„Přeji dobré ráno, chtěl bych vám jen pogratulovat, byl jste zvolen." Ten chlap řekl tuhle větu a pak se odmlčel. Následovala chvilka ticha. Po zádech mi přejela vlna mrazu. „Jste si jistý? A kdo vůbec volá?"

„A ano omlouvám se, málem bych se ani nepředstavil. Jmenuji se Torquando d'Alma. Mám za úkol informovat poslance o jejich nové funkci. Pokud máte nějaké otázky, prosím, ptejte se."

Chvíli jsem mlčel, jak se mi slova zadrhávala v krku. Pak jsem ze sebe přece jenom vyloudil první, co mě napadlo. „Snad jenom jestli se mám někde dostavit nebo co mám udělat. Vůbec nevím, co bych teď měl dělat. Jsem tím trochu zaskočený, vůbec jsem to nečekal."

„Pokud vám to vyhovuje, dostavte se zítra ve čtrnáct hodin do zasedací místnosti ve vašem městě. Více se dozvíte tam." S pohledem upřeným do země jsem jen pokýval hlavou a položil telefon. Pomalu jsem si začínal uvědomovat nastalou situaci. Je ze mě teď europoslanec. Ale jak to ksakru? Ano, byl jsem sice kandidát, ale to už se mi zdálo pravděpodobnější, že sem z Amazonie přijede domorodec, který bude shodou okolností můj příbuzný, a donese mi lístky do backstage na Avenged Sevenfold, než že mě zvolí. Potřeboval jsem na vzduch. Šel jsem k oknu a otevřel ho. Do obličeje mě udeřila vůně ranní cesty a uši si připomněly známou kakofonii velkoměsta. Z krabičky jsem vytáhnul cigaretu, chvilku se kochal vůní tabáku a potom ji zapálil. Ten kouř vystoupal k nebi jako mučený drak. Na obloze se líně válely těžké mraky. Vypadalo to, že déšť je na spadnutí. Ještě jsem si s výhledem na protější paneláky vychutnal poslední doušek voňavého kouře, a šel zpátky. Dneska budu odpočívat. Něco mi říká, že mě teď čekají perné dny.

…o tři týdny později…

Přišel ke mně plešatý chlap jak hora. Na sobě měl docela obyčejný oblek, snad jen výrazná oranžová kravata trochu poutala pozornost. Výraz v jeho tváři odpovídal usměvavé vstřícnosti. „Tak co, jak se těšíte na to, až promluvíte s voliči?" s úsměvem mi upřeně hleděl do očí a čekal na odpověď. „Ehm, jo těším se, jenom jsem trochu zvědavý jak to dopadne, protože jsem si to moc nepřipravoval, tak budu spíše improvizovat."

„Někdy je jedna plácnutá - tím nechci říct že tam budete jen něco plácat- věta daleko lepší než tisíc napsaných stránek", podíval se přes rameno na pódium „no, myslím, že jste na řadě, hodně štěstí." Chlápek co tam mluvil přede mnou, už jen tiše stál a užíval si potlesku té hromady lidí před ním. Potom se v děkovném gestu lehce uklonil a už si to štrádoval dolů po schůdcích za pódiem. V té chvíli mě zaplavila vlna mírné nervozity. Zaťal jsem pěsti, párkrát se zhluboka nadechnul. To nic není, uklidňoval jsem se, jenom řeknu pár věcí tomu stádu přede mnou. Ať se stane cokoli, ani ne za hodinu to bude v pohodě. Jen do toho. S těmito slovy jsem šel jako po schodech do nebe nahoru a za chvilku jsem se octnul před mikrofonem. Zezdola na mě zíralo pár stovek očí bažících po slibech, které uspokojí jejich očekávání od jejich vyvolených. Ale oni přece nechtějí slyšet pravdu, kterou jim chci říct. Chtějí slyšet jen, jak se zase všechno změní, jak se budou mít dobře, co všechno udělají „ti nahoře" pro ně, „obyčejné" lidi. Jak zase budou mít skvělou práci a kapsy plné peněz. Jak dobře se budou mít v kruhu, do kterého se dostali. Ráno se probudí, a radostně půjdou do práce, kterou mají tak rádi. Jak zas budou osm hodin sedět zamořeni úkoly jejich nadřízených. Jak budou dostávat každý měsíc víc a víc peněz, aby si pak mohli s rodinou zajet do supermarketu a koupit si více a více kvalitního a zdravého zboží, které vůbec, ale opravdu vůbec nevykořisťuje dělníky na druhém konci světa, kteří se nemají ani ze čtvrtiny tak dobře, jako oni sami. Ne pravda, ale pozlátko a marné ideje jsou to, co lidé chtějí. A chtějí toho pořád více a více. Protože přece je úplná pravda, že čím více věcí člověk má, tím je šťastnější.

Postavil jsem se před mikrofon a snažil se vypadat sebevědomě. Zhluboka jsem se nadechnul a začal. „Přeji pěkný den. V první řadě bych chtěl asi poděkovat těm, díky nimž tady teď stojím. Za to, že mi dali tuto možnost a že mi důvěřují. Doufám tedy, že vaši důvěru nezklamu a naplním přinejmenším všechna vaše očekávání. Nuže tedy, dostat se do evropského parlamentu je pro mě velká příležitost. Budu se snažit, abych tuto příležitost využil tak, jak se ode mne očekává. Budu se snažit zastavit nebo alespoň co nejvíce zpomalit centralizování moci do rukou evropské unie, budu se snažit zastavit vymýtání státní suverenity a podporovat požadavky menšin a jednotlivých států, nikoli požadavky hlavy samotné EU, budu se snažit zastavit vnitřní podkopávání, úplatky, zastrašování obyvatel, cenzuru určitých zdrojů, zavádějící a nepravdivé informace v médiích, sledování obyvatel, podporu soběstačnosti jednotlivých států. Aby ekonomická data nebyla jen politickým nástrojem ale skutečností. Aby Evropu nevedly velké banky, korporace a lidé v rukou mocných byrokratů nebo tajných společností. Zkrátka, já, stejně jako vy, chci svobodnou Evropu, ve které nebudou vládnout peníze, ale právě vy - pracující lidé. Nechci jen masku demokracie pro slepou spokojenost lidu. Chci skutečnou demokracii!" Když jsem se odmlčel, trochu mě zaskočila reakce publika. Nebyla tak bouřlivá jako v předchozích případech. Lidé po sobě začali zprvu pokukovat, potom se ozval potlesk, že by ho přehlušil jarní vánek. „Děkuji." Dodal jsem ještě stroze a odešel. Myslím, že to proběhlo podle mých očekávání. Všechno v pohodě.

…o čtyři dny později…

Stál jsem před vchodem do Evropského parlamentu v Bruselu. Za pár chvil mělo začít zasedání. Prošlo kolem mě hodně známých tváří, jež vlastnily velká jména. S cigaretou v puse jsem pozoroval jejich lhostejné nebo vraživě probodávající pohledy, a čím zlostnější jejich pohled byl, tím víc jsem se jim do očí smál. Ty arogantní figurky. Loutky, co se těší, až pro svou maličkost utrhnou dalších pár eur. Jak odhlasují další předem hotové zákony. Jak posunou Evropu zas o krůček blíže k plánu svých pánu. Jak posunou Evropu zas o krůček blíže peklu.

Uvnitř to bylo velkolepé, ale prázdné. Z docela pohodlného křesla jsem poslouchal střídající se hlasy, mužské, ženské, každý s jiným přízvukem. Poutavé dlouhé přednášky plné emocí. Chyběla jim však jedna věc – náplň. Zákony upravující jiné zákony, bankovní systémy, nařízení, která země bude odkud dovážet zboží a kolik miliónů eur půjde na další zbytečnou věc. Posměšky a urážky jeden na druhého. Měl jsem sto chutí natáhnout nohy před sebe a trochu se prospat. Místo toho jsem se ale musel dívat na ty kyselé obličeje všude kolem a poslouchat jejich ještě kyselejší slova. Zejména těm nejznámějším a nejvlivnějším politikům odkapávala z úst jako jed, co pomalu rozežírá všechno živé pod sebou. Na hodně jedů existují protijedy, na ty nejsilnější však ne.

…o dva měsíce později…

Z vězeňského okna nebyl špatný výhled. Malým oknem bylo vidět liduprázdnou cestu, za kterou se rozprostírala rozlehlá louka a za ní borový les, který se pozvolna zvedal do mírných kopců. To malá holá místnost, ve které jsem už čtyřicet dní seděl, už tak hezká nebyla. Soudce se se mnou nepáral. Pět let na tvrdo za držení drog a braní úplatků. Můj právník se se mnou ani neobtěžoval mluvit, natož aby hledal důkazy a obhajoval mě. Jasně zfušovaná záležitost. Ale s tím už asi nic neudělám, zahrával jsem si se silami mocnějšími než já. Teď, jak tak stojím a koukám skrz mříže na tu zelenou louku, přemýšlím, jaké by asi bylo se po ní procházet. Cítit svěží vzduch místo téhle zatuchlé kobky. A taky přemýšlím, co budu dělat, až odsud vypadnu. Tak aspoň že toho času na přemýšlení mám dost.

Rostislav Klus, Albrechtova střední škola, Český Těšín, p. o., téma: V kůži europoslance