Zdroj: DeníkByl jeden dědeček, který se jmenoval Jaroslav. Všichni mu říkali Jardo či Jarine. Vychoval své dvě děti a ve stáří se věnoval svým dvěma vnučkám a svým koníčkům. K jeho hobby patřily soutěžní televizní pořady, kde musel člověk namáhat mozek. Dědeček skoro všechno věděl, přesto měl ostych před televizními kamerami, a proto se nikdy do žádné nepřihlásil… Kromě toho miloval zvířata a svou zahrádku, kde s babičkou pěstoval žluté narcisy a červené tulipány. Na zahrádce měli řadu ovocných stromů. Na jedné jabloni postavil děda krmítko, které sám vyrobil, a každý rok v zimě krmil ptáčky. Největší odměnou pro něj byla spokojeně najedená zvířátka, která kolem krmítka pěkně prozpěvovala. To pak šťastný dědeček zpíval s nimi. A že to uměl! Kromě toho, že vroucně miloval svoji ženu, přinášel radost i svým kamarádům veselými historkami, které sám prožil. Svým nejbližším pomáhal, kdykoliv mohl, třeba když bylo potřeba naštípat dříví, zalít záhonky, vymalovat nebo postavit altánek, tak se žádné práce nebál a ochotně přispěchal na pomoc.

O to horší bylo jeho odcházení. Odcházení kam, ptáte se? Přece do nebe! Babička mu na pohřbu nechala zahrát píseň: „Tam u nebeských bran“ od Michala Tučného. Jeho oblíbenou. O tom, že se dostal do nebe, nikdo nepochyboval. „Určitě tam pomáhá ostatním,“ říkávala naše babička, která se s ním od prvního seznámení cítila v bezpečí. Ukonejšit ji stačil svými upřímnými slovy: „Neboj nic! Zase bude dobře.“

A dědeček rozdává lásku i v nebi. Jak to v takovém nebi vypadá? Určitě jako v pohádce. Svítí tam sluníčko, takže je tam veselo. Záhonky jsou tisíckrát hezčí než na pozemském světě, netřeba je zalévat, stačí je jen oddělit od plevele. A dědeček se o tyto záhonky rád stará. Být v ráji je odměna za život na zemi. Je také pravda, že v nebi jsou andělé. Ty se o zesnulé starají. V nebi je opravdu blaze.

Určitě tam s dědečkem odpočívá i Karel Čapek a jeho žena Olga a spousta známých i neznámých lidí. Jak znám dědečka, vypráví všem veselé a vtipné historky, které zažil jako malý kluk. A takový Emil Zátopek, přezdívaný svojí ženou Danou a svými nejbližšími „Ťopek“, tam pobíhá v trenýrkách jako o závod. I v nebi to chodí tak, že si každý může vybrat, jestli bude pokračovat ve své profesi, nebo si najde činnost jinou. Tak si říkám, škoda, že v nebi nejezdí vlaky. On dědeček dělal u drah a miloval to tam. V nebi ale žádné dopravní prostředky nejsou. A nejsou tam ani počítače, ani televize. Relaxuje se tam a odpočívá a řeší se i filozofické otázky a bilancuje se nad životem. Ve nebi nejsou žádné moderní technologie a vymoženosti.

Jednoho dne měl dědeček, co dělat, aby odhalil velké zlo! Svatý Petr omylem pustil branou člověka, jenž do nebe rozhodně nepatřil. V nebi vše ničil, všechny si nemístně dobíral a urážel, a navíc se chtěl najíst z oblaků, které loupal jako Jeník s Mařenkou perníček. Ale to je přeci všeobecně známé, že v nebi se nejí. A tak musel zasáhnout děda Jarda.

„Pane Bože, neber to tak, že bych žaloval, ale tenhle neznaboh sem opravdu nepatří! Ničí vše, co je svaté!“ snažil se na něj upozornit hodný dědeček.

„Milý Jarouši, už nějakou dobu sleduji, že je zde v nebi neprávem. Čekal jsem, kdo si zla mezi dobrem prvně všimne. A že jsi to byl ty, mě jen hřeje u srdce. Uděluji ti čestný řád: „Řád dobrého člověka!´“

„Bože, jsem poctěn. To si snad ani nezasloužím.“

„Inu, zasloužíš! Sledoval jsem tě už na Zemi, kolik dobra jsi vykonal. Řád ti náleží právem!“

„Řád tedy s pokorou přijímám. Děkuji!“

„Nemáš zač, Jarouši!“

A tak bylo v nebi všechno jako dřív. Starší se starali o ty mladší i ty nejmenší, když se na Zemi stala nějaká tragédie, a i dítě muselo do nebe. Život je někdy těžký a neúprosný, ale věřte: „Boží mlýny melou POMALU, ale melou JISTĚ.“ V nebi byli už všichni šťastní a víte proč? Protože v nebi přece jsou jen hodní lidé, ti, kteří si to zasloužili a něco jako závist, faleš a pomluvy, ani naschvály, ani nic špatného v nebi nemají místo. Proto je tam tak krásně. Je to odměna za život, který bojujeme na Zemi. Člověk udělá pár chyb, nutné je, zda se z nich poučí do dalších let. Nikdo přeci není neomylný.

Ale někdy nám naši blízcí mohou dát zprávu pomocí toho, že se z ničeho nic pohne obraz, spadne kniha. Ti nahoře nás mohou informovat, že se „něco“ stane. Nebo třeba, že bychom se měli změnit k lepšímu, jinak půjdeme do pekla. Ale někdy, když už to ani nečekáme, může náhle vyjít sluníčko, může se ukázat jedna hvězda, i přestože je zataženo. Jsou to drobná znamení, že ti nahoře na nás myslí a opatrují nás. Vždyť každý z nás má svého anděla strážného. Že to nevíte? Takový anděl na vás dává pozor, aby se vám něco nestalo. Ovšem každému z nás je vymezen čas, který můžete prožít na pozemském světě. Pak se rozhodne, kam vaše cesta poputuje dál. Do nebe se může dostat i člověk, který v životě chyboval. Chybovat je totiž lidské. Záleží však na tom, zda se ze své chyby kál a ponaučil se a dospěl a zmoudřel.

A jak se v životě říká: „Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.“ Některým to jde jedním uchem tam a druhým zase ven. Ale až budou tito lidé jednou stát na rozcestí, možná si své chyby uvědomí. A některým na tom nezáleží, chtějí raději do pekla, protože slyšeli, že je tam teplo, anebo si myslí, že se do pekla nedostanou, protože neexistuje. Oproti obecné představě a navzdory tomu, že se přikládá pod kotel, aby se ohřála voda na hříšníky. V pekle je temno a chladno. V nebi si jeden váží druhého, panuje zde pokora, láska a klid. V pekle nic takového neznají. Možná až v pekle nalezne člověk poznání, kde v životě chyboval. Sice to bude pozdě, ale říká se pozdě, ale přece! Někomu nepomůže ani peklo, aby si uvědomil, kde v životě chyboval. A kdyby mu někdo řekl, co udělal zle, stejně bude mít svou „pravdu“. Inu, takovým lidem není pomoci. Možná budou potrestáni v dalším životě.

A tak končí příběh o hodném dědečkovi Jardovi. Žije dál v nebi, ale především v našich srdcích. Babička je na něj řádně HRDÁ! Vždyť to není ledajaký děda, ale je to výjimečný dědeček Jaroušek a ten je přeci hlavně babičky Aničky, která na něj myslí každý den a každé ráno a večer se modlí! Modlí se za nás za všechny, za dědečka a za lepší zítřky. Babička však věří, že se s dědečkem opět potkají a budou oba spolu šťastní. Nebo v jiném životě? Budou mít to štěstí, nebo je osud zavane každého jinam?

Tvá vnučka Jitka Ježková

Zdroj: DeníkVzpomínáte na své prarodiče? Co by asi řekl děda na vaše podnikání, na to, že jste postavili dům nebo že máte spokojenou rodinu? Zapomněli jste si říct babičce o recept na ty nejlepší koláče? Možná je ještě čas. Napište otci, matce, prarodičům.

Dopisy posílejte, prosím, na e-mail: dopisyrodina@denik.cz nebo na adresu: VLTAVA LABE MEDIA a.s., Deník – dopisy, U Trezorky 921/2, 158 00 Praha 5.