Představte si malé turistické středisko, 1500 m. n. m., všude je sníh, klid a po lesních stezkách se potulují medvědi a vlci číhající, co by kde ulovili, takové normální místo kdesi uprostřed malého evropského státu jménem Kosovo. Vstáváte z postele, kamenné zdi chaty, ve které jste ubytováni, absolutně odizolovaly veškeré teplo, takže je vám pořádná zima.

Přemýšlíte nad tím, že byste za dnešek měli asi něco sníst, a tak se pomalu, za tlumených nadávek, sunete z postele. V jídelně, která je od chaty vzdálená asi sto metrů, se posadíte mezi české a španělské přátele a s chutí do sebe házíte smažená vejce. Po chvilce konverzace se dozvídáte, že dnes konečně opustíte areál a půjdete se podívat k jezeru, které je v horách, vzdálené několik kilometrů odsud.

Osazenstvo tvořené zástupci několika evropských států je celé natěšené, protože díky dvaceticentimetrové vrstvě sněhu jste zatím neměli možnost se dostat ven. Nejvíce jásají Španělé, vesele a hodně rychle si mezi sebou něco povídají a poté začnou vykřikovat lámanou angličtinou něco jako: „Prison break!".

Na Španělech, které jsem zatím měla možnost poznat, bylo zajímavých hned několik věcí. Za prvé to byla skutečnost, že se angličtinu sice učili již od pěti let, ale jejich jazykové vybavení tomu bohužel v žádném případě neodpovídalo. Za celou tu dobu, co jsem s nimi měla možnost mluvit, jsem se snažila přijít na to proč. Došla jsem k závěru, že to je proto, že je španělština jedním ze světových jazyků, a proto se nepotřebují učit jiné jazyky tak intenzivně jako malé národy, jejichž řečí mluví jen mizivé procento lidí na planetě. Za druhé to byl fakt, že jsem takhle milé a srdečné lidi snad ještě nepotkala, jejich empatie a starostlivost byla omračující a nejlepší na tom byla skutečnost, že to bylo vždy myšleno naprosto upřímně.

Pokud bych měla ale pokračovat ve výčtu vlastností, které lidé běžně od Španělů neočekávají, tak je to určitě jejich nekonečně pozitivní myšlení. Kvůli mnoha předsudkům, které o tomto národě kolují, máme možnost se dozvědět, že jsou velmi volnomyšlenkářští a vášniví, což musím říct, že docela sedělo, poměrně pohodlní, což byla taky pravda, ale to, že jsou neustále jako sluníčko, jsem se v žádném článku zatím nečetla. Jsou jako solární elektrárna, která vám okamžitě dobije baterky, a to i tehdy, kdy se už čtvrtou hodinu pomalu ploužíte k jezeru, ač vám Albánci již před dvěma hodinami slibovali, že je to od chaty jen dvacet minut. Ale to už bych mluvila zase o jiném národě…

Klára Procházková, Církevní gymnázium v Kutné Hoře, téma: Jak se (ne)známe