Nebyla by to krása? Žít jen se svými milovanými, bez hádajících se sousedů z protějšího domu, bez každodenního potkávání lidí, které vidět nechcete. Neslyšet hned po ránu jako první zvuky aut spěchajících a nervózních řidičů, ale probouzet se zpěvem ptáků. Místo křiku a rušivých zvuků z vedlejších domů poslouchat moře. Nemuset spěchat, rozčilovat se, stresovat se na ulici, v obchodech, na úřadech. Zastavit se a vnímat krásu maličkostí, které život nabízí. Lehnout si na pláž, do dlaní nechat vklouznout rozpálený písek, vnímat vůni ovocných plodů zrajících kolem, nechat slunce vykouzlit opálenou kůži. Vypnout myšlenky na to, co musím udělat, do kdy to musí být, co mám ještě za povinnosti, jak to stihnout.

Mít čas jen na sebe. Pěstovat vlastní plodiny, chovat vlastní hospodářská zvířata a získat tím jistotu, že konzumuji kvalitní potraviny bez chemie, a nezajímat se o to, jak moc co zdraží. Nabízet své produkty okolí, mít z toho nejen radost, ale i finance a nemuset se bát, že neuživím sebe a rodinu. Trávit den v míru bez strachu, že někdo mým milým ublíží.

Kde takový život poznám? Existuje vůbec takové místo? Myslím, že kdyby byly zákony a politika všeobecně v ČR jiné, nemusel by toto být jen naivní sen mnoha lidí… A vůbec tu nejde o moře či pláž, ale o místo, kde se budeme cítit dobře. Pro mě to Česká republika opravdu není. Spousta zemí nemá to pomyslné moře, a přesto jejich obyvatelé znají všechny pocity, které jsem popsala. Vím, že až se mi naskytne možnost z ČR odejít, odejdu.

Barbora Vávrová, Střední škola zdravotnická a sociální Chrudim, téma: Moje Evropa