Žil v Praze, ale vždy se rád vracel na rodný zámek, který byl společně s dalším majetkem rodině později vrácen v restituci. Silné pouto k tomuto místu dokládá i fakt, že na nedalekém hřbitově je pochována většina jeho nejbližších příbuzných. O svém životě se hrabě Mensdorff-Pouilly rozpovídal v rozhovoru pro Týden u nás.

Nedávno jste oslavil devadesátku. Jaké to bylo?
Dobré, děkuji. Bylo to v kruhu široké rodiny a přátel. Měl jsem jediné přání, a to žádné dárky. Přesto je někteří donesli a dostali ode mě trochu vynadáno. (úsměv) Devadesátiletý člověk už přece něco takové nepotřebuje. Hosty jsem jen žádal, aby přispěli na charitu a to se stalo.

Řada lidí má v tomto věku tendenci bilancovat. Ohlížet se za životem a vzpomínat…
Já to moc neprožívám. Můj život byl takový, jaký prostě měl být a jaký mi byl dán. Spoustu věcí člověk ovlivnit nemůže. Musí se k nim ale postavit zpříma. To je důležité.

Narodil jste se jako šlechtic, ale v blahobytu jste dlouhá léta rozhodně nežil. Jak jste se s tím srovnal?
Samozřejmě jsem byl nešťastný a brblal. Nemohl jsem studovat a dělal jen takovou práci, jakou mi pozdější komunistický režim dovolil. V životě jsou podstatné ale jiné věci a to jsem bohudík pochopil díky dobré katolické výchově mých rodičů. Vše zlé jsem přežil ve zdraví a myslím, že jsem měl krásný život.

Nacisté, válka, komunisté. Kdy vám v těchto dobách bylo nejhůře?
Nikdy to nebylo jednoduché. Ale jak jsem říkal, byl jsem vychovaný tak, že se člověk musel postavit tomu, co přijde. Nejdřív zámek v Boskovicích obsadila naše armáda. Bylo tam velitelství pěšího pluku. Pak přišli nacisté. Na šest let. Otec byl za Heydrichiády zavřený, to samozřejmě bylo zlé. A pak to tady více než čtyřicet let ovládali komunisté. To také nebyl zrovna rajský život. Člověk byl ale mladý a vnímal vše trošku jinak, než třeba moji rodiče. Zejména pro matku ale musela být hrozná padesátá léta, kdy v krátké době pochovala tři své nemocné děti.

Vaši tři bratři v roce 1948 emigrovali do zahraničí. Vy ne. Proč?
Tak to prostě vyšlo. Zůstal jsem zde s nejmladší sestrou a rodiči. V roce 1968 jsem odjel se ženou a synem do Francie. Ale okolnosti byly takové, že jsme se po dvou týdnech vrátili zpět. Asi to tak všechno mělo být.

Jak vzpomínáte na vaše nasazení v padesátých letech u takzvaných Pomocných technických praporů, kde jste byl místo klasické vojny?
Nebylo to tak strašné. Nejhorší byla nejistota, kdy člověka pustí zpět domů. Odkroutil jsem si tam nakonec jednatřicet měsíců. Například kněží tam bývali třeba i čtyřicet. Ocitl jsem se ale v báječné společnosti a získal tam přátele na celý život. Byli tam intelektuálové, duchovní a lidé, kteří smýšleli podobně jako já.

Kde všude jste byl?
Přemisťovali nás všude možně, kde bylo potřeba. Do Libavy, Šternberku, Rajhradu. Pak jsme byli chvíli u Kolína. U Jihlavy v lese jsme například stavěli nějaké super tajné vojenské sklady. Legrační bylo, že každá bába v okolí věděla, co se tam staví.

Studia vám komunistický režim nedovolil dokončit. Jak to bylo s výběrem povolání?
Směl jsem všechno, co mi strana dovolila. A toho nebylo moc. Takže jsem bral, co se dalo. Moje štěstí byl řidičský průkaz. Takže jsem pracoval jako řidič a vozil v Praze lékaře po obvodě. Živil jsem se i jako pracovník v garážích. Více než dvacet let. Myl jsem například auta.

Letos uplynulo třicet let od takzvané Sametové revoluce. Život se tehdy změnil i vám…
Také jsem zvonil klíči v Praze na náměstí. Byl jsem rád, že se situace a režim mění. S tím, jakým způsobem a jak to dopadlo po letech, už tak ale spokojený nejsem.

V restituci vaše rodina získala zpět zámek v Boskovicích a další majetek…
Pro mě jsou Boskovice srdeční záležitostí. Vždy jsem se tam velmi rád vracel. Za rodiči i v pozdějších dobách. Po převratu a našich restitučních nárocích jsem slýchával hlasy, že už nám zase všechno berou. Někteří lidé se nemohli smířit s tím, že skončila doba, kdy všechno patřilo všem a vlastně nikomu nic. Restituci vnímám i s ohledem na památku mých rodičů. Hlavně otce. Ten na Boskovicích visel ať byla doba jakákoliv. Narodil se tu i zemřel.

Oba rodiče jsou pochovaní na hřbitově nedaleko zámku. Chodíte tam často?
Ano. Odpočívají tam i mí dva bratři a sestra. Vždy, když jsem v Boskovicích, jdu se tam za nimi pomodlit.

Co byste vzkázal dnešní mladé generaci?
To je těžké, víte. Oni nedostali většinou to, co se má dostat od rodičů. Slušnou výchovu. My jsme rodiče ctili a milovali. Stejně tak to bylo i mezi námi sourozenci. A to je pro výchovu ohromná věc. Uznávali jsme naše učitele a profesory, chovali se k nim slušně. Obzvláště matka byla přísná. Rodiče nás naučili brát život s tím, co přijde. Děkuji za to. A také se podle mě musí věřit něčemu, co za to opravdu stojí. Neříkám rovnou, že to musí být Pán Bůh. Solidnost, odpovědnost, rodina, úcta k lidem. To jsou věci, které řadu lidí v dnešní době nezajímají. Radši věří na zlaté prase a osobní prospěch. Úpadek tradičních hodnot je znatelný.

Čemu se nyní věnujete?
Mám rád svůj klid a pohodlí. Pozdě vstávám a jsem docela líný. (úsměv) Rád chodím do společnosti. Setkávám se s přáteli a navštěvuji koncerty klasické hudby.

Hugo Mensdorff-Pouilly
Vše zlé jsem přežil ve zdraví. A měl krásný život, říká hrabě Hugo Mensdorff-Pouilly. Nedávno oslavil devadesátku.Narodil se v roce 1929 přímo na zámku v Boskovicích. Jako páté z osmi dětí otci Alfonsu Karlovi hraběti Mensdorff-Pouilly a Marii hraběnce rozené Strachwitzové. Celým jménem Hugo Franz Maria Karl Friedrich Alfons Heinrich Rafael hrabě Mensdorff-Pouilly. Tři jeho sourozenci předčasně zemřeli. Studoval gymnázium v Brně a pak v Boskovicích, které však kvůli režimu nedokončil. Jako jediný ze sourozenců neemigroval. V 50. letech byl nasazený u Pomocných technických praporů. Za komunismu vystřídal řadu povolání myl auta, pracoval v garážích a automobilové dílně. Živil se i jako řidič a skladník. Po listopadu 1989 žil v letech 1990-1994 v Paříži, kde byl zástupcem konzula na československé a později české ambasádě. Pak působil na pražském velvyslanectví Suverénního řádu maltézských rytířů. V současnosti je členem správní rady rodinné firmy MP Holding, která spravuje majetek rodu. Žije střídavě v Praze a v Boskovicích na zámku.