nezabraly ani dvě injekce,“ popisuje náročné okamžiky její matka.

Vyskočila před tátou

To nejhorší ale přišlo 18. června, pár týdnů po Natálčiných šestnáctých narozeninách. Tehdy se pořezala na rukou, a když to její táta zjistil, dostala strach, že bude muset zpět na psychiatrii. Zvolila radikální řešení. „Otevřela jsem okno a přímo před tatínkem, který mi v tom nestačil zabránit, jsem vyskočila ze šestého patra. Bylo to v afektu, já si nepamatuji nejen ten den, ale ani dva dny předtím. Ztratila jsem paměť kvůli silnému otřesu mozku,“ říká dívka, při které během pádu z velké výšky, jenž bývá v naprosté většině případů fatální, stáli všichni svatí.

Radek Štěpánek a Marek Všetíček.
Tragédie. Trenér Štěpánka, Berdycha či Kvitové ze Šumperka spáchal sebevraždu

Nedopadla totiž na asfalt, ale hned vedle, do vysoké trávy, což spolu s rychlou reakcí jejího otce, který jí poskytl první pomoc ještě před příjezdem záchranářů, zřejmě rozhodlo o tom, že přežila. Musela ale svést tvrdý boj s dámou s kosou. „Natálka měla tehdy krvácení pod spodinu lebeční, takže jí museli navrtat lebku a dát jí tam čidlo, zda jí neotéká mozek, měla otevřenou zlomeninu ruky, rozdrcenou pánev, zlomené obě paty, poraněnou bederní páteř, propíchnuté plíce žebry a další zranění. Pět dní byla v umělém spánku. Později dostala zápal plic, takže byla znovu v kritickém stavu. Nelze popsat, co prožívají rodiče, když dítě vidí v takovém stavu. Člověk si to pak vyčítá, že měl být v tu chvíli s ní, že už měl dávno koupit kliky na okna, aby je nemohla otevřít…,“ vzpomíná Šebková, jak náročné to tehdy bylo pro celou rodinu.

„Na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Fakultní nemocnice v Plzni tehdy ale odvedli skvělou práci,“ připomíná dívčina matka s tím, že Natálka mohla opustit nemocnici po 81 dnech, byť odjížděla na vozíčku.

Matka ji hlídá

„Dostala jsem se z toho, ale mám trvalé následky. Problémy s pamětí, částečně ochrnutou nohu a další problémy,“ říká Natálka, jež je teď pod každodenním dohledem svých blízkých, kteří už vědí, že trpí emočně nestabilní poruchou. „Když se dostane ze vzteku do afektu, vůbec o sobě neví,“ vysvětluje její matka, která přiznává, že se pořád bojí, že se může něco stát. „Ale bojujeme s tím. Pokud to nebude nutné, nechceme, aby šla Natálka do léčebny. Tam by s ní nikdo nerehabilitoval, nadopovali by ji léky, to není řešení. Já jsem s ní teď doma pořád, nikam nechodím, okna máme zabezpečená proti otevření. Nenechávám ji samotnou ani s bratrem, odcházím jen, když ji hlídá její táta nebo babička,“ konstatuje Šebková s tím, že to je jediná doba, kdy si dojde třeba nakoupit.

Smutek u seniorů není dobré podceňovat. Čím dál častěji myslí na sebevraždu. Ilustrační snímek
Čeští senioři stále častěji myslí na sebevraždu. Je důležité všímat si signálů

Když totiž na Naty přijde záchvat, je nutné ji ihned uklidnit, aby se to nerozjelo a rodina nemusela volat záchranku. „S partnerem chodíme na rodinnou terapii, kde se učíme, jak zvládat Natálčiny stavy. Život s psychicky nemocným dítětem je velice náročný, 24 hodin denně,“ říká Šebková, která apeluje na všechny rodiče, aby si bedlivě všímali svých potomků. A především, aby si byli ochotni připustit, že dítě může mít problém, který si žádá pomoc psychiatra. „To se ale mnoha rodičům nechce. Přitom pro ochranu dítěte je nutné pomoc vyhledat,“ zdůrazňuje matka psychicky nemocné dívky.

Natálka přiznává, že i rok po skoku ze šestého patra se v ní perou dvě osobnosti. Jedna, která ji nutí vše skoncovat, a druhá, která naopak chce žít. A ona dělá vše pro to, aby vyhrála ta druhá. A když vidí, kolik lidí na sociálních sítích píše o tom, že nemají proč žít, že spáchají sebevraždu, tak je prosí, aby to nedělali. „Vše se dá řešit, nic nestojí za to brát si život. S každým problémem jsme silnější, ne slabší. Já jsem třeba měla problém se sebevědomím. A podobných lidí je víc. Lidé nadávají na to, že mají špatné tělo a podobně. Ale buďte rádi za to, co máte, a nestěžujte si, jiní jsou na tom hůř,“ uzavírá dívka, která se odhodlala veřejně odhalit, co prožívá psychicky nemocné dítě, aby pomohla těm, co jsou na tom podobně.

Sebevražd dětí v kraji přibývá

Sebevražedných pokusů dětí a mladistvých podle Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje (ZZS PK) kontinuálně přibývá. Krajští zdravotničtí záchranáři vyjíždějí momentálně k desítkám případů ročně. „Naštěstí jde většinou o tzv. demonstrační sebevraždy, kdy oběť vysílá jisté SOS ve smyslu „něco se mi děje, nejsem v pohodě, věnujte mi svojí pozornost“. Dokonaných sebevražd u osob pod 18 let zaznamenáváme minimum, pokud už k nim dojde, většinou jde o skok z výšky, oběšení nebo skok pod vlak,“ řekl Deníku Vítězslav Sladký ze ZZS PK.  

Důvodem, proč si mladí chtějí vzít život, bývá podle něj obvykle velký tlak na výkon a úspěch, nadužívání sociálních sítí, kyberšikana nebo zneužívání alkoholu, drog a psychofarmak. Většina mladistvých obvykle spolyká větší množství léků a následně o svém úmyslu zemřít informují přátele na sociálních sítích. Mnohdy vyhrožují svým partnerům, „když mne opustíš, zabiju se“. V tomto ohledu záchranáři důrazně varují před požitím paracetamolu (Paralen, Panadol…), který řada „demonstračních sebevrahů“ považuje za volně dostupný a neškodný, ač je silně toxický a už při užití deseti tablet představuje riziko trvalého poškození jater a ledvin. „Osobně si pamatuji na případ dvanáctileté dívky, která užila asi 20 tablet paralenu, přežila, ale následně skončila na dialýze a čekala několik let na transplantaci ledviny,“ upozornil Sladký.