Albatros stojí vedle nablýskané Šlechtičny, velké parní lokomotivy, kterou lidé po celých Čechách znají z nostalgických jízd. O restaurování, údržbu a renovaci těchto jedinečných strojů se v českolipském depu stará parta zkušených techniků pod vedením Davida Morce a Jiřího Cikána, ale také několik nadšenců. Albatros je jeden ze tří posledních v ČR.

„Záměr Centra historických vozidel ČD je z Albatrosu, jediného kusu řady 498.1 v majetku národního dopravce, udělat vystavovatelný exponát. V muzeu v Lužné u Rakovníka je možné si prohlédnout další Albatros, ale „nulkové“ řady s označením 498 022. Další je v depozitáři Národního technického muzea v Chomutově. Provozní exemplář se nachází jen v Bratislavě,“ uvádí mluvčí Českých drah Robert Pagan.

Brzy po příjezdu z Loun, kde Albatros desetiletí chátral, ho českolipští železničáři začali „odstrojovat“ a opravovat kotel, zvlášť tendr, sundali kabinu. „Bouda je v mnohem horším stavu než tendr. Je to na její úplnou renovaci, tu uděláme komplet,“ podotýká Cikán. Aby zoufalý stav změnili a raritu mohli vystavovat, potrvá to několik let. „Albatrosu bych přál lepší osud. Myslím ale, že ho už má lepší tím, že se dostal sem pod střechu. Přál bych mu, aby se jednou vrátil do provozu, byť už třeba budu v důchodu,“ míní nadšenec.

Dobrovolníci z různých odvětví

„Je nás zhruba patnáct, co se kolem toho pohybujeme. Dobrovolníci jsou z různých jiných odvětví, ale mašiny jsou jejich hobby, jsme za jejich pomoc vděční, potřebujeme každou ruku,“ říká Jiří Cikán, který reportéra Deníku provedl celým prostorem depa. Raritou je i přívěsný vůz z 50. let, který je zvláštní tím, že má kamínka z boku vozu. „Jsou v ČR už jen dva kusy, v tehdejších dobách měly vozy kamna uvnitř. Teď na něm dělám kompletní plechařinu,“ komentuje Cikán.

A pokračuje kolem Šlechtičny z roku 1948, rozdělaného kolosu Albatrosa, tendrů na uhlí, motoráku řečeného Hurvínek nebo luxusního vagonu zvaného podle sedadel 1. třídy Plyšák. Před halou s muzejními vozidly je také odstavený doprovodný vůz z první republiky a uvnitř další haly je nepřehlédnutelný prototyp motorové lokomotivy, které železničáři neřeknou jinak než Brejlovec.

O tom, že se pro Jiřího Cikána stanou lokomotivy osudem a koníčkem, prý věděl od 15 let, kdy se na ně v Děčíně začal chodit dívat. Naučil se vše potřebné, aby exponátům na kolejích mohl vracet původní krásu. „Jako student jsem se dostal k strojvůdci Šlechtičny Milošovi Panáčkovi, to byl můj velký sen být u téhle parní mašiny. Dovednosti a znalosti postupně přišly díky partě stejně nadšených lidí nebo od vysloužilých strojvůdců jako Zdeněk Hladký,“ vzpomíná Jiří Cikán.

Práce jde pomalu 

Jak přiznává, během zimy nejde ve vymrzlé obří hale depa trávit příliš mnoho času a práce jdou pomalu. „Zkouším to po chvilkách, všechno dělám na koleně. Jsem tady s autogenem třeba tři hodiny a už musím jít pryč, protože ta zima se nedá vydržet. Těším se, až bude jaro a léto, práce půjde lépe kupředu.“

V depu odstavená Šlechtična, která ročně najezdila okolo 7000 kilometrů na akcích doma i v cizině, během kovidové krize prakticky přestala jezdit. Jiří Cikán ji na zimu musel odvodnit, vyfoukat, vymýt kotel. Jak odhaduje, do chvíle, kdy by tato železná kráska mohla opět zahoukat, vypustit páru a rozjet se s výletníky do kraje, by v těchto dnech potřeboval alespoň týden přípravy.

Na koleje vyjede po opravě spalovacího motoru i motorák Hurvínek, ke kterému plánují připojovat právě restaurovaný přívěsný vagon. Železničáři z Lípy jsou patřičně pyšní na jedinečný kus motorové mašiny zvané Brejlovec, který je prvním prototypem této po celé zemi rozšířené řady a od 80. let ho provozují v České Lípě. „V provozu je od prosince 1968, je to unikát, praotec, má v sobě ještě parní generátor na vytápění vagonů. Nejdelší část služby prožil tady v Lípě, vozil převážně nákladní vlaky,“ doplňuje strojvůdce Zbyněk Beneš.