Lubomír Kostelka se narodil do rodiny strojvedoucího v moravském Přerově, jeho maminka, která hrála ochotnické divadlo, ho přivedla k lásce k hraní. Rozhodnutí věnovat se herectví na plný úvazek však ovlivnil někdo úplně jiný. Po základní škole nastoupil na obchodní akademii, ale v době okupace byl vyloučen a tak se vyučil elektrikářem.

Poté nastoupil na elektrotechnickou průmyslovku a tam potkal Vladimíra Menšíka, s nímž ho pojilo pevné přátelství až do Menšíkova úmrtí. Rádi spolu vymýšleli humorné scénky a dialogy a zkoušeli společně role. Menšík spolu s Kostelkou nastoupili do dramatického oddělení brněnské konzervatoře. Z Moravy odešel do Prahy až v roce 1956, kdy mu Vladimír Menšík zprostředkoval setkání s Janem Werichem a ten ho přijal do divadla ABC. V roce 1963 opět zasáhl Menšík a svého kamaráda přemluvil, aby dal v divadle výpověď a šel účinkovat do televize a k filmu.

Čtyřicetileté intenzivní přátelství s Menšíkem ho ovlivnilo nejen profesně ale i osobně. Kromě vymýšlení mnoha recesí spolu proflámovali nejeden večer a noc a navzájem se oslovovali Ládinek a Lubinek. Rádi hráli také spolu, sešli se například ve filmech Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách a také v Což takhle dát si špenát.

Usměvavého herce Lubomíra Kostelku diváci přímo milovali pro jeho srdečnost, vždy optimistickou náladu a nenahraditelný humor. Exceloval v mnoha filmech i seriálech a znali ho malí i velcí. Jeho filmové role čítaly několik desítek více i méně významných filmů, hlavní roli však získal pouze jednu a sice ve snímku Případ pro začínajícího kata. Vzhledem k tomu, že hrával spíše vedlejší role, dokázal se objevit v několika stovkách filmů a seriálů a to v nejrůznějších žánrech. 

Tak, jak moc se Lubomíru Kostelkovi dařilo v profesním životě, tak málo se mu dařilo v tom osobním. Měl za sebou dvě manželství, první žena se však odmítla odstěhovat z Moravy do Prahy a tak se pár rozešel. Z druhého svazku měl Kostelka syna Martina. Přesto, že vztah s druhou manželkou vydržel více než třicet let, herec ho nepovažoval za příliš šťastný, údajně kvůli tomu, že jeho žena nebyla moc mateřský typ a tak se o domácnost i syna musel starat on. Ačkoli vztah se synem byl až do posledních Kostelkových dnů pozitivní, syn se odstěhoval do Německa, kde je váženým kardiochirurgem a tak příležitostí ke společnému času nebylo tolik, kolik by si oba přáli. Herec byl však vždy schopný zvládnout vše, co mu osud přinesl: „Hlady neumřu, protože umím vařit, smažit i péct. Na Vánoce jsem třeba dělal patnáct druhů cukroví. Ale hlavně moji skvělí sousedé mě bez jídla nenechají. Umím prát, žehlit, takže k tomu ani nikoho nepotřebuju. Vždyť jsem se musel kdysi sám starat o syna,“ vzpomínal herec v časopisu Sedmička. 

„Já se necítím sám. Užil jsem si v životě tolik pozornosti a společnosti, že si myslím, že to stačilo. Nic zásadního mě netrápí a mám moc hodného syna,“ dodal na adresu svého potomka na sklonku života. Své herecké kariéry se před lety kvůli zdraví vzdal a nedávno v krásných úctyhodných 91 letech zemřel na následky srdeční příhody kombinované se zápalem plic. Pro český herecký rybníček je to velká ztráta. Lubomír Kostelka pro nás však navždy bude děda Lubin z Kouzelné školky, děda Jeřábek z Ranče U zelené sedmy, hostinský Kletečka ze Života na zámku nebo pan policajt z Bylo nás pět.