"Kdyby byla maminka naživu, otec by se prezidentem nestal," říkávala Milada Háchová - Rádlová, která byla v roce 1938 podle svých slov příliš mladá a slabá na to, aby odrazila nátlak politických hráčů a otcově kandidatuře na prezidenta zabránila. Maminka Marie bohužel zemřela krátce před Mnichovskou zradou a sama Milada se v té době rozváděla se Zdeňkem Rádlem. Hácha byl přísný katolík a rozvod dcery ho skličoval, na druhé straně ale v Miladě našel oporu, když mu bylo nejhůř. Milada se k němu nastěhovala a vedla mu domácnost.

Hácha do té doby vykonával funkci prvního prezidenta Nejvyššího správního soudu a těšil se do zaslouženého důchodu. V politice se neangažoval, jeho parketou bylo právo. Právě nestrannost se mu ale stala osudnou - po nucené abdikaci prezidenta Beneše se hledal nástupce, který by politicky "nikomu nevadil".

Hácha do poslední chvíle doufal, že zvolen nebude. Proslýchalo se, že jeho volbu budou blokovat slovenští luďáci. Když se volba táhla příliš dlouho, pošeptal prý Hácha svému sekretáři: "Tak mě Slováci přece zachránili, půjdeme to zapít na Slamník.“ Radoval se předčasně.

Nejtěžší zkouška ho však ještě čekala. 14. března 1939 byl Hácha pozván do Berlína na jednání s předáky Německé říše. Na schůzku byl potupně nucen čekat až do půl druhé ráno, protože se vůdce zrovna díval na film. Celou noc ho pak nacisté přesvědčovali, ať jim předá moc v českých zemích, jinak budou bombardovat Prahu. Háchovo srdce nátlak nevydrželo a ve čtyři hodiny ráno dostal infarkt. V kritickém stavu podepsal, co mu Němci předložili.

Od té doby se jeho zdraví jen zhoršovalo. Naštěstí měl k ruce dceru Miladu, která o něj trpělivě pečovala a řadu povinností vykonávala za něj. Přitom neztrácela víru, že jde jen o přechodnou část českých dějin a Benešovi se brzy na Hrad zase vrátí. S nábytkem v jejich komnatách proto nehýbala, jen v nich nechala utírat prach, aby tam pro ně zůstalo vše při starém.

Benešovi se ale nevraceli. Milada se v roce 1941 rozhodla přestěhovat s otcem do Lán, kde nebyli obklopeni nacistickými pohlaváry tak jako na Hradě. Hácha potřeboval klid. Byl v natolik špatném psychickém i fyzickém stavu, že nebyl schopen podepisovat dokumenty. Milada je podepisovala za něj.

Zároveň se všemožně snažila podporovat partyzánské hnutí. Jedna z komorných ze zámku v Lánech později vyprávěla CS Magazínu: "Paní Rádlová, ta byla neuvěřitelná. Občas mi vrazila svého psa boxera a nacpala si batoh jídlem, kořalkou a mýdlem, aby to odnesla partyzánům. Jednou v noci je pozvala přímo na zámek, vařila jsem jim kafe. Umíte si představit, kdyby na to Němci přišli?"

Milada dokonce našla odvahu k tomu, aby osobně zašla za říšským protektorem K. H. Frankem a požádala ho o propuštění několika lidí z koncentračních táborů. "Á, paní Rádlová dělá politiku," posmíval se jí prý Frank. Její žádosti nicméně vyhověl.

Po celou dobu války se Milada nemohla dočkat, až všechny hrůzy pominou a ona bude moci žít klidný život s tatínkem v ústraní. To se ale nestalo. Hácha byl hned 13. května 1945 převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci a dcera ho už živého nespatřila. Komunisté ji odvlekli z Lán a zanechali ji zcela bez prostředků i bez střechy nad hlavou před jednou pražskou kavárnou. Z nouze jí pomohl bývalý manžel, který jí šlechetně poskytl bydlení v bytě na Letné. 30. června 1945 ji rovněž doprovodil na utajený Háchův pohřeb.

Na Letné pak Milada žila po celý zbytek života, pracovala jako švadlena a prodavačka a veřejného života se zcela stranila. Zemřela těsně po Sametové revoluci ve věku 86 let.