Nejezdi na Mišíka. Toho už by měli někam zavřít, ať nestraší lidi. Když jsem ho naposledy slyšela zpívat, bylo mi mdlo, varovala mě v pátek kamarádka Lenka, když jsem jí svěřil, že v sobotu pojedu do Krásetína pod Kletí na vystoupení Vladimíra Mišíka a Jana Hrubého. Její slova mě překvapila. Když jsem naposledy tuto legendu české hudby viděl na pódiu, nebylo mi mdlo z jejího špatného výkonu, ale naopak z obdivu k člověku, který dokázal překonat mnohé překážky, hraní ho stále baví, jde mu, a navíc se chová skromně.

Vyrazil jsem tedy na vystoupení a očekával, co se bude dít. V hospodě U Kuchařů vyrostlo na dvoře v bráně vratké pódium, Mišík s Hrubým měli za zády slunce, vzrostlý ořešák a miniaturní rybníček, v němž plavali kapři v barvě nenápadně šedavé až japonsky komiksově vyzývavé. Na vzdálené stráni se pásly krávy a po stranách brány kvetly růže a do atmosféry konce léta voněly chmelové šištice.


A jaké bylo prostředí, taková byla i hudba. Muzikanti si vychutnávali každou písničku. Bylo zábavné sledovat, jak se Jan Hrubý během hraní se smyčcem v ruce snažil odehnat vosu, která útočila na jeho bujnou bradku. Nakonec se mu to povedlo, ale vosy se nevzdaly, napadaly alespoň do sklenice s pivem. Návštěvníci, kterých bylo více než tři sta, ocenili potleskem každou skladbu, stejně tak příběh o tom, jak Mišík s partou chodili ráno z hospody. Protože se podnik zavíral a oni neměli ještě dost, hospodský jim prodal basu lahváčů, kterou vyprázdnili cestou. Tak vzniklo Špejchar blues.


Mišík se také rozpovídal o své hluboké existenciální zkušenosti. „Myslel jsem si, že syna zasáhne, když mu zahraju Stříhali dohola malého chlapečka, a ono nic,“ řekl. Ani nevím, kolik písniček Hrubý s Mišíkem zahráli, ale bylo jich hodně. Bohužel vynechali písničku Byl jsem dobrej. Je pravdivá, název by měl ale znít Jsem dobrej. Mišík s Hrubým opravdu pořád dobří jsou.