Jelikož jsme mířili zdolávat Oravské "kopečky", museli jsme se dostat nejprve k autobusu. A tak se nás, šestnáct středoškoláků, k němu tedy i přes parno, které vládlo, vydalo. To že bude zábava i díky našim rozličným jazykům jsme poznali hned. Petr, největší svůdník žen mezi námi, si chtěl dodat odvahy a taky osvěžit svůj dech, a jelikož neměl u sebe žádnou žvýkačku ani nikdo z nás, obrátil se na Hermana, jednoho z Němců, s dotazem: „Have you…ehm…žvýkačku?"

Všichni jsme dostali okamžitě výbuch smíchu, zatímco naši zahraniční přátelé na nás nechápavě hleděli, co po nich Petr chce. "Was?" „Žádný psí ocas, ale žvý-kač-ku," opakoval Petr, jehož angličtina nebyla zrovna nejlepší. "Žvakačku? What is it?" To už jsme se do toho vložili i my: "No žvakačka, but žvýkačka - chewing gum." V tu chvíli se i zbytek osazenstva začal smát. Když se i Herman dosmál, vytáhl jednu lehce nazelenalou a podal ji Petrovi. To nám to ale pěkně začalo.

Cesta do Oravské Polhory trvala přes dvě otřesné hodiny v rozpáleném autobuse, kde se dalo sotva dýchat. I přesto jsme se všichni okamžitě dali do řeči. Probírali jsme naše životy, naše obavy z maturity, jelikož toto byli pro nás všechny poslední prázdniny na střední škole. Naše obavy z vysoké, cíle do budoucnosti, problémy s holkami a všemožné další věci, až po to, jaké žárovky opět Evropská unie zakázala, a jestli rozměry klecí pro slepice dané Evropskou unií jsou dostačující.

Konečně jsme vystoupili z autobusu, ale zábava stále pokračovala. Náš cíl byl jasný. Vyšplhat na Babiu horu, neboť kousek pod vrcholem jsme měli přespávat. Jelikož mezi námi byli i muzikanti, vybaveni kytarami a ukulelem, vznikla velmi zpěvná píseň o třech slokách:

1. Jdu, jdu, jdu na Babí horu

2. Ich gehe, gehe auf Babí Berg

3. Jaz sem, jaz sem o Babí Goru

Na chvilku jsme se zastavili. I když jsme byli mezi stromy, kryti před sluncem, jež pražilo, pociťovali jsme velké horko, jež panovalo. Zastavili jsme se u horské bystřiny, která si zvolna tekla. Někteří z nás se do ní ponořili, aby schladili svá těla, jiní obírali borůvky, až se jejich tváře zabarvili fialovou barvou, jako by také dováděli ve studené vodě. Já společně s Petrem jsme zkoumali mapu kam dál, zatím co Janko, si lehl na jednu povalenou kládu kousek od nás, za zatáčkou.

Za chvilku se ozvala rána. Všichni zpozorněli. "V klidu, Janko jenom rozbil kytaru," udělal jsem si srandu. V tom se ze zatáčky objevil Janko. Celý zelený, v ruce krk od kytary. "Chalani, je to v riti." Načež jsme se všichni začali smát, obzvlášť když jsme pak viděli zbytek kytary zavalený pod kládou. Všichni jsme ji tam chtěli nechat, či obřadně pochovat, ale Slovinci se ji rozhodli vzít. Večer nám alespoň posloužila při táboráku a byla rituálně zpopelněna.

Cesta do výšky 1725 metrů nad mořem s třiceti kily jídla na zádech byla vyčerpávající. Proto jsme byli velmi rádi, když nás po cestě zastavil jeden slovenský lesák, který tam s dalšími lidmi stahoval dřevo z lesa. "Chalani, sadnite si tady, něčo vám ponúkněm." Otevřel svůj velký batoh a pomalu z něj začal vytahovat všemožný alkohol. Od německého piva, přes českou slivovici až například finskou vodku. Když většina odmítla, sám před našimi zraky vypil na ex jednu láhev calvadosu. Hellle, jediný Dán, na něj užasle koukal a nechápal české spojení "pije jako Dán". Připadlo mu naprosto absurdní. Ještě nikdy neviděl někoho s takovým zápalem vypít flašku. Bylo mu divné, že se neříká raději "pije jako Slovák."

Mraky se zdály být stále blíž a blíž. Jen natáhnou ruku. Ale pořád nebyly tak blízko. Les se hýbal podle lehkého, chladivého větříka. Míjeli jsme starou polorozbořenou chatu a Štěpán u ní pronesl větu, která nám všem na chvíli opět ztížila život: "Tady se asi dříve schovávali uprchlí otroci." "Otroci?" zeptal se podiveně Jaka, Slovinec, a okamžitě i se zbytkem začali prohledávat okolí. Dokonce chtěli volat policii, což jsme naprosto nechápali. Po chvilce vysvětlování konečně pochopili, kdo jsou v češtině otroci a že to bylo myšleno jako žert. A my zase poznali, že Slovinci to chápali, že se jsou zde uprchlí otroci - v jejich jazyce děti.

Nastal večer. Sedli jsme kolem ohně, zpívali, opékali si špekáčky či Bratwursty, povídali si. Ke slovu se dostal i biolog Dano a tak jsme si mohli poslechnout mezinárodní přednášku o medvědech, kteří zde žijí, a také jak se jim bránit. "No, keď prijde macko, tak nemá cenu loziť na strom, lebo tam macko vylezie taky. Môžete robiť mŕtveho, alebo robiť čo najvyššieho a hovoriť hlbokým hlasom. Môžete pred ním aj utekať, ale jedine z kopca a doprava." Tato informace vzbudila všeobecné veselí, jelikož všichni si představovali, jak bude v přítomnosti toho "roztomilého, chlupatého macka" přemýšlet nad tím, zda utíkáme právě doprava.

Oheň uhasínal. Poslední jiskřičky letěly k tmavé obloze, na které se ale třpytily tisíce hvězdiček. Lehali jsme si do spacáků a pomalu usínali. Bylo to zvláštní. Byli jsme z jiných zemích a přesto jsme si byli tak podobní. Naše národy mají jinou povahu, a přesto si rozumíme. Protože přes všechny ty tisíce kilometrů, co nás dělí, přes rozdílné řeči, zvyky jídla, je něco co nás spojuje. Každodenní problémy, smích, vzduch, který dýcháme, země po které chodíme. Nejsme jiní. I přes naše národností rozdíly jsme všichni stejní. Jsme lidé. Evropané.

Miroslav Hanus, Gymnázium Uherské Hradiště, téma: Jak se (ne)známe