Odpoledne toho dne řezali dříví a spolu popíjeli na chatě v kolonii. Syn se 2,25 až 2,34 promile alkoholu v krvi se pohádal s přítelkyní, s níž má šestileté dítě, strčil do ní a ona upadla. Otec obviněného, který měl 1,10 až 1,60 promile, zasáhl, se synem se vzájemně napadali a konflikt vyvrcholil zmíněným bodnutím rambo-nožem o délce čepele 22,1 cm do břicha. Rána přeťala žebro, rozetnula lalok jater do hloubky sedmi centimetrů a několik žil. Bez včasné a specializované pomoci by poškozený během několika desítek minut zemřel.
Obžalovaný celý obraz konfliktu nebyl schopen zejména pro značnou opilost podat. Synovi prý chtěl jen zabránit v tom, aby napadal svou družku a syna. Soud pro zjištění děje vyšel ze svědectví svědkyně, která vyhrožování obžalovaného slyšela, a viděla jeho útok na syna po vzájemném napadání. Soud neshledal žádnou okolnost zpochybňující věrohodnost této svědkyně. Na některých místech výpovědi se rozplakala, bylo jí nepříjemné o věci svědčit, zjevně nechtěla obžalovanému přitížit. Klíčové pasáže děje obdobně popsali i další svědkové.
Problém silného rozrušení…
Obhajoba se domáhala, aby byl čin Emila B. kvalifikován ne jako pokus vraždy, ale jako těžké ublížení na zdraví. „Když ale dotyčný bodá velmi razantně do břicha jiného, těžko dovozovat, že mu tak chce jen ublížit,“ mínil předseda senátu. „Jednal minimálně v nepřímém úmyslu usmrtit, tedy byl srozuměn s tím, že způsobem bodnutí a charakterem zbraně může takový následek přivodit. Jistě byl v silném rozrušení, ale ne vyvolaném strachem, úlekem, zmatkem, jak zákonodárci paragraf o zabití formulovali. Nepředcházelo mu ani zavrženíhodné jednání poškozeného, což je další možnost pro takovou kvalifikaci. Jednání jeho syna vůči družce zavrženíhodné jistě bylo, ale šlo o obyčejné nadávky, spílání, ženu povalil, byl k ní hrubý, ale intenzita jeho jednání nenaplnila ustálenou představu soudní praxe o zavrženíhodném jednání,“ vysvětlil předseda senátu.
Emil B. se do afektu dostal až po určité době konfliktu, nešlo tedy ani o klasickou zkratkovitou reakci na jiné jednání, například na přímý útok poškozeného na svou družku. „Ke štěstí svého syna i sebe samého ale čin nedokonal, čímž se otevřela možnost uložení trestu i pod sazbu,“ pokračoval předseda senátu. S přihlédnutím k tomu, že k eskalaci situace přispěl i poškozený, vyměřil obžalovanému devět let. Ten se na místě odvolal.
Vrchní soud v Praze překvalifikoval jeho čin z vraždy na pokus zabití z omluvitelné pohnutky. Soud vycházel z výroku znalců o tom, že obžalovaný jednal v silném afektu, v silném rozrušení z chování syna, z omluvitelného hnutí mysli, řekl předseda odvolacího senátu. Emilovi B. uložili trest odnětí svobody na čtyři roky ve věznici s ostrahou.
