Do ulic a na náměstí tehdy vyšly tisíce těch, kteří vyjadřovali nespokojenost se sovětskou okupací i s tím, že se československá společnost vrací pod tvrdý diktát Brežněvova panství. Komunistické vedení se ale rozhodlo všechny akce tvrdě potlačit a nekompromisně ukázat, kdo má moc.

Obrovské zklamání

Pro mnoho lidí bylo krvavé potlačení demonstrací horším zážitkem než sovětská okupace rok předtím. „Bylo to obrovské zklamání,“ přiznává fotograf Jára Novotný ze Sezimova Ústí na Táborsku, kterému tehdy bylo třicet let. Zatímco v roce 1968 ubližovali Rusové, o rok později to byli Češi v mundúrech bezpečnosti a milicionářů.

Jára Novotný fotografoval srpnovou okupaci a nechyběl ani u událostí v roce 1969. „V lednu jsem nafotil pohřeb Jana Palacha a v srpnu odjel do Prahy na první výročí. Přijel jsem o den dříve, ale Praha už byla obšancovaná. Ovšem žádnými Rusy, ale českými hajzly, kteří šli likvidovat Čechy,“ neskrývá vztek ani po čtyřiceti letech.

Exponovaný materiál vzal s sebou i druhý den na Václavské náměstí, což byla chyba. Zrovna když fotografoval uniformovaného muže, který táhl demonstranta, dostal pendrekem. Sebrali mu filmy a posadili do antonu směr Bartolomějská a Pankrác. „Zatímco Rusové mi rok předtím filmy nechali, Češi mi je vzali,“ dodává fotograf, který dostal paragraf za pobuřování.

Zlí milicionáři

„Neklidný rok od srpnové okupace vyvrcholil velmi intenzivními přípravami na první výročí okupace, na které se připravovaly především bezpečnostní složky,“ říká historik Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů.

„Největší protesty se odehrály v Praze a v Brně, ale konaly se i v dalších městech, například v Liberci nebo Českých Budějovicích. V Praze při nich zahynuli tři lidé, v Brně dva. Zvlášť brutálně si tehdy počínali milicionáři, kteří na podobný zásah nebyli připraveni ani vycvičeni. V Brně tak mají na svědomí dvě oběti. Naopak mírně se tam chovali vojáci, kteří plnili úkoly s poměrnou nechutí.“

„Odhaduje se, že zadrženo bylo v Brně na 600 demonstrantů a asi dva a půl tisíce v celém Československu,“ pokračuje Bárta. „Počet lehce zraněných demonstrantů se odhaduje na několik set. Mnoho lidí totiž ze strachu před pronásledováním k lékaři nešlo. Někteří lékaři zase ze sympatií jejich ošetření nezaznamenávali do příslušných kolonek.“

Brutalita, se kterou postupovaly české ozbrojené jednotky proti demonstrantům, tehdy velmi přispěla k zastrašení občanů. Hned 22. srpna předsednictvo Federálního shromáždění schválilo nové zákonné opatření, tzv. pendrekový zákon, jenž legalizoval brutální postup proti účastníkům protestních akcí 21. srpna a umožnilo i následné perzekuce. Pod dokumentem je podepsán prezident Ludvík Svoboda i Alexander Dubček.

Unikli trestu

Odškodnění obětí a potrestání viníků ze srpna 1969 se táhne čtyřicet let. „Události, především případy zastřelených, se vyšetřovaly již v roce 1969, ale tehdy byla snaha vše shodit na demonstranty a neznámé pachatele z jejich řad,“ říká historik Milan Bárta.

„Po roce 1989 případy prošetřoval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Ten potvrdil vinu zásahových jednotek, ale pro časový odstup a nedostatek důkazů musel věc odložit. S největší pravděpodobností tak nikdo za rok 1969 odsouzen nebyl a soud se v dohledné době ani nechystá,“ připomíná smutnou skutečnost Milan Bárta.

RADEK GÁLIS, ALENA ŠATROVÁ


Oběti srpna 1969

Mrtví : Praha – František Kohout (18), Vladimír Kruba (19), Bohumil Siřínek (14), Brno – Danuše Muzikářová (18), Stanislav Valehrach (28).

Těžce zranění: 49, z toho 24 postřelených.

Zadržení: Přes 2500 demonstrantů, mnoho bylo při zatýkání i později v celách zbito. V brutalitě vynikali příslušníci Lidových milicí i příslušníci SNB. Zadržení pak v následujících dvaceti letech nemohli studovat nebo vykonávat práci podle kvalifikace.

Represe: 22. srpna 1969 bylo pod číslem 99/69 přijato Zákonné opatření o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku, lidově zvané pendrekový zákon. Do konce roku 1969 bylo podle tohoto pendrekového zákona odsouzeno 1526 lidí.

Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů


„Srpen zlomil odhodlání lidí.“

České Budějovice - Srpnové události před čtyřiceti lety ovlivnily jednání a chování lidí až do současnosti, říká historik Jaroslav Šebek.

Čím byl pro české dějiny významný 21. srpen 1969?

Demonstrace při prvním výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy byly nadlouho poslední veřejnou akcí proti komunistickému režimu. Ukázalo se při nich, že normalizační vedení bude prosazovat tvrdou promoskevskou politiku. Pro reformní politiky byla totiž důležitější loajalita vůči komunistické straně než vůči národu a veřejnosti. Jenže ani tato loajalita jim nezachránila posty. V rámci likvidačních čistek byli z politického života vyřazeni, což jim u obyvatelstva zachovalo na další roky iluzi mučedníků. K nim patřil Alexander Dubček. Lidé si nadlouho uchovali pocit, že sám byl obětí tehdejších událostí. Tato iluze překryla i skutečnost, že jako předseda Federálního shromáždění Dubček podepsal tzv. pendrekový zákon.

Kdo se teď zabývá lidmi, kteří zahynuli nebo byli zraněni v důsledku okupace nebo při pozdějších demonstracích?

Stav obětí velmi podrobně zkoumá Ústav pro studium totalitních režimů. Sčítá mrtvé a zraněné a další perzekuované.
Nejvíce obětí bylo v Praze a v Brně. V té době nebyl ze strany tehdejší bezpečnosti velký zájem vyšetřit smrt obětí, převážně mladých lidí. Na represích se tehdy podílely především Lidové milice, bezpečnost a částečně i československá armáda.

Srpnem 1969 a zásahem Čechů proti Čechům tedy skončily definitivně naděje na demokratizaci společnosti?

Samozřejmě. Tehdy se zlomilo odhodlání lidí. K nastolení pořádku a k utužení režimu došlo totiž z vlastních řad. Pro mnohé to bylo hořké zjištění. Často dokonce horší než byl samotný 21. srpen 1968 a okupace. Tyto události znamenaly největší lámání charakterů a páteří ve společnosti. Ovlivnily chování a jednání lidí na mnoho let dopředu. Troufám si tvrdit, že až do současnosti.

RADEK GÁLIS

1989: policejní informátoři pracovali ze všech sil

Praha - Do pádu režimu zbývaly už jenom tři měsíce. Že to „praskne“, možná viselo ve vzduchu, ale „dole na zemi“ spíše přituhovalo. Režim vzdoroval a potlačoval symboly: 21. srpen 1989 toho byl vzornou ukázkou.

Podle dobových pramenů to byla akce poměrně monstrózní: jenom pro Prahu bylo na rozkaz ministerstva vnitra proti případným protestům vyčleněno 700 příslušníků pořádkových jednotek Veřejné bezpečnosti, dvě zásahové jednotky zvláštního určení a  tři cisternové stříkačky a deset autobusů. Další stovky policistů byly nasazeny v Bratislavě a dalších větších městech republiky.

Když se na Václavském náměstí 21. srpna sešel několikatisícový dav, začala jej policie rozhánět. Příslušníci SNB zkontrolovali podle úředních záznamů celkem 990 lidí, z nichž 161 zadrželi.

„StB i policie byly na srpnové výročí připraveny daleko lépe než v roce 1988, protože policejní informátoři pracovali velmi intenzivně prakticky po celý rok 1989,“ říká historik Jiří Urban z Ústavu pro studium totalitních režimů. „V kontextu celého roku 1989 to byla opravdu velká akce,“ dodává Urban.
Samotné zatýkání totiž začalo už před 21. srpnem, kdy policie preventivně zadržela 81 lidí a dalších 166 mužů „náhle“ povolala na vojenská cvičení. Činili se i pohraničníci, kteří na hranicích zadrželi bezmála pět set lidí z Polska, Maďarska či Itálie.

Kromě Prahy se zatýkalo také v dalších městech tehdejšího Československa. Například v Brně během demonstrace na náměstí Svobody bylo zadrženo zhruba sto osob. Policie tam občany už dopředu varovala, že se uchýlí k represivním opatřením.

Zatýkalo se i v Ostravě, tam za mřížemi skončilo 150 lidí. Ještě před samotným protestem odsoudil soud v Českých Budějovicích dva aktivisty Demokratické iniciativy Renatu Pánovou a Josefa Raise za vylepování plakátů zvoucích k účasti na manifestaci k výročí invaze.

JAN KLIČKA