„Lidé si často myslí, že když jsme slepí, tak jsme i blbí,“ říká nevidomá Denisa Zábranská z Bystřice pod Hostýnem.   „Lidé si často myslí, že když jsme slepí, tak jsme i blbí,“ říká nevidomá Denisa Zábranská z Bystřice pod Hostýnem.

„Lidé hovoří s naším doprovodem, který vidí. Nás vynechávají, jako kdybychom tam vůbec nebyli,“ vysvětluje Denisa Zábranská, která ale odmítá házet všechny do jednoho pytle a upozorňuje, že se najdou tací, kteří jsou ohleduplní a mají pochopení. „Když čekáme na přechodu s asistenčním psem, okolí si myslí, že nepotřebujeme pomoci. Myslí si, že pes pozná, kdy můžeme přejít,“ hovoří o úskalí přejít silnici Denisa Zábranská.

Pes sice pozná, že auta stojí. Dokud však nedostane pokyn od svého pána, sám se do cesty nevydá. A to jsme teprve na začátku. O problémech, které druzí nevnímají, by dokázala Denisa Zábranská, která pracuje na půl úvazku, hovořit dlouho. Nechce si však jen stěžovat. Na problémy upozorňuje zejména proto, aby okolí pochopilo, jaký je její život.

Pomoci upozornit veřejnost na těžkosti života nevidomých se rozhodl Okrašlovací a zábavní spolek Bystřice pod Hostýnem (OZS). OZS má za sebou již několik projektů, ve kterých se snažil poukázat na problémy, které jsou v jejich okolí.

Když něco chceme změnit, zkusme to

Jako své motto si zvolili větu: „Když něco chceme změnit, zkusme to sami.“ V minulosti si na paškál vzali například výskyt herních automatů na území Bystřice pod Hostýnem. Zda bude mít i tato akce dopad ne veřejné dění a pomůže něco změnit je zatím předběžné usuzovat.

Jakub Koníček z OZS přibližuje program jejich poslední aktivity. „V minulém týdnu jsme se snažili udělat mezi občany jistou osvětu. Společně s družinami a dětmi jsme jim nabídli možnost zkusit si s páskou přes oči projít se slepecké holi skrz náměstí, nalít si pohárek vody nebo si zahrát člověče nezlob se,“ uvádí Jakub Koníček z OZS.

Jaký mají vlastně Bystřičané náhled na danou záležitost? Marie pospíšilová z Bystřice pod Hostýnem si strasti, které mají tamní nevidomí, neuvědomuje „Jsem kamarádka jednoho zdejšího nevidomého. Obdivuji jej, jaký vede život, jak to vše zvládá. Má tři děti, pracuje, má smysl pro humor. Myslím, že se mu zde žije dobře,“ míní Marie Pospíšilová.

„Nevím, jaké problémy nevidomí mají. Dívám se na to z pohledu toho známého, který to dle mého všechno zvládá bravurně,“ marně hledá Marie Pospíšilová alespoň jeden příklad. „Lidé jsou tady vstřícní, pomohou mu, když jej vidí,“ myslí si Marie Pospíšilová.

Kde jsou tedy největší problémy? A má se město a další instituce zabývat něčím, co komplikuje život pouze několika málo občanům, jež bychom napočítali na prstech jedné ruky?

Podle Jakuba Koníčka z OZS je první na seznamu výtek zcela jistě chybějící semafor, který by nevidomým dával větší jistotu a bezpečí přejít silnici. „Semafor by jistě pomohl i jiným skupinám obyvatelstva, jako jsou starší lidé, maminky s kočárky a další. Nebyla by to investice jen pro nevidomé,“ upozorňuje Koníček.

Semafor nechybí jen v Bystřici

Pravdou je, že chybějící semafor je něco, co přesahuje hranice Bystřice pod Hostýnem. Žádný bychom nenašli na hlavní tepně ani v Holešově, který je co do počtu obyvatel jednou tak velký, ani v Hulíně. O jeho zřízení by tedy měla uvažovat i další města.

Stejně „globální“ je i problém na poště. S příchodem takzvaného lístečkového vyvolávacího systému je nevidomý odkázán na pomoc druhých. I zde existuje řešení. Větší pošty, jakými jsou ta v Kroměříži či v Přerově, disponují speciálním zařízením, které dokáže přivolat obsluhu. Menší pobočky však takový systém zatím nemají.