Tak vzpomínala Věra Biněvská na slavnostní přehlídku, která se v Praze konala 17. května 1945. Devět dní po konci války defilovali vojáci a vojačky 1. československého armádního sboru v SSSR (tzv. Svobodovy armády) po Staroměstském náměstí, na kterém byl ještě cítit zápach doutnajících budov. Trosky ohořelé radnice zdobil slogan: „Ať žije maršál Stalin osvoboditel Prahy. Osvobozená Praha vítá presidenta Dr. Ed. Beneše. Lid je zdrojem veškeré moci – ať žijí národní výbory.” Prezident Beneš se do Prahy vrátil den předtím po téměř šesti letech v exilu.

„Beneš nás vítal na Staroměstském náměstí. Přes celou Prahu jsme šli z Ščerbohol. A celou cestu všude – z jedné strany, z druhé strany – nás lidi vítali. Byli tak šťastní, že je konec války. Že už to zlo skončí,” popsala Věra, které v té době bylo teprve patnáct let. Do čs. jednotky narukovala v Buzuluku ve čtrnácti letech a patřila k nejmladším účastníkům bojů na Dukle, radiotelegrafistka.

Doma se báli mluvit česky

Věra se narodila v září 1929 v Umani na Ukrajině a měla staršího bratra (1919) a sestru Vandu (1925). Jejich rodiče byli Češi z Třeboňska, kteří na Ukrajině „uvízli” v době bolševické revoluce. V roce 1934 bratr a tatínek zemřeli na tuberkulózu a maminka Růžena se vdala za Luciana Morozoviče, s nímž měla syna Kazimíra.

„Česky jsme nesměli mluvit, ani doma. Nikdo nesměl vědět, že jsme Češi. Mělo to svůj důvod. Na Ukrajině žila i maminčina sestra s manželem, který byl Polák. Jeho zavřeli a tetu vystěhovali s dětmi do Kazachstánu. Báli jsme se, že se nám stane něco podobného, tak jsme utekli pryč,“ vysvětlila Věra, proč se rodina na začátku války přestěhovala do Koltubanky vzdálené asi 25 kilometrů od Buzuluku.

Právě zde, na hranici kazašské stepi a úpatí Uralu, vznikla první československá vojenská jednotka na území Sovětského svazu. Stalin s jejím vytvořením souhlasil teprve poté, co nacistické Německo napadlo SSSR. Do té doby byli českoslovenští vojáci, kteří vytvořili v Polsku čs. legion, internováni v sovětských táborech.

Když maminka Věra uslyšela v lednu 1942 v rozhlase výzvu pro všechny občany Československa zdržující se zrovna na území SSSR, aby se hlásili do československé jednotky vznikající právě v Buzuluku, řekla okamžitě, že se přihlásí. Československé armádní předpisy v té chvíli nedovolovaly účast žen v armádě, ale válka, vzor Rudé armády, v níž ženy bojovaly, i osobní nasazení Ludvíka Svobody tato nařízení změnily.

Jako první 27. února 1942 narukovala starší sestra Vanda, které v té době bylo šestnáct let. Maminka Růžena Biněvská se stala hospodářkou ve velitelském domě pplk. Ludvíka Svobody, kde zároveň celá rodina bydlela. Věra proto Ludvíka Svobodu osobně prosila, aby ji do armády přijal také:

„Když Svoboda říkal, jsi malá, ještě jsi nevyrostla, tak já druhý den stála na špičkách a říkám: ,Pane podplukovníku, já už jsem tak vyrostla, já už tam chci – jak sestřička Vanda.‘“

Konec války ji zastihl na Moravě

Vanda se stala jednou ze dvou žen-snajperek čs. sboru a v bitvě u Sokolova ve sněhovém zákopu málem umrzla. Věřina příležitost přišla v Jefremově, kam se vydal z Buzuluku náhradní pluk na přelomu let 1943/1944. „V Jefremově už mně bylo čtrnáct let a už jsem mohla nastoupit.“ Byla odvedena jako vojín-elév 29. ledna 1944 a absolvovala základní výcvik, při kterém se skamarádila s o něco starší Sylvou Laštovičkovou.

Speciál o osvobození.Zdroj: Post Bellum/ Paměť národa
Příběhy z konce války ožívají na webu https://1945.pametnaroda.cz, který připravila obecně prospěšná organizace Post Bellum u příležitosti 75. výročí konce války s využitím své rozsáhlé sbírky Paměť národa.

Po základním výcviku byly Věra i Sylva přiděleny do radiotelegrafického kurzu a v srpnu roku 1944 mohly být od náhradního pluku převedeny k 1. čs. spojovacímu praporu. V Jefremově narukovala do vzniklé 2. paradesantní brigády v roce 1944 i Vanda Biněvská, která se mezitím uzdravila z nemoci způsobené omrznutím u Sokolova. Tentokrát měla pracovat jako zdravotnice.

V srpnu 1944 byly spojařky Věra i Sylva převeleny blíž k frontě, do Krosna, ležícího asi 30 kilometrů od Dukly. Zde Věra Biněvská pracovala až do konce ledna 1945 a udržovala spojení s Duklou. V říjnu 1944 se Věra Biněvská se s ostatními radiotelegrafisty dostala přes Duklu do Liptovského Mikuláše, odkud postupovali dál Moravu, kde je zastihl konec války.

„Zrovna jsme se se Sylvou chystaly, že půjdeme spát, když najednou všichni začali křičet: ,Hurá, hurá, je konec války!‘ Lidi byli tak šťastní, objímali se, líbali a slavili, že už to skončilo.“

Jednotka odjela do Prahy, kde se setkala se svou sestrou Vandou. Radost z konce války a ze shledání se sestrou ukončila zpráva o havárii, při které utrpěla maminka Růžena Biněvská těžká zranění. Došlo k ní na Slovensku při přepravě dětí z dětského domova v Jefremově. Maminka zemřela 6. března 1946.

Adoptována v SSSR

Vanda i Věra zůstaly krátce u armády i v poválečné Praze. Vanda sloužila jako velitelka spojovací skupiny 1. vojenské oblasti, Věra pracovala na ministerstvu národní obrany jako radiotelegrafistka. V Praze se začala vídat s Pavlem Golubevem, synem generála A. P. Golubeva, kterého znala už z Jefremova.

Jeho otec žil ve Lvově, který po poválečném posunutí hranic Polska na západ připadl SSSR. Chtěl Věru poznat, a tak na konci listopadu 1945 Věra odjela na krátkou návštěvu do Lvova. Nakonec v něm „uvízla“ na 48 let, podobně jako její rodiče.

„Generál měl záchvat a odvezli ho do Moskvy do kremelské nemocnice a tam zůstal tři měsíce. Já měla jen válečné doklady a ty už neplatily. Tak jsem čekala, až se vrátí generál, aby mi pomohl dostat nové doklady. Maminka mezitím v Praze zemřela, nemohla jsem ani na pohřeb.“

V prosinci 1946 zahynul při autonehodě i Věřin milý Pavel. „Na to mi rodiče Pavla, manželé Golubevovi, nabídli, že mě adoptují. A to nejen proto, abych jako cizinka neměla problémy. Oni mě měli rádi jako dceru a nechtěli mě ztratit. Tak jsem souhlasila, generál mě adoptoval a dostala jsem jeho jméno – Holuběva (rusky Golubeva). Po jeho otci Arkaděvna. Napsal, že jsem Ruska a občanka SSSR. A nikdo nic nepoznal, rusky jsem mluvila dobře.“

Věra Biněvská-Holuběva ve Lvově vystudovala filologii na univerzitě a vdala se za kapitána Vadima Varjanicu, s nímž měla dceru Natašu. Později se rozvedla a vdala se za primáře oblastní nemocnice ve Lvově Benjamina Skorodinského, spolu měli dceru Angeliku. Ve Lvově pracovala jako korektorka ve vydavatelství a jako učitelka ruštiny.

Vrátila se po skoro padesáti letech

Do Prahy se natrvalo vrátila po smrti manžela v roce 1993. Po počátečních potížích sehnala s pomocí své neteře byt i práci a v roce 2000 získala i české občanství. V roce 2001 se zde potřetí vdala. Stala se členkou několika organizací sdružujících příslušníky a příslušnice československé armády a účastníky bojů druhé světové války, mimo jiné Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu.

Vanda Biněvská po válce pokračovala ve službě v armádě a v roce 1947 se zapsala na studium práv. Studia však nemohla dokončit, neboť se musela starat o mladšího bratra. Zdravotní problémy ji přiměly k odchodu z aktivní vojenské služby v roce 1951 s hodností kapitánky v. v. odešla do invalidního důchodu a příležitostně pracovala jako prodavačka. Vdala se a měla dceru Evu.

Ráda malovala, zpívala a navštěvovala také základní a střední školy a mladým lidem přednášela o druhé světové válce a o účasti československých vojáků v boji proti nacistickému Německu.

„I když ji bolela hlava a bylo jí špatně, tak stejně chodila do škol a povídala dětem o boji proti fašismu.“ Vanda Biněvská, držitelka medaile Za chrabrost před nepřítelem, medaile Za zásluhy II. stupně, Dukelské pamětní medaile, Sokolovské pamětní medaile či odznaku československého partyzána, zemřela 26. března 1991.

KRISTÝNA HIMMEROVÁ, ANNA MACOURKOVÁ, POST BELLUM