V čem potřebovali lidé v obcích zasažených tornádem pomoci?
Na začátku jsme počítali s tím, že přijdou stresové reakce, ale nejdříve lidé řešili, zda jsou v pořádku jejich blízcí, měli o ně strach. Chtěli se zeptat, jak se mají, navázat spojení. Pak šlo také o to zachránit majetek. Stresové reakce přišly později.

Kdy jste je začali u lidí poprvé registrovat?
Utekly dva, tři dny a najednou došlo k takovému většímu útlumu. Lidé předtím téměř vůbec neodpočívali. Byli v tak velkém nasazení a najednou si začali uvědomovat, že to není jen chvilková situace, že to bude trvat hodně dlouho. Museli řešit, kde budou bydlet, co budou jíst, jestli se jejich dům zbourá, jestli to zasáhne jednoho člověka v rodině, jednu rodinu, jeden dům, nebo jich je několik.

Jak jste se cítila po prvním dni stráveném na místě?
Kromě únavy převládaly docela dobré pocity. Lidé spolupracovali a dokázali se semknout. Za běžných okolností to člověk až v takovéto míře nevidí. Převládala obrovská spolupráce zdravotníků. Říkala jsem si, že se tohle nedá nacvičit, ale pak, když to nastane, tak vidíte, jak jsou lidé schopni spolupracovat, jak to všechno hezky navazuje a funguje. A to jsme v začátku, tu první noc, vlastně ani skoro nic neviděli, protože nefungovala elektřina. Co lidé dělali v prvních hodinách jeden pro druhého, byla obrovská pomoc navzdory katastrofě.

Alexandra Korvasová

Je jí sedmačtyřicet let. Celý život žije s rodinou v Bzenci na Hodonínsku.

Jako zdravotnice pracuje sedmadvacet let. Nejprve byla zaměstnaná v nemocnici, posledních šestnáct let jako záchranářka u jihomoravské záchranné služby, kde působí také jako krizová interventka.

Ve volném čase ráda peče dorty. Organizuje akce pro děti. Má ráda literaturu, hudbu a sport.

Jak funguje komunikace s lidmi na místě?
Nejprve dostanu vstupní informaci o tom, co se člověku přihodilo a proč k němu jdu. Může to být třeba člověk, který prožívá akutní stresovou reakci tak, že strne a nemluví a trvá to i několik hodin. Někdo je v obrovském smutku a v ten moment potřebuje plakat, potřebuje mluvit, potřebuje chodit. Většinou zjišťujeme, jestli má svoje zázemí, protože pokud funguje rodinné zázemí, které je schopné člověka podpořit a vzít ho pod vlastní křídla, tak potom se máte kam odkazovat.

Můžete uvést konkrétní příklad?
Například v Mikulčicích jeden muž přišel o domov, ale přijala ho k sobě rodina, poskytla mu podporu, zázemí, věděl, že na to nebude sám. To je moc dobrý pocit. Potom máte člověka, kterému nezůstal v ten moment nikdo. Víte, že mu umřel blízký člověk a nikoho dalšího nemá. Ale většinou stejně přijdeme na to, že má sousedy, zázemí přátel a bude možné s tím nějak pracovat a najít mu někoho, kdo ho bude v nejbližší době podporovat a komu může zavolat.

Podívejte se, jak to v obcích vypadá měsíc po řádění tornáda:

Zhoršila se lidem psychika poté, co začaly demolice domů?
Někteří věděli téměř od prvopočátku, že dům nepůjde zachránit. Uklidňující bylo, že lidé dělali sbírky a zasažení obyvatelé tedy věděli, že nejspíš dostanou nějaké prostředky. Věděli, že na ně spousta lidí myslí a že jim pomůžou. Od kolegy, který byl na místě nejčastěji, vím, že je hodně zasáhlo třeba i to, že jim nezůstaly žádné vzpomínky. Například ve formě fotografií. Člověk při stěhování dokáže spoustu věcí oželet, ale potřebuje si s sebou odnést vzpomínku, třeba prostřednictvím fotografií z dětství, svých blízkých. A pokud tuto možnost někteří ze zasažených lidí neměli, bylo to pro ně těžké.

Začala se na lidech postupně projevovat únava a vyčerpání?
Když jsem se tam vrátila s odstupem po několika dnech, tak už ano. Lidé měli spoustu drobných zranění, pracovali na slunci. Ale ani zranění je nepřiměla k tomu, aby práce zanechali, a to ani ta větší.

Jaká byla ta větší zranění?
Měli třeba zašitou ránu na noze, na ruce, nechali si udělat ošetření, ale pokračovali dál v práci. Normálně by člověk třeba namožené, natažené svaly řešil zpevněním, ošetřením, ale museli pracovat, protože to bylo potřeba. Tohle člověk za normální situace taky nevidí.

Tornádo není v České republice častý jev. Dal se zásah srovnat s nějakým předchozím?
Myslím, že závažnost této události a její rozsah tady neměly obdobu. Na takové mimořádné události se nacvičuje jen velmi těžko, nedá se to přirovnat k ničemu, co jsme dělali dřív. Několik obcí, šestadvacet kilometrů čtverečních. Na některá místa nebylo možné se nejdříve dostat, čekali jsme například, až hasiči prořežou cestu, abychom se mohli k místu alespoň přiblížit. Jestli něco bylo unikátního, tak právě to, že se zapojilo tak obrovské množství lidí, dá se říct z celé republiky.

Záchranářka a krizová interventka Alexandra Korvasová.Záchranářka a krizová interventka Alexandra Korvasová.Zdroj: Deník/Michal HrabalTornádo osobně zasáhlo i některé vaše kolegy záchranáře. Je i pro vás složitější pomáhat kolegům, když je znáte, než když jsou to cizí lidé?
Je to druhá půlka naší práce. Ta první je psychická pomoc lidem, kteří nejsou naši zaměstnanci, ale přijdou v souvislosti s naší prací do kontaktu s nějakou nadlimitní událostí. Většinou je to nějaké závažné poranění nebo dokonce úmrtí dítěte, úmrtí někoho blízkého. Tohle je jedna část, a to byli lidé, o které jsme se jako interventi starali na místě.

A ta druhá část?
Ta se týká našich kolegů. Říká se jí kolegiální podpora. Zaměřuje se na naše kolegy a nadlimitní události, protože nemůžou zvládnout úplně všechno. Třeba se stane něco závažného jejich blízkým, nebo to zasáhne přímo je. V tomto případě šlo o to, že zasahovali ve svých obcích, na začátku ani nemohli vědět, jestli jsou jejich rodiny a přátelé v pořádku, mohlo dojít ke zranění. Pak postupně zjišťovali, že tornádo poškodilo jejich majetek, majetek jejich blízkých. Opět se projevila obrovská vlna solidarity mezi kolegy a nebylo to jen o tom, že by se vybíraly peníze. Najednou přišli lidi, kteří začali opravovat střechu, kteří sháněli materiál, kteří prostě chtěli pomoci.

Jak se s takovými událostmi vyrovnává krizový intervent?
Po náročnější události následuje většinou žádost o individuální ošetření. Hned na začátku nebo s časovým odstupem se dělá i ošetření týmu. Tohle nás třeba čeká v září, kdy si sedneme celý tým a budeme se k tomu ještě vracet. No a já osobně se snažím s podobnými situacemi vyrovnat osvědčenými recepty, jako jsou odpočinek, spánek, posezení s blízkými, jóga, zahrada. 

Zasáhl vás nějaký případ více osobně?
Vybavují se mi lidé, kteří potřebovali ošetření, možná by jim prospěl i pobyt v nemocnici. Byli například vyššího věku a plánovala se u nich demolice, ale měli rodinu a chtěli pomáhat. Za každou cenu si přáli zůstat na místě a být s rodinou. Na začátku jsem měla pocit, že i děti působily, jako by byly starší a velmi pomáhaly.

Pomáhají lidem psychicky koncerty a jiné akce?
Člověk se musí pomalu zase naučit odpočívat. Nikdo nevydrží být ve velkém zápřahu moc dlouho. V Lužicích se konala nějaká společenská akce, setkání místních. Říkala jsem si, že je to moc dobře. Lidé se sešli a dovolili si na chvilku vypnout. Každá taková forma zábavy a odreagování se je skvělé a vítané.