Zdroj: Deník

 Za lásku. Nevíme, jak sis představoval svůj život ve dvaceti, když ses seznámil s naší mamkou. Víme ale, že jsi nás všechny čtyři děti přijal. I když jsme přišli na svět tak hodně brzo po sobě, všechny jsi nás s láskou přijal. Děkujeme.

Staral ses o nás, nic nám nechybělo. Vedl jsi nás k práci, zodpovědnosti a pokoře k životu. Nebránil jsi nám v našem rozletu, podporoval jsi nás ve všem. Přijali jste s mamkou i naše partnery, radovali jste se s námi, když na svět postupně přicházelo všech dvanáct vnoučátek, i první pravnučka Rozálka. Viděli jsme tě klečet na kolenou a modlit se růženec. Viděli jsme Tvoji úctu k svatému Antonínovi. Viděli jsme Tě důvěřovat Bohu, i když Ti umíral jediný bratr Toník, i když sis deset let procházel velikým utrpením a pokorně snášel obtíže spojené se svou těžkou nemocí.

Jednou Ti v kyjovské nemocnici lékař sděloval výsledky nějakého vyšetření, které tentokrát dopadlo dobře. Zprávu o dobrých výsledcích jsi přijal s vděčností a polohlasem pronesl: „Chvála Bohu.“ Lékař zpozorněl a otočil se k Tobě. „Vy věříte v Boha?“ zeptal se Tě spontánně. Ty jsi odpověděl: „Ano, pane doktore, věřím. Vy ne?“ Lékař chvíli váhal a nakonec velmi vážným hlasem odpověděl: „Na to, abych věřil, jsem tady viděl příliš mnoho bolesti.“ „Vidíte, a já bych bez Boha neunesl tu svoji,“ odpověděl jsi mu.

Naše mamka se o Tebe s velikou láskou celé roky starala, i když sama také vážně onemocněla. Díky její obětavé péči, péči mých bratrů, si mohl zůstat doma až do konce. I díky velké podpoře a pomoci zdravotní sestry Hanky a také lékařky Blanky, sestřiček z Charity a všech, kteří na Tebe mysleli, modlili se za Tebe. Děkujeme.

Odešel jsi z tohoto světa pokojný, smířený s Bohem i lidmi, milovaný. Ten poslední čas byl velice vzácný – stačili jsme si říct všechno podstatné, co jsme chtěli, byl to nenahraditelný čas na tolik projevů lásky… I na modlitbu, přípravu na setkání s Pánem Bohem. Cítil ses nehodný, trošku jsi i pochyboval, jestli se do nebe dostaneš. 1. února jsme si ještě připili vaječným koňakem na Staníkovi padesátiny. Pořád jsi děkoval, za všechno. Trpělivě snášel, občas i s humorem komentoval. A Maria, Matka Boží za Tebe prosila v hodině Tvojí smrti, a věříme, že Bůh byl jistě milosrdný k Tobě a bude milosrdný i k celému světu.

V létě v nemocnici, kde se Tvůj stav velice zhoršil ses mě vážně ptal: „Víš, pořád přemýšlím, co řeknu Pánu Ježíši, až ho uvidím?“ Tati, už si ho viděl, už jste se políbili a objali, už Ti otevřel do Radosti, už je Tvým světlem, už nemusíš věřit, už víš. Už bys s námi neměnil. Prožili jste s mamkou společně 51 let. Snášeli jste spolu všechno dobré i zlé. Viděli jsme lásku, úctu a věrnost - až do smrti. Děkujeme za to… Na shledanou, tati. Věříme, že Tvůj i náš Vykupitel žije. Můžeme někoho ztratit, když víme, kde je?

Tvoje dcera Jana, synové Stanislav, Petr a Pavel

Zdroj: DeníkVzpomínáte na své prarodiče? Co by asi řekl děda na vaše podnikání, na to, že jste postavili dům nebo že máte spokojenou rodinu? Zapomněli jste si říct babičce o recept na ty nejlepší koláče? Možná je ještě čas. Napište otci, matce, prarodičům.

Dopisy posílejte, prosím, na e-mail: dopisyrodina@denik.cz nebo na adresu: VLTAVA LABE MEDIA a.s., Deník – dopisy, U Trezorky 921/2, 158 00 Praha 5.