Jste naštvaný, že nemůžete hrát divadlo?
Ve Viole jsme zkoušeli hru Michelangelo: mramorová horečka, a do toho přišel ten zákaz hraní. Ale my jsme si řekli, že to dozkoušíme. Premiéra měla být druhého dubna, a tak jsme si ji udělali. Jenom pro sebe. A protože jsme měli dané termíny, kdy budeme hrát, tak se vždycky večer v pět nebo v šest hodin sejdeme a prostě si to zahrajeme, takže divadlo mi svým způsobem neschází. Je to samozřejmě divný stav, ale já už jsem si na to nějak zvykl a bavím se doma jinak.

Jak?
Nedávno zemřel Karel Weinlich, což byl jeden z režisérů, u kterých jsem začínal hrát v rozhlase ještě jako student. S ním jsem natočil strašně moc pohádek. On tomu vždycky říkal „zlatý fond Českého rozhlasu“. A já jsem si teď vymyslel, že začnu doma natáčet pohádky, které měly moje děti rády. A protože mají svoje děti, tak jim je posílám. Už jsem doma natočil jedenáct pohádek. Naučil jsem se i stříhat v počítači takže je dělám i s různými zvuky, s muzikou. Prostě si blbnu. A protože vnoučatům se to líbí, tak jsem pohádky rozeslal i známým a kolegyním v divadle, co mají malé děti. Takhle se bavím.

Motorka mě naučila být lepším řidičem i v autě – víc předvídáš, respektuješ druhý. Vždycky jsem si říkal, že k ní dojdu, říká Hynek Čermák.
Motorky, fotografování. Herec Hynek Čermák: Pořád mě toho baví dost

Také můžete načítat audioknihy, což vám asi jde, když jste letos při udílení cen za audioknihu roku 2019 dostal Cenu za nejlepší jednohlasou četbu  románu Serotonin od Michela Houellebecqa.
To mě velice potěšilo, protože naše rodina žádné ceny nedostává, jedině až za celoživotní mistrovství. Táta dostal za celoživotní mistrovství Thálii a pak ještě snad dabingovou cenu Františka Filipovského, ale že by mu dali něco za jednu inscenaci nebo jeden počin, to ne. Jako první jsem to prorazil a dostal jsem takovou cenu, takže mě to těší za celou rodinu Brousků.

Chystáte nějakou další audioknihu?
Teď jsme ve vydavatelství OneHotBook dodělali knihu Fredrika Backmana Úzkosti a jejich lidé, s Hankou Maciuchovou jsme načetli životopisný román o Marii Terezii a už mám další nabídku na detektivku od Agathy Christie a pokračování Saturnina. Zaplaťpánbůh práce je.

Vybíráte si z těch nabídek na četbu, nebo je vám jedno, jakou knihu budete číst?
Asi si začnu vybírat, protože se mi zhruba před rokem a půl stalo, že jsem načetl knížku Reservoir číslo 13 a bylo to tak příšerné, že jsem vůbec nevěděl, co s tím. Pan režisér také nevěděl, co s tím, tak jsme to prostě přečetli, a je fakt, že to skoro nikdo neposlouchá a nikdo si to nekupuje. .

Když jsme u toho vybírání, jste vybíravý člověk, co se ostatních věcí týká?
Vybíravý jsem, ale u mě se to řídí spíš momentální náladou. Kolikrát vidím film, nebo poslouchám muziku a říkám si: „Ježišmarjá, co na tom ti lidi mají?!“ A pak si to pustím třeba po měsíci a zjistím, že je to vlastně dobré. Člověk nesmí dát na první dojem. Někdy se zase naopak nadchnu a po nějaké době zjistím, že to zase tak dobré nebylo.

Jak člověk stárne, občas si řekne - tohle už nemám zapotřebí. Stává se vám to taky?
To víte, že jo. Třeba mám s někým rozdělanou nějakou práci a ten dotyčný najednou řekne: „Hele, mohli bychom to dělat levněji.“ Tohle už nemám zapotřebí. Já jsem od táty a babičky Alžběty naučený, že když už na nějakou práci kývnu, tak ji dělám pokud možno s radostí. Když už byla babička nemohoucí a ležela v nemocnici, tak se mě ptala: „Tak co děláš, Oťulko?“ A já jí říkám: „Teď zrovna nějaký rozhlas, ale je to takový divný. Trápím se.“ Ona mě hladila po ruce a povídá: „Však ty si najdeš něco, co tě na tom bude bavit.“ A o tom to je. I když se vám do toho ze začátku třeba nechce, tak musíte hledat něco pozitivního.

Ota Jirák
Ota Jirák: Stárnutí není legrace. Ve Slunečné to byla generálka na funus

V Divadle Na Vinohradech jste ještě před zavřením divadel kvůli koronaviru stihl premiéru Zmoudření Dona Quijota. Napadlo mě, jestli sám na sobě pociťujete zmoudření.
Vůbec ne. Už léta čekám na to, jestli budu moudřejší. Nejsem. Dělám stejné voloviny… Člověk s tím, jak stárne, spíš zpomalí. V tom byl dobrá i ta koronavirová karanténa. Zpomalila nás. Najednou máme na všechno víc času. Už to není ten šílený spěch, který nás provází. My herci to tak holt máme. Protože gáže v divadle je legrační, tak si musíme přivydělávat jinde, abychom žili normálně. Teď se to jaksi přibrzdilo, a myslím, že je to dobře.

Když se vašemu synovi Ondrovi něco povede, jste na něj pyšný? Nebo býváte naměkko?
No, jéje! Nejvíc jsem byl pyšný, když měl loni ve Vinohradském divadle koncert s FOK, symfonickým orchestrem. V první půlce hráli muziku, kterou Ondra napsal pro divadlo a druhá půlka byla premiéra jeho druhé symfonie pro klavír a lesní roh. Na lesní roh hrál Radek Baborák a na klavír Miroslav Sekera, což jsou špičkoví hudebníci. Ten orchestr to zahrál nádherně… A tak jsem vzpomínal na tatínka, protože on miloval muziku a jeden čas přemýšlel o tom, že by byl houslistou, ale pak si nějak zlomil prst na ruce a přestal hrát. V hudbě se ale vyznal. Tak jsem si říkal:, škoda, že tady není, když Ondra sepsal takovou krásnou muziku.

V čem myslíte, že je po vás?
Asi v hravosti. Má fantazii. A také má rád svou práci. To jsem mu myslím předal. On je do hraní ještě víc zažraný než já. Je beran, já býk, takže jsem trošku líný. Když Ondra něco dělá, tak do toho jde naplno.

Všechny vaše děti už jsou dospělé. Oddechl jste si jako otec, nebo je ještě brzy?
Já jsem děti nikdy nebral jako přítěž, naopak. Říká se postav dům, zasaď strom a zploď syna.

Dobře, ale také ho musíte vychovat.
Já jsem měl tu kliku, že jsem své děti neničil svojí výchovou. Rozvedl jsem se, když Ondrovi bylo čtrnáct a Barče asi tři roky. A vyrostli z nich slušní a vzdělaní lidé. Vychodili školy, dělají svou práci s radostí. Nevím, asi jsem nebyl předurčen je vychovávat. Já to neměl ani u rodičů. Tatínek s maminkou byli pořád pryč, takže jsem byl vychováván babičkami, tetičkami a strýčky, a tím pádem asi v sobě také nemám potřebu někoho vychovávat. To neumím. Já si s dětmi spíš rád hraju. Dodneška třeba stavím lego, maluju s vnoučaty a tak. Nebo jim čtu ty pohádky. Jinak děti všechno okoukají. Chovají se podle toho, jak se chováme my. To je úžasné zrcadlo… Jediné, co jsem neměl rád, bylo lhaní. Za bolševika se lhalo obecně. Celá společnost lhala a žila ve lži, tak jsem to nesnášel. Když byl Ondra malý, tak jsem mu jednou dal dokonce facku, protože o něčem lhal. Pak jsem se mu šel omluvit, že jsem ho udeřil, protože to je blbost. Ale říkal jsem mu, že lhát se nemá.

Herec Tomáš Hanák
Tomáš Hanák děkuje viru: Myslím, že přiškrcení penězovodů nám nemůže ublížit

V červenci vás snad čeká hraní na zámku Mělník, kde má svou letní scénu Divadlo na Maninách. Hrajete rád pod širým nebem?
My jsme kdysi s kladenským divadlem hrávali v Maltézské zahradě, a to mě tedy ohromně bavilo. Pak jsem ještě jednou hrál na Pražském hradě v rámci Shakespearovských slavností. Je to moc krásné, protože to prostředí dělá inscenaci další kulisu. Navíc člověk večer hraje, ale přes den má volno. Mám to rád a myslím, že diváci také. Člověk jde jakoby na procházku, zajde si na zvláštní, tajemné místo, kde se zastaví, podívá se na představení a pak se zase projde po Hradě, než zamíří domů. Má to svoje kouzlo.

Ve vaší rodině se traduje, že herectví je dřina, dřina a dřina, a že občas při výjimečné konstelaci je herec za tu dřinu odměněn.
Táta říkal, že divadlo je dřina, dřina, dřina. Já dodávám ještě Voskovcovo „dřina, naděje, zklamání, dřina, naděje, zklamání na věky věků, až do konce světa a času“. A je to tak. Ale jednou za pár let se sejde ideální konstelace – dobrý ansámbl, výborný režisér, skvělý text a vynikající obecenstvo, a to je ta největší odměna.

A vzpomenete si na nějakou inscenaci, se kterou se vám to povedlo?
Když jsme dělali na Kladně Kata a blázna od Voskovce a Wericha. V divadle ABC to byl pro změnu Golem od stejných autorů. To se zrovna divadlo otevíralo po rekonstrukci, takže v hledišti seděla třeba Stella Zázvorková a další herci, kteří Wericha zažili a hráli s ním. A když po představení přišli s tím, že se na chvíli vrátili do těch časů, tak jsem si říkal, že to je ta největší odměna, kterou žádné peníze nemůžou přebít.

Otakar Brousek mladší

Narodil se 8. května 1957 v Praze do rodiny herce Otakara Brouska. Jeho sestra Jaroslava Brousková je také herečka.

Absolvoval hudebně dramatické oddělení pražské konzervatoře, během studií hostoval v Divadle na Vinohradech a v Divadle na Zábradlí.

Po absolutoriu nastoupil do Divadla Jaroslava Průchy Kladno, kde vytvořil řadu rolí (například Hamleta, Kata v inscenaci Kat a blázen, Pětníka v Těžké Barboře atd.). V letech 1990 až 2007 byl v angažmá v Městských divadlech pražských, kde na scéně Divadla ABC vynikl zejména v oboru konverzační komedie. Mezi roky 2008 a 2012 byl stálým hostem Divadla Na Fidlovačce.

V roce 2010 byl nominován na cenu Thálie za roli Veršinina ve Třech sestrách. Od září 2012 je stálým členem hereckého souboru Divadla na Vinohradech. Otakar Brousek je divákům znám z mnoha televizních inscenací a seriálových rolí (např. Zdivočelá země).

Působí i v dabingu a rozhlase a načítá audioknihy. Při udílení cen za audioknihu roku 2019 dostal Cenu za nejlepší jednohlasou četbu za román Serotonin od Michela Houellebecqa, který vyšel ve vydavatelství OneHotBook. Jeho první manželkou byla herečka