Nikdy nechtěl být ničím jiným než hercem, ale jeho otec nechtěl ani slyšet otom, že by se jeho syn věnoval komedianství, achtěl, aby Vladimír stejně jako on vystudoval strojní průmyslovku. Synek poslechl, bál se tátovy pádné ruky. Později se ale přiznal, že ho nad výkresy několikrát napadlo, že se raději zabije, než by se podobně živil celý život. Našěs-tí to nebylo nutné. Svůj živelný talent si vybíjel na různých vystoupeních skamarády, při nichž uplatňoval fenomenální vizuální paměť apozorovací talent. Kromě toho rád sportoval, hrál fotbal, házenou, ale když mu bylo 16 let, poprvé zkolaboval. Až pak se dozvěděl, že má astma.

Vsoukromí se velmi trápil svým zevnějškem, považoval se za nehezkého člověka snadměrným ochlupením, velkou hlavou avýrazným předkusem. Svého času dokonce uvažoval otom, že si chrup nechá upravit plastickým chirurgem. Přesto opozornost žen neměl nikdy nouzi, sváděl už třeba učitelku, která jeho sestru učila hrát na piano.

Zlom vjeho kariéře nastal v50. letech, kdy odešel do Prahy. „Kluk zMoravy byl najednou mezi slavnými herci. Chtěl jsem se jim ve všem vyrovnat,“ říkával později. Alkohol se pomalu stal trvalou součástí jeho života avrazil další klín mezi něj ajeho první ženu Věru, sníž se znal už od dětství aměli spolu dvě děti
Vladimír si přitom manželskou krizi vůbec nepřipouštěl, dokonce ani nepřišel krozvodovému stání, protože si myslel, že si Věra dělá jen legraci.

Kufry plné léků

„Vzpomínám na jeden zájezd na Slovensko. Najednou nad ránem jsem slyšela zoufalé bouchání na zeď. Přiběhla jsem do Láďova pokoje a viděla ho, jak se v záchvatu dusí. Byly čtyři hodiny ráno a já jsem byla zoufalá. Jednou rukou jsem ho nadzvedla a druhou šmátrala po injekcích, ale na tohle jsem byla krátká," vybavuje si Alena Horáková-Fonová ve své knize Utajené vzpomínky na Vladimíra Menšíka.

Blízká Menšíkova spolupracovnice pokračuje: „Křičela jsem, aby nám někdo přiběhl na pomoc. Tenkrát mě uslyšel můj bývalý muž. Přiběhl a snažil se mu tu injekci píchnout, ale nešlo to, protože Láďa se nám sesul z postele. To už přiběhl náš technik pan Hanzl a okamžitě volal sanitku."

Dramatických chvil po boku slavného komika zažila paní Horáková mnoho. „Na cestách jsem byla vždycky ubytovaná v pokoji hned vedle něho. Když zaklepal na zeď, už jsem věděla, že musím okamžitě spěchat a dát mu jeho injekce," píše ve své knize.

Příčinou podobných situací bylo Menšíkovo velice těžké astma. Aby vůbec mohl žít, musel brát mnoho medikamentů. „Měl už tak rozpíchané žíly na rukou, že bylo těžké vůbec mu ty injekce aplikovat. Každé ráno po probuzení mu někdo musel okamžitě píchnout dvě injekce syntophylinu, dvě injekce kalcia a někdy i další léky," prozradila Horáková.

Nekonečný boj proti děsivé nemoci se stal nejhorším v posledních dvou letech hercova života. „Vlastně jsem tehdy ani nespala. Láďa trpěl pocity silné úzkosti, aby se náhodou nezačal dusit a zrovna při něm nikdo nebyl nebo neměl sílu zaklepat na stěnu, abych ho slyšela, nebo zvednout telefon a volat recepci, aby mě vzbudili. Takže jsme to řešili tak, že jsem s ním byla i v noci a spávala v jeho pokoji," přiznala Menšíkova kolegyně z pořadu Křeslo pro hosta.

Vpolovině 60. let nastoupil na protialkoholní léčení, které sice nedokončil, přesto se ze závislosti dostal. Alkohol ale nebyl jeho jedinou neřestí. Jeho blízkým přítelem byla také krabička cigaret, což bylo vzhledem kjeho astmatu mnohem horší než alkohol. Na každé natáčení nebo vystoupení s sebou vozil kufry mnohdy jen těžko dostupných léků, ale přes naléhání druhé ženy Olgy, svých dětí ikolegů zpráce odmítal životní tempo zmírnit. Smrt ho zastihla ve věku pouhých 59 let.