Jednoho dne si mě přidala nějaká Patricie Barber z Londýna. Říkala jsem si: „Promiň, ale tebe si nepřidám, neznám tě." Po pár hodinách se mi to rozleželo v hlavě a řekla jsem si: „Proč ne, alespoň si procvičím angličtinu."

Nejdříve jsme si psaly o tom, kde každá bydlíme, téma přišlo také na naše koníčky, později na školu. S překvapením jsme obě zjistily, že studujeme hodně podobný obor. Pár hodin jsme propsaly jenom o škole. Zajímalo nás, jak se vyučuje v druhé zemi. Jaké mají předměty a co v nich probírají. Staly se z nás docela dobré kamarádky, čas od času jsme si napsaly, popovídaly o nových věcech.

Když mi Páťa napsala, že přijede na víkend do České republiky, nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem šťastná, že ji konečně uvidím. Začala jsem plánovat, co jí v Praze všechno ukážu, kam jí vezmu. V zápětí mi Páťa napsala, že se mnou bude moct být asi jenom hodinku, že má její táta nějaké neodkladné jednání a poté musí zase cestovat dál. Byla jsem smutná, ale říkala jsem si: „Aspoň na chvilku jí uvidím, poznám jí a budeme si moci konečně popovídat z očí do očí".

Konečně nastal ten den D. Čekala jsem na ni na sjednaném místě. Čekala jsem půl hodiny, hodinu, hodinu a půl, dvě. Byla jsem smutná. Ona nepřijede. Podívala jsem se na facebook, nebyla na něm. Naštvaně jsme strčila telefon zpět do kapsy u kalhot a rozběhla se domů. Po příjezdu domů jsme jí napsala, kde se tak dlouho zdržela a proč mi alespoň nenapsala, že nepřijede. Neodepsala. Už nikdy mi neodepsala.

Nakonec jsem byla strašně ráda, že raději nepřijela. Ano, já jsem přišla o jednu tzv. kamarádku. Byla jsem ale ráda, že místo ní třeba na domluvený sraz nepřišel nějaký starší pán, který by byl na mě zlý. Od té doby jsem si s nikým cizím nepsala.

Michaela Žďánská, SOŠ a SOU Neratovice, téma: Evropané na Facebooku