Vojenské důstojníky její smělost překvapila a zároveň i pobavila. Se smíchem jí doporučili, ať se zeptá cara, jestli jí jako ženě službu v armádě povolí. Marija nepochopila, že jde o vtip, a se svou žádostí se skutečně na cara obrátila. Mikuláš II. jí k všeobecnému údivu přiznal právo do armády vstoupit.

Nutno vysvětlit, že Marija nebyla žádná cukrová panenka, ale žena ošvihaná nelehkým životem. Pocházela z velmi chudé rodiny, pracovala už od deseti let a v patnácti se poprvé provdala. Z manžela se však vyklubal násilník a Marija si často pohrávala s myšlenkou, že zabije buď jeho, nebo sebe. S druhým mužem trávila roky ve vyhnanství, protože kradl. Když se ji pokusil oběsit kvůli podezření z nevěry, opustila i jeho.

Služba k armádě jí dodala novou vůli k životu. Přestože byla ženou, mezi vojáky si rychle získala respekt, protože prakticky neznala strach, bila se hlava nehlava, odtahovala raněné druhy z pole a často sama utrpěla četná zranění. Za statečnost a horlivost dostala řadu vyznamenání a získala hodnost poručice. Její jméno brzy znalo celé Rusko.

V roce 1917 Marija prosadila myšlenku zřídit první ryze ženskou vojenskou jednotku. Tehdejší ministr války a námořnictva Alexander Kerenskij se potýkal s problémem vzrůstajícího počtu dezertérů a ženský batalion mu připadal jako dobrý nástroj, jak vojáky motivovat k setrvání v armádě. Když půjdou neohroženě do boje ženské, muž by se musel stydět, kdyby utíkal…

"Naše matka se vytrácí. Naší matkou je Rus. Chci ji zachránit. Chci ženy, jejichž srdce i duše jsou čisté jako krystal a jejichž pohnutky jsou vznešené. Sebeobětování těchto žen půjde příkladem všem mužům, kteří si tak uvědomí, co je v této těžké hodině jejich povinností," hlásala Maria. Její proslov byl otištěn v novinách a takřka okamžitě přilákal 2000 zájemkyň.

Zdaleka ne všechny přihlášené ženy však splňovaly její náročné požadavky. Marija si do svého "batalionu smrti" vybrala jen pět set nejlepších. Dívky si musely oholit hlavy a podrobit se drsnému tréninku. Jednotka záhy začala dosahovat významných úspěchů na frontě.

Říjnová revoluce a měnící se politický systém však vedl k tomu, že se ženský batalion rozpadl názorově a posléze i fyzicky. Marija se přesto stále těšila velké váznosti jak doma, tak v zahraničí. Po válce odcestovala do Spojených států, kde se setkala s prezidentem Wilsonem, a následně přijala pozvání anglického krále Jiřího V., který ocenil její zásluhy a nazval ji "ruskou Johankou z Arku".

Marija bohužel neodhadla poměry v rodícím se Sovětském svazu a v cizině nezůstala. Oddaná služba carskému Rusku a návštěvy západních zemí jí podepsaly ortel smrti. Po sérii tvrdých výslechů ji bolševici roku 1920 popravili pro vlastizradu.