Úplně první koncentrační tábor vznikl v německém Dachau. Byli zde vězněni odpůrci nacistického režimu, Židé a také kněží a řeholníci. Skončil zde například Josef Čapek nebo kardinál Beran. Sudetoněmečtí kněží dokázali svým vězněným bratřím do Dachau tajně poslat krnovskou madonu ze salesiánského kláštera na Cvilíně.
Tento příběh po odsunu v Krnově na dlouhou dobu upadl v zapomnění. Znovu ho zpopularizoval krnovský rodák Walter Titze. Svému rodnému městu daroval kopii madony, ke které se váže silný světový příběh. V následujícím textu na Waltera Titze vzpomíná Květoslava Kukelková, která s ním na tomto projektu spolupracovala.
Hladový pochod
Walter Titze († 5. 4. 2022) se narodil v Krnově 20. února 1942 v německé rodině. Po válce 22. června roku 1945 v rámci tzv. divokého odsunu jako tříletý se svou matkou a osmi sourozenci absolvoval hladový pochod z Krnova do Králík.

Jeho nejstarší sestra Edith, tehdy sedmnáctiletá, řekla, že celou cestu plakal, protože se chtěl nosit. Jenže matka byla ve vysokém stupni těhotenství a její nejmladší dcera Helga měla pouze jeden rok. Na devět dětí byla ve 120 kilometrovém pochodu sama. Do Králík dorazili 28. června 1945. Z celkového počtu asi tří tisíc osob jich deset procent nepřežilo. Někteří neschopni další chůze byli zastřeleni.
Rozuměl stromům a umění
Pan Titze v Německu vlastnil rozsáhlý les, o který se profesionálně velmi dobře staral. Měl tam zvláštní soubory stromů. Například některé druhy ořechů z Tibetu, modříny a velmi ceněné jeřabiny z Jeseníků, které jediné jsou sladké. Miloval přírodu, Krnov, Jesenicko.
Lásku k rodnému kraji získal po rodičích. Často se sem vracel nejen jako turista. Mimo jiné sponzoroval výsadbu aleje stromů podle starých map z Hrozové na Pelhřimovy. Na své náklady nechal vystudovat šest studentů krnovského gymnázia ekonomiku v Německu. Jednu kancelář své firmy Creditreform měl svého času také v Krnově. Měl rád historii a umění. Měl smysl pro krásu.

Doma v Koburku měl úctyhodnou sbírku dřevěných madon, mistrovská díla. Madonu měl v každé své kanceláři své firmy i ve všech služebních bytech této firmy v Německu. Všem svým devíti sourozencům opatřil každému dvě kopie vzácných madon. Zaujala ho také historie madony z krnovského kláštera Salvatoriánů.
Příběh madony ze Cvilína
Pro salvatoriánskou kapli Božského srdce páně na Cvilíně zhotovil 110 cm dřevěnou sošku madony s dítětem řezbář E. Hoepker z Wroclawi. Tu nechal biskup Dr. Martin Nathan z nedalekých Branic v roce 1943 tajně dopravit do koncentračního tábora v Dachau.
Byla v bloku č. 26 určeném pro kněze. Blokem prošlo 2 579 katolických duchovních. Skončili v Dachau pro svou pomoc obyvatelstvu a kritiku nacismu. Z nich, podle svědectví přeživšího Adama Kozlowieckého, pozdějšího kardinála, 1034 zahynulo. Od roku 1938 do roku 1945 tam trpělo také přes 600 sudetoněmeckých kněží, řádových bratří a katolických věřících. Mezi nimi i P. Ludwig Hiller z krnovského Salvatora. Přímo v koncentračním táboře se jim podařilo zřídit nouzovou kapli, ve které mohli sloužit mše pouze pod dozorem SS.

Do koncentračního tábora Dachau bylo povoleno posílat jen jídlo a oblečení. Soška madony z krnovského kláštera salvatoriánů proto byla zabalena do pytle, uvázaná pod korbou vozu takto i s proviantem a převezena do kaple koncentračního tábora. V té době to bylo nemalé hrdinství.
Světový příběh
Od roku 1964 je tato krnovská madona umístěna v kapli nového kláštera Karmel Svaté Krve vedle koncentračního tábora v Dachau. Pan Walter Titze původně osobně jednal s opatem řádu Salvatorianů, vlastníkem originálu sochy, o jejím navrácení do Krnova. Byl ochoten vše zaplatit. Souhlas nezískal. Bylo rozhodnuto s ohledem na mimořádnou funkci madony, kterou plnila v koncentračním táboře, že zůstane v Dachau. Je to světový příběh. Navíc v Krnově už Salvatoriani nejsou.
Proto nechal Titze vyrobit zvětšenou kopii této krnovské madony (180 cm), osobně ji dopravil a daroval farnímu kostelu sv. Martina, odkud byla originální socha do Dachau vypravena. „Je to můj kostel,“ říkával, „tady jsem byl pokřtěn.“
Pan Waltr Titze si zaslouží naši úctu, vzpomínku i poděkování.