Lidé jako stíny

„Obcházím různé části tábora, abych pochopila výzvy, kterým musí obyvatelé čelit. Včera jsme vyrazili do obzvláště odlehlého místa. Rozhlédla jsem se, promluvila s některými uprchlíky, nahlédla do stanů a všimla si, že mají jen velmi málo jídla. Pak jsem v dálce zpozorovala malého chlapce. Byl tak hubený, že vypadal skoro jako tušová kresba. Jeho kůže na něm visela, neměl naprosto žádné svaly na rukou ani nohou a jeho nafouklé břicho ukazovalo na přítomnost červů. Byl na tom velmi, velmi špatně.

Spolu se třemi dalšími tábory v oblasti leží tábor Batil na záplavové planině a zpočátku v něm pro 35 000 obyvatel nebyl žádné služby. Vše muselo být vybudováno na zelené louce – zdravotní péče, přístup k pitné vodě, hygienická a sanitární opatření. Bylo těžké si představit, kde budou lidé v táboře bydlet a jak přežijí. Tábor leží v extrémně odlehlé oblasti Jižního Súdánu, po silnici je téměř nedostupný a všechny zásoby do něj musí být dopravovány letecky.

Mohammed je nejmladší z deseti dětí. Jeho těhotná matka do tábora už nedorazila – zemřela během útěku rodiny ze Súdánu. Otec se tak nyní musí sám postarat o Mohammeda a dalších devět dětí. Mohammed byl původně zařazen do ambulantního výživového programu Lékařů bez hranic pro závažně podvyživené děti, ale zjevně nejedl terapeutické jídlo, které mu naši zdravotníci dávali. Jeho otec to zkrátka sám nezvládá, protože se musí starat o mnoho jiných věcí. Proto jsme se rozhodli malého chlapce hospitalizovat v naší nemocnici, kde se mu dostane intenzivní péče.

Kdybych na něj včera náhodou nenarazila, pravděpodobně by za několik dní zemřel. Proto je tak důležité vycházet za lidmi do tábora. Kdybychom to nedělali, děti a rodiny v táboře by se nemusely dostat k životně důležité pomoci.

Na pokraji sil

Mnoho rodin už přišlo a stále přichází o matky, otce a děti. Běžné mechanismy přežití přestaly v této populaci fungovat. Lidé, kteří si normálně dokážou poradit, už to prostě nesvedou. Jejich rezervy byly postupně vyčerpány během dlouhé a strastiplné cesty do tábora Batil. Když se jim podíváte do obličeje, vidíte, že ještě mají nějaké emoce, ale ty jsou skryté uvnitř, ztrácejí se. Je to něco, co nedokážu přesně popsat. Musíme tyto zranitelné rodiny aktivně vyhledávat a se vším jim pomáhat.

Lékaři bez hranic v táboře Batil zřídili polní nemocnici se 130 lůžky, porodnicí a terapeutickým výživovým centrem. Ve výživovém programu v současnosti ošetřují více než 1 600 dětí trpících závažnou akutní podvýživou. Každý týden musí být přibližně 30 z těchto dětí přijato se životu nebezpečnými komplikacemi na jednotku intenzivní péče. Od založení tábora Batil v květnu 2012 zde Lékaři bez hranic provedli více než 14 500 zdravotních konzultací. Tým také pomáhal při distribuci základních životních potřeb při příchodu uprchlíků a stále se podílí na zajišťování distribuce pitné vody. 

Rozsah současné krize je obrovský. Mluvíme tu o táboře s 35 000 lidmi, ne o malé skupince rodin. Je tu 9 000 dětí mladších pěti let. Více než 1 500 z nich je registrováno v našem výživovém programu s nejtěžším stádiem podvýživy. Podle našeho posledního průzkumu úmrtnosti v táboře každý den zemřou tři až čtyři děti na nemoci, kterým bylo možné předejít.

I přes tuto hroznou situaci k nám ale lidé stále přicházejí, což ukazuje, že ještě mají nějakou naději. Nedělali by to, kdyby nevěřili, že Lékaři bez hranic ještě mohou něco změnit. Vidíte také, jak se lidé usmívají, vítají vás ve svých přístřešcích a ukazují drobná laskavá gesta i přes problémy, kterým čelí.  Nevím, kde se to v nich bere. Je to lekce pro nás všechny, motivuje mě to a dává mi to sílu pokračovat v práci.

Lékaři bez hranic mají ve čtyřech táborech v oblasti Maban ve státě Horní Nil v Jižním Súdánu více než 160 mezinárodních a 700 místních spolupracovníků, kteří provozují tři polní nemocnice a provádějí více než 7 000 vyšetření týdně. Lékaři bez hranic také zajišťují distribuci vody včetně správy studní a pump a budování rehydratačních stanic.

Nic takového jsem neviděla… 

Závažnost této krize se vymyká běžným měřítkům.  Nic takového jsem ještě neviděla, a to pro Lékaře bez hranic pracuji už od roku 1999. Jsem zdravotní sestra a toto je moje práce, musím se vyrovnat se smrtí, nemocemi a umírajícími, ale obvykle to nebývá tak vážné. Je to pro mě těžké jako pro člověka i jako pro profesionálního zdravotníka. Dost se mě to dotýká a někdy se cítím bezmocná i přes podporu a zkušenosti Lékařů bez hranic stojící za mnou.

Jsme v tom dobří, a proto jsme tady – odpovídáme na ty nejvíce akutní zdravotní potřeby. Je neuvěřitelné, čeho se nám podařilo dosáhnout. Ale pořád je to málo. Vždy je možné udělat víc. Musíme zajistit, aby tito lidé dostali vše, co potřebují k životu, ne jen k přežití. Dát jim důstojnost, kvalitu života a pomoci jim udržet si tu odvahu, kterou zatím mají…

Úvodní foto © Olga Overbeek. Banuna se v nemocnici Lékařů bez hranic v táboře Doro právě probrala z pětidenního kómatu způsobeného malárií. Její zotavení bylo malým zázrakem.