Na otázku, jestli u nás trest smrti platí, pak žáci druhého stupně základních škol odpovídali správně. Z osmi žáků prvního stupně odpověděli dva kluci a jedna dívka, že ano a jedna holčička nevěděla.

Mezi těmi, co trest smrti nechtějí, byl například i Ondřej Ptáček z 5. třídy. „Za vraždu by měli jít do vězení do konce života,“ říkal. I on, už totiž chápe případné rozhodnutí soudu jako nenávratnou věc. „Smrt je, že když někdo umře, už se nevrátí,“ dodal.

Podle plzeňského psychologa Karla Bröckla se do značné míry nechávají děti ovlivňovat rodiči. „Záleží na jejich věku – zhruba do 12 let přebírají hodně jejich názorů, starší děti si pak už utvářejí vlastní,“ sdělil.

„Je možné, že to u nás někdy slyšel. Mohli jsme se bavit o justičním omylu nebo tak něco. Oni to ty děti někdy slyší, i když si myslíme, že ne,“ řekla Ondřejova maminka.

Pro trest smrti nejsou například ani místopředseda senátu Jiří Šneberger, poslanec Zdeněk Prosek nebo plzeňský soudce Vladimír Žák. „Pro trest smrti nejsem, i když se přiznám, že jsem v této otázce jako hodně lidí rozpolcený. Když slyším třeba o brutálních vraždách dětí nabo masové vraždě, srdce říká ano. Ale pak nasatopí rozum, a ten říká jasné ne! Život se totiž nedá vrátit, kdyby se stal justiční omyl,“ míní Šneberger.

„Hlavním důvodem mého nesouhlasu je justiční omyl. Ale za jasné hrdelní zločiny bych zavedl galeje – těžké nucené práce,“ sdělil Prosek. „Nikdy nelze stoprocentně vyloučit justiční omyl a je problém vzít někomu od stolu život. Trest smrti je podle mě spíš výraz pomsty. Navíc je horší koukat přes mříže ven. Hodně odsouzených na doživotí spáchá sebevraždu,“ tvrdí Žák.