V současné době patří do kategorie mladých 25 % obyvatel ČR, v rozmezí 20 - 34 let, kteří se začínají starat sami o sebe, zařizovat si domácnosti či zakládat rodiny. Těch, které už rodiče neživí, přibývá, a proto často dochází k tomu, že mladí shánějí místo školy práci jakéhokoliv druhu. Donést domů peníze - odměnu, která zřídka odpovídá úsilí v práci vynaloženému, se stává závazkem, při jehož nesplnění dochází k narušení rodinných vztahů. Někdy i úplným rozchodem s rodiči. Zaměstnavatelé na podřadné práce rádi přijímají mladé lidi, kteří nutně potřebují práci, ovšem za minimální mzdu, která v ČR od 1. ledna 2014 činí 8.500,- Kč. Bohužel přibývá případů, kdy lidé, ať už studenti nebo lidé blížící se důchodu, práci nenajdou vůbec. Na jedno pracovní místo totiž v ČR připadá 17 potenciálních zaměstnanců. V současnosti hovoříme o 629 274 nezaměstnaných. Tuto situaci je nezbytné řešit.

Kvůli nezaměstnanosti dochází mezi lidmi boj o peníze a prostředky k přežití. Už studenti se zajímají o práci v zahraničí. Ovšem několik překážek je mnohdy rychle odradí. Cizí jazyk, odloučení od rodinného zázemí, české kultury a obava z chování lidí jiné mentality. Na druhé straně stojí pokušení většího výdělku a v zápětí organizace života dle vlastních představ. Ve státech EU se pohybují minimální mzdy od 50.000 Kč v Lucembursku, přes 38.000 Kč ve Francii k řeckému, ne zcela samozřejmé částce 18.000 Kč. Nejhorší situace je v Rumunsku. Výše minimálního platu je o polovinu nižší než ten český. Proč ale takové rozdíly v EU? Vždyť jsme všichni lidé, tak proč se členské státy EU v západní Evropě mají lépe? Nejedná se jenom o výši platů, ale především o životní úroveň, která je lepší i na severu, například v Dánsku.

Střední a východní Evropa je do jisté míry stále omezována. I v roce 2014 narážíme v supermarketech na potraviny speciálně vyrobené pro ‚‚východní svět''. Jejich kvalita je určitě nižší, ale pořizovací cena bude nejspíš stejná, vzhledem k ekonomickým trhům určitého státu. A to nemluvím o poměru výrobní a kupní ceny. Částka v dnešní době nezná hranice, a proto si koupíme stejný výrobek, ale od jiné firmy, za různé peníze. Malé rozdíly nás nutí vybírat a díky tomu dochází i ke krachům firem. Je potřeba sjednotit trh. Jeden bílý jogurt, o hmotnosti 100 g, za stejné peníze. Ať si zákazník vybere podle kvality, tedy schopností firmy vyrobit a následně prodat výrobek za cenu určenou trhem. Je třeba dávat příležitosti investorům, ale ne těm, kteří využívají lidské nepozornosti ohledně dnes proslulých miniatur a rozdílností gramáží.

Zrovna tak by měla existovat hranice minimálních a maximálních platů, alespoň u těch státem vyplácených. Velké rozdíly platů dávají sociálně slabším lidem jasný impulz, že jejich práce je podřadná a zbytečná. Z práce se stává povinnost, kterou děláme jenom proto, abychom se uživili. Pracovní činnosti vykonává řada lidí s dávkou nechutenství a odporu. Peníze tak v našich životech začínají hrát velkou roli. Snažíme se urvat pro sebe to nejlepší, a v mnoha případech i jako zásoby do budoucna, které stejně nevyužijeme. U Čechů se v tomto ohledu objevuje stereotyp spojený s nakupováním ve slevách, ve kterém jsme schopni porvat se i o poslední trvanlivé mléko za 9,90 Kč. Díky nedostatečnému docenění si lidé neustále stěžují, protože ti, jejichž platy se blíží k hranici šestimístného čísla, se nestarají o ty, kteří pobírají minimální mzdu. Nejsme na tom v EU nejhůře, ale i přesto 50 % české společnosti projevuje svoji nespokojenost se státním aparátem. Všichni dospělí říkají, že za sto tisíc by pracovali rádi a s chutí. Problém je v tom, že asi žádnou práci nemůžeme ohodnocovat tak vysokým měsíčním platem. Za takovou odměnu by se člověk v lepším případě musel upracovat, a tudíž být zase nespokojeným. Tudy cesta asi nevede.

Rozdíly platů jsou v každé zemi EU, ale někde je i ten minimální plat dostačující ke slušnému zabezpečení české rodiny. V ČR tomu tak není, jinak by nebyla tak velká spotřeba alkoholu, především po výplatách, kdy si lidé zajdou koupit to, bez čeho by situaci většina lidí nezvládla. Zapít žal nebo ‚‚skončit u Chocholouška''! Ani se nedivím, že mladí lidé, kteří dokonale znají situaci v českém prostředí, chtějí do jiného státu. Nevím sice, jestli unijního, ale spravedlivějšího ke všem občanům bez výjimky. Pracovní příležitosti pro absolventy ŠS či VŠ v České republice prostě nejsou. Bez kvalifikace a zkušeností z praxe v oboru získá práci jenom synek ‚‚zbohatlíka'' či ‚‚papaláše'' po protekci. Začínající ‚‚pracanti'' si nemohou dovolit pracovat tři měsíce zadarmo kvůli praxi, bez které se stejně neobejdou. Je třeba motivovat lidi k práci a ne je ždímat na tom, že jejich práce nebude doceněna, protože skončí úplně v jiném oboru, než studovali. Ani člověk s vysokoškolským vzděláním nemá jistotu, že časem uživí sebe samého, rodinu a ještě nemovitost.

Překážkou emigrace budou vždy jazyky. Školní výuka není dostačující. Zeptejte se studentů sami, jak jsou na tom se svými znalosti cizích jazyků! Je potřeba opět praxe v reálných situacích s rodilými mluvčími. Vycestovat do zahraničí za účelem přiučení se jazyka bude naše rodiče vždy stát velké množství peněz. Mnoho lidí si to nemůže dovolit, a proto raději kupují svým dětem moderní techniku, u které prosedí většinu svého času. Pak se nemůžeme divit, že vyrůstá elita nespokojených. Investice do vzdělání, myslím, se vždy vyplácí.

Samozřejmě by bylo potřeba zavést nějaký lepší systém ocenění. Není přece pravda, že vzdělaný člověk, který se v některých případech v práci doslova nudí, musí notně pobírat větší plat, než ten, který celý den pracuje rukama. V dobách našich předků tomu bylo naopak. Manuální práce byla základem k tomu, aby lidé měli ‚‚co do pusy''.

Musíme se naučit neporovnávat se s ostatními. Každý jsme přece dobrý v něčem, proto musíme začínat vždy u sebe. Když budeme žít podle etických pravidel, časem si přestaneme i stěžovat a možná pochopíme, že spokojenost si nikdo nekoupí. Spokojený může být i chudý člověk, který nezávidí a neporovnává své vlastní jmění s majetkem ostatních. Proto v každé zemi EU budeme vždy s něčím nespokojení. Nikde nám nebudeme lépe, pokud budeme spokojenost spojovat s množstvím peněz na kontech v bance.

Tomáš Chalupa, Gymnázium Třebíč, téma: Moje Evropa