Komunitě od 90. let šéfuje Josef Radimecký. Na závislé pohlíží lidsky. „Bývají to velmi zajímaví lidé. Sice jde často o složité a přecitlivělé osobnosti, ale zase kreativní,“ tvrdí Radimecký.

Součástí terapie pro závislé je každodenní práce. Čemu se vaši klienti věnují?
Dost práce je v našem vlastním hospodářství. Máme velkou zahradu, pěstujeme zeleninu, chováme zvířata. Také pomáháme místním zemědělcům a lesní správě s odtěžováním dřeva napadeného kůrovcem. Takže jsme „zaháčkovaní“ v místě. I proto, aby na nás lidé nezahlíželi jako na ty, kdo podporují „feťáky“.

Drogy už nejsou jen záležitostí měst, objevují se i na vsích. Neohrožuje to léčbu vašich klientů? A nemáte i nějaké, kteří k vám přišli z nejbližšího okolí?
Je to realita. Například v sousedních Verneřicích odhalili rok nebo dva zpátky vietnamskou pěstírnu konopí. Že by ale někdo z blízkých vesnic zkoušel klientům něco nabízet, na to jsme nenarazili. Z nejbližších sídel k nám v jednotkách chodí do léčby klienti z Ústí, z Děčína, z České Lípy či z Litoměřic. Obecně se lidé chodí léčit do komunit zařízení pobytové léčby dál od domova. Klientů z celého Ústeckého kraje máme přibližně polovinu. Hodně lidí k nám chodí z Prahy.

Hory, turistika. Ilustrační foto.
Vysokohorská turistika zažívá boom i v Ústeckém kraji. Láká vás také?

Jste tu nejen pro závislé na drogách, ale i na dalších nešvarech. Kterých?
Nejprve jsme tu byli jen pro lidi závislé na ilegálních drogách. Naším hlavním donorem totiž byla a stále je Rada vlády pro koordinaci protidrogové politiky Úřadu vlády ČR. Ale ta postupem času začala podporovat i léčbu osob s dalšími druhy závislostí. A také nám se začali hlásit zájemci o terapii se závislostí na alkoholu. Nebo třeba na gamblingu.

Jak se v průběhu let mění závislosti lidí, kteří vás vyhledávají?
Když jsme v 90. letech začínali, nejvíc z nich bylo závislých na heroinu. Teď do komunity chodí nejčastěji ti se závislostí na pervitinu a marihuaně. Heroin se objevuje výjimečně. Často chodí lidé se závislostí na alkoholu a na lécích, nejčastěji benzodiazepinech. Ty mají horší vlastnosti než klasické ilegální drogy, odvykací syndrom je u nich mnohem delší. Měli jsme i gamblery a lidi závislé na počítačových hrách.

Jak se lidé s různými druhy závislostí snesou mezi sebou?
Často mají tendence na sebe zahlížet. Alkoholici pohrdají „feťáky“ a obráceně. Závislost na alkoholu je také většinou příznačná spíš pro starší věkovou skupinu, i to ty skupiny přirozeně vymezuje. Kastování a partičkování založené na stereotypech bylo v léčbě lidí se závislostmi charakteristické v minulosti a stále do určité míry přetrvává.

Ředitelka Krajské hygienické stanice v Ústí nad Labem Lenka Šimůnková.
Lenka Šimůnková: Trasování nevzdáváme. Covid nyní útočí na lidi ve středním věku

Nemluvili jsme ještě o lidech s jinými závislostmi než alkohol a drogy…
Závislosti bývají i kombinované. Často na pervitinu a na hracích automatech, nebo na sledování porna. Klienti obvykle ani nevědí, jestli začali s pervitinem, aby u toho vydrželi celou noc, nebo si dali pervitin, a protože nemohli spát, začali ujíždět na tom druhém.

Je něco, co mají závislosti společné?
Ano, že těm lidem v životě něco schází, něčeho se jim nedostává. A hledají, co by to nahradilo. Naše práce je společně s nimi najít, co jim chybí a co jim dává droga, nebo jejich závislé chování. A zkusit najít nějakou zdravou náhražku.

Jak vás vlastně napadlo založit komunitu?
Počátkem 90. let jsem působil jako vychovatel v polepšovně v Boleticích, kde bylo ve velkém baráku zavřených více než 60 kluků. Dostal jsem se tehdy na studijní pobyt do Švýcarska, kde jsem viděl, že se to s podobnou klientelou dá dělat i jinak. Měli tam sice jakousi polepšovnu, ale rozdělenou na jednotlivé domy maximálně s 15 mladými lidmi a pracovali s nimi metodou terapeutické komunity. Po návratu jsem se s jedním kolegou rozhodl něco podobného založit i tady.

V Bílině vybuchl muniční sklad.
Vyšetřování explozí nějaký čas trvá, říká bývalý policejní expert na požáry

A jak to šlo?
Zpočátku pro něco takového neexistovaly žádné finanční zdroje. Ale ve Švýcarsku byl tehdy program pro tamní závislé, kdy je posílali do celého světa s představou, že jim to se závislostí pomůže. Tak jsme si vzali hypotéku, opravili faru ve Verneřicích a tři roky to dělali pro závislé z německy mluvících švýcarských kantonů. Ale pořád jsme měli ideu, že to budeme dělat i pro české klienty.

A to se nakonec stalo. Jak se to podařilo?
V roce 1996 Švýcaři program zastavili. Zjistili totiž, že ve francouzské síti těchto zařízení docházelo ke zneužívání klientů personálem. To jsme naštěstí už měli hypotéku splacenou a v Česku se zrovna otevíraly možnosti, jak něco takového financovat z veřejných prostředků.

Kdy jste se dostali z Verneřic do Mukařova? A co váš tým, proměnil se od té doby?
Nejprve jsme měli rok pauzu, starý tým se rozpadl. Když se podařilo získat dotaci, postavil jsem nový. Původně jsme s českými klienty začali dělat ještě na verneřické faře, až v roce 1998 jsme se stěhovali do blízkého Mukařova. Z „švýcarského“ týmu u nás pořád ještě pracuje hospodářka. Jeden kolega k nám v roce 1997 původně přišel absolvovat „civilku“. Pracovníci se u nás drží léta, služebně nejmladší nastoupil v roce 2008. Několik nás je z Děčínska, velká část lidé z Ústí.

Ilustrační snímek. Pouta
Muž nenastoupil do vězení. Zadrželi ho, když navštívil odsouzenou přítelkyni

Vaše komunita je smíšená. Vznikají v ní i partnerské vztahy?
To je nekonečný příběh ve všech komunitách. Drogy ostatně lidem často nahrazují vztahy a lásku. Když odabstinují a jejich tělo se probere, začnou mít takovou potřebu. A pokud tu máme víc žen, stane se občas, že se do některé z nich někdo zakouká a nakonec vytvoří pár. Máme pravidlo, že by to klienti neměli dělat, protože je to v terapii překážka. Ti dva se totiž začnou izolovat od ostatních, mít svoje tajemství, mají tendenci se na komunitě vykreslovat před druhým v lepším světle… Na druhou stranu je to příroda, a té neporučíme.

Vydrží jim to?
Co vím, tak v jednotkách procent. Vím asi o dvou párech, které se potkaly u nás nebo v jiné komunitě. Ale většinou to skončí fiaskem.

Jaká byla vaše cesta k práci se závislými?
Sociálně založený jsem už asi od dětství. Když se nějakému klukovi líbil můj angličák, tak jsem mu ho daroval. Pak jsem dlouho jezdil na tábory jako vedoucí. V práci s lidmi jsem se našel.

Zdeněk Srp
Snažili jsme se připravit, jak nejlépe to šlo, říká ředitel školy Zdeněk Srp

Jak na závislé pohlížíte?
Ta práce mě především stále lidsky obohacuje. Bývají to velmi zajímaví lidé. Sice jde často o složité a přecitlivělé osobnosti, ale zase kreativní. Já si neumím představit, že bych žil někde na ulici v kolotoči života závislého člověka a musel shánět peníze nelegální činností. Když říkají, že mají slabou vůli, odpovídám jim, že to vůbec není pravda, když dokázali přežít za tristních podmínek několik let. A jsem rád, že máme spoustu absolventů, kteří se drží i desítky let. 

Josef Radimecký (ročník 1963) je adiktolog a odborný ředitel ústavu White Light I. Působí jako vedoucí terapeutické komunity v Mukařově pro léčbu osob se závislostmi. Vystudoval speciální pedagogiku na Univerzitě Karlově v Praze, i doktorát a absolvoval také postgraduální studium v Londýně. Dříve působil i jako ředitel Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky, pomáhal založit Kliniku adiktologie v Praze. Profesně nejprve působil v dětském výchovném ústavu v Boleticích. V roce 1993 spoluzaložil na bývalé faře ve Verneřicích komunitu pro švýcarské závislé. Fungovala do roku 1996. Komunita pro české klienty je v Mukařově od roku 1998. Prošlo jí dosud kolem osmi set klientů plus přes tisícovku jejich blízkých. Zhruba dvě třetiny lidí, kteří do komunity nastoupí, léčbu dokončí. Provoz zařízení je financován z dotací od Úřadu vlády – Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky, ministerstva práce a sociálních věcí a z menší části i od Ústeckého kraje. Na pobyt tady si klienti přispívají, většinou ale z dávek na pomoc v hmotné nouzi. Radimeckého manželka Ivana působí jako ředitelka ústavu White Light, spolu mají tři děti.