Přestože za necelý týden oslavíme dvacetileté výročí sametové revoluce, mnoho filmů na toto téma v soudobém archívu nemáme. Důsledněji se mu věnuje literatura a dokumentární film, v hrané oblasti ale jako by se tvůrci báli. Možná potřebují větší odstup, možná tápou, jak obsáhlé téma čtyřiceti let komunismu uchopit.

Slováci točili obecně málo

Svým způsobem je to podobné, jako u sousedů – také němečtí tvůrci našli až po dlouhých letech odvahu vrátit se k rozporuplnému fenomenu Adolfa Hitlera i mladší době v komunistické NDR (zajímavý byl v tomto směru snímek Good Bye, Lenin! nebo Životy těch druhých o tajné službě Stasi zasahující do soukromí lidí).

Na Slovensku se natáčením filmů šetřilo obecně, natož pak na dané téma. Zajímavý příspěvek nabídl v každém případě Juraj Nvota ve filmu Muzika – který půvabným způsobem mapuje příhody jedné rockenrolové kapely na přelomu 70. a 80. let, v době schvalovacích komisí. Snímek z roku 2007 se do našich kin bohužel nedostal, ale za vidění rozhodně stojí.

Neochota vzpomínat

U nás nabídl zkraje po revoluci malou retrospektivu Fero Fenič ve svých Zvláštních bytostech. 90. léta přinesla komedie Jana Hřebejka Pelíšky či Pupendo – ty se ovšem nesly v hodně laskavé notě. Přitvrdily až dokumenty – kde se objevily hotové skvosty, ať to byla Ztráta důstojnosti, Ženy Charty 77 nebo Sedm světel Olgy Sommerové, Dračí setba Kristiny Vlachové či trilogie Roberta Sedláčka Tenkrát.

Aktivní jsou i televizní autoři. Dva zajímavé projekty nabídl Jaromír Polišenský - In nomine patris: osud faráře v autentickém příběhu čihoštského zázraku z roku 1949 a Swingtime, důmyslná past StB v podobě falešné státní hranice uvnitř republiky.

Pozoruhodný byl i film Jaroslava Brabce PF 77´s Vlastou Chramostovou, který dostala herečka před šesti lety ke svým narozeninám. Zajímavě zpracoval danou tématiku i Hynek Bočan - v seriálech Přítelkyně z domu smutku a Zdivočelá země. A věnuje se jí i retroseriál Vyprávěj!, který běží s úspěchem na našich obrazovkách. Tvůrci hraných snímků pro kina ale vesměs mlčí. Nepočítáme–li filmy o lágrech a křivdách 50. let (Bumerang, Kousek nebe, Klíček) a Tmavomodrý svět vracející se k osudům českých pilotů po válce, je filmů s příběhy lidí v komunistickém Československu (pojatých seriózně) nemnoho.

Jako by autoři a producenti chodili kolem čtyřiceti let totality po špičkách a s rozpaky. „Řekl bych, že spousta lidí ani vzpomínat nechce,“ míní Petr Nikolaev, který se jako jeden z mála tomuto období věnuje téměř důsledně (Báječná léta pod psa, …a bude hůř, Kousek nebe). „Reakce, které jsem měl na film …a bude hůř byly dost rozladěné. Jako by lidi chtěli udělat tlustou čáru a nedívat se zpátky, nevidět, jak žili a jak se chovali.“

Chybí silné příběhy

Faktem je i to, že chybí autoři schopní hledat nosné příběhy a konkrétní osudy, rozvést téma v silný příběh. „Někdy to působí skoro jako zakázka. Tak jako v komunismu býval v kurzu určitý typ filmů, zdá se, že i teď jsou návraty do minulosti ze strany dramaturgů a producentů v centru pozornosti. Což velká motivace pro autory není.

Téma nemůžete tvůrci nařídit. Já nicméně totalitu prožil jako mladý a mám bytostnou potřebu se k ní vracet, považuji to za svou povinnost,“ soudí Nikolaev, který právě dokončuje v České televizi Klub osamělých srdcí – o kapele, jež spadne z euforie „šedesátých“ rovnou do marasmu 70. let. Není divu, že Zemský ráj to napohled, který počátkem příštího týdne vstoupí do kin, je očekáván s velkým zájmem.

Vklad filmu scenáristky Terezy Boučkové a režisérky Ireny Pavláskové je hlavně v tom, že díky autentickým autorčiným vzpomínkám přináší důvěrný a nezkreslený pohled do soukromí disidentů. Jak říká představitel exmanžela hlavní hrdinky Marty Jiří Dvořák: „na politické události se scénář dívá očima lidí a prostřednictvím jejich životů. Není to o peticích a lejstrech, ale o zmařených nadějích a životech. A o tom, že se i v takové době lidi milovali, nenáviděli, smáli i plakali.“

TEREZA BOUČKOVÁ (scenáristka filmu Zemský ráj to napohled)

"Před premiérou mívám příznaky všech chorob"

Pro film Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled napsala námět a scénář. Je jednou z mála domácích autorek, jež se vrací do naší totalitní minulosti a nahlíží do osudů lidí, kteří se v ní pokoušeli žít s čistým štítem.

O životě za totality se u nás natočilo jen málo filmů, byť máme dvacet let po revoluci. Domácí tvůrci se vrací spíš do období 50. let nebo k 2. světové válce. Proč tomu tak je? Potřebují větší odstup nebo se tématu bojí?
Já nevím, proč se točí málo filmů, které reflektují naši nedávnou minulost. Ale vím, jak nesnadné bylo pro producenta Viktora Schwarcze, který se mého scénáře po producentu Boučkovi ujal, sehnat na tento film peníze. Přestože scénář vyhrál první místo v soutěži Sazky, kromě České televize a fondu kinematografie, jehož členové nejdřív docela zvláštně mlžili, ale nakonec peníze dali, na tento film nikdo další nepřispěl. A vím, že Irena Pavlásková i Viktor Schwarcz velmi usilovně hledali a kdekoho oslovovali. Na výrobu bylo žalostně málo peněz a to je velká škoda. Divím se a velmi oceňuju, že se to nakonec povedlo! Další podporu, hlavně mediální, se podařilo sehnat až na hotový film.

Myslíte si, že se komunistická minulost v české kultuře obecně málo reflektuje ?
To si nemyslím. Literatura dokazuje, že dobrá a silná reflexe tu je. Film a televize chtějí bavit.

Co byste jako potenciální divák chtěla na plátně z téhle doby nejvíc vidět? A o čem se z komunistické doby ještě nic nenatočilo?
Já o tom takhle nepřemýšlím. Myslím, že v dokumentární tvorbě se podařilo mnohé – a skvěle. Třeba paní Vlachová, Sommerová, Třeštíková dokázaly natočit nádherné, silné věci.

Zemský ráj to napohled vznikl podle vašeho námětu a scénáře, a než doputoval k Ireně Pavláskové, prošel rukama i jiných režisérů. Skončil nakonec v těch pravých?
Ještě jsem film na plátně neviděla. Jsem zvědavá, jaké budu mít pocity; jsem velmi rozechvělá. Vždycky jsem před uvedením své věci, i té, kterou jsem měla zcela ve svých rukách, hrozně nervózní. Mám všechny příznaky nejhorších chorob, například srdeční zástavy. Asi mě ani teď EKG nemine…

Byla práce na scénáře obtížná? Shodly jste se s Irenou ve všem nebo byly i vypjaté chvíle a těžké kompromisy?
Na scénáři jsem pracovala s dramaturgem Edgarem Dutkou spoustu let. A práce to byla těžká, ale i veselá a krásná – to když se nám podařilo najít pro to, co jsme zamýšleli, řešení. Irena měla k dispozici hotový scénář a spolu jsme jen obrazy tu a tam drobně upravovaly. Těsně před začátkem natáčení se ale ukázalo, že je scénář strašně dlouhý a musely jsme krátit. Protože jsem na tom předtím pracovala spoustu let a nebyla schopná nadhledu, krátila jsem někdy hodně zhurta. Takže Irena, která jako vědecká pracovnice verze ukládala a velmi pečlivě porovnávala, tam zase některé věci, které já škrtla, vracela…

Jak vám sedí vybraní herci do typů lidí, které jste osobně znala a znáte a kdo vás pobavil nejvíc?
Irena vybrala herce moc dobře. Bavila mě představa, že Ondřej Vetchý bude hrát tak trochu Václava Havla. A Ondřej ho zahrál krásně.