Převládaly zeleně a hnědě zbarvené, hojné byly i opály červené, zatímco světlé – bílé nebo žluté – se naopak objevovaly velmi vzácné.

Jako naleziště opálů byla Borovina proslulá již v minulosti. Jako první se o nich zmiňuje profesor třebíčského gymnázia František Dvorský ve své práci o nalezištích minerálů na západní Moravě, publikované v roce 1898. Opály byly tehdy sbírány v hliníku borovinské cihelny. Koncem čtyřicátých let cihelna zanikla, a tím skončily i nálezy opálů. Později byly nacházeny jen zcela ojediněle v příležitostných výkopech a nedosahovaly příliš velké kvality. Vzorky srovnatelné se starými sběry se objevily až nyní, po téměř sedmi desítkách let.

Jak vlastně tyto opály vznikly? Příběh borovinských opálů se začal odvíjet velmi dávno, před více než půl miliardou let v období, které geologové označují jako svrchní proterozoikum. Evropa, jak ji známe dnes, tehdy ještě neexistovala a území, na němž měla v daleké budoucnosti ležet Česká republika, bylo zalito mořem. Na jeho dně se usazovaly mocné vrstvy sedimentů – jílů, písků a vápenců. Během geologického vývoje trvajícího stovky milionů let prodělaly tyto sedimenty několik horotvorných cyklů, při nichž byly vrásněny a působením zvýšené teploty a tlaku také metamorfovány. Z jílovito-písčitých usazenin vznikly různé typy rul, z vápenců krystalické vápence čili mramory a ze směsných vápnito-jílovitých sedimentů horniny zvané erlany. Naposledy k tomu došlo během variského vrásnění, které trvalo od devonu přes karbon až do permu.

Další kapitola příběhu byla napsána během třetihor. Tehdy vládlo velmi teplé a vlhké klima, v jehož důsledku probíhalo intenzivní zvětrávání, které mělo charakter, jaký dnes známe pouze z tropických krajin. Docházelo přitom nejen k mechanickému rozpadu hornin, ale i k jejich chemickému rozkladu spojenému s uvolňováním oxidu křemičitého, z něhož pak vznikaly různé formy křemenných hmot – opály, chalcedony, rohovce a plazmy, ale i křemence označované jako „sluňáky“. Mramory a erlany, ale také hadce, zvětrávají velmi snadno a jejich zvětraliny proto dosahovaly značné mocnosti.

Díky tomu se na výchozech těchto hornin často dochovaly až do současnosti. Poloha mramorů a erlanů zvětralá do velké hloubky vystupuje i v Borovině.

Intenzivní zvětrávání těchto málo odolných hornin bylo často spojeno s tvorbou terénních sníženin, které byly ve starších čtvrtohorách během ledových dob zaváty nánosy spraší. Ty představují kvalitní cihlářskou surovinu a na mnoha místech Třebíčska byly proto těženy pro potřeby místních cihelen. Přitom byly mnohdy odkryty i podložní zvětraliny, které poskytovaly opály i další minerály.

Opály z Boroviny nejsou jen hezké pestrobarevné kameny, ale jsou i zajímavým dokladem vývoje v neživé přírodě. Dokazují, že i zvětrávání, které je obecně vnímáno jen jako proces destruktivního charakteru, ve skutečnosti vede ke vzniku jiných minerálů a hornin, které jsou mnohdy stejně krásné jako ty původní.
Lukáš Křesina