Proč právě tento žánr?
Protože jsem popovou desku ještě nevydal. Každou se snažím udělat jinak, překvapit, experimentovat. O popu jsem uvažoval dlouho a teď na takovou desku nazrál čas, protože jsem se víc seznámil s Jirkou Burianem. Společně nám to sepnulo po všech stránkách, hudebních i lidských. 

Jiří Burian je na jedné straně svérázný Kapitán Demo, na straně druhé výtečný muzikant. Jak spolupráce s ním probíhala?
Úplně normálně. Doma jsem natočil demo písniček, přinesl je do studia, poslechli jsme si je a říkali si, co a jak uděláme, co proházíme, vyměníme, vyhodíme. Jediným jmenovatelem byl pop, současný moderní zvuk. Musím říct, že jsme si to společně užívali. Protože nerad točím ve studiu, pronajali jsme si chalupu na pěkném místě, čerpali genia loci daného místa, ráno meditovali, pak se otužovali a teprve pak jsme šli natáčet. Bylo to skvělý. Stmelilo nás to, stali se z nás přátelé, kteří si několikrát týdně volají, jen tak, abychom si řekli, jak se máme. Jsem si jistý, že to nebyla naše poslední spolupráce. 

Kolik písniček skončilo v koši? 
Asi tři. 

Stane se někdy, že vytáhnete ze šuplíku dříve odloženou skladbu? 
Ne. Pro mě je hrozně důležitá autenticita v profesním i osobním životě. Jsem písničkář, zpěvem sdílím to, co v danou dobu prožívám. Pět let staré pocity už jsou pasé, už to nejsem já. Právě z tohoto důvodu některé staré písničky nerad hraju.  

Nebojíte se, že vám budou fanoušci popovou desku zazlívat?
Nebojím. Myslím, že Jirka Burian celou věc udělal tak, že skrze pop mě paradoxně vrátil k písničkářským kořenům. 

Vystudoval jste DAMU, ale herectví se moc nevěnujete. Proč? 
Protože primárně jsem zpěvák a hraní je pro mě zábavou, radostí. Když dostanu nějakou filmovou nabídku, kromě scénáře mě zajímá i složení štábu, protože chci trávit čas s lidmi, s nimiž se vzájemně obohatíme. A to se povedlo v pokračování pohádky Tajemství staré bambitky, které jsme letos s režisérem Ivo Macharáčkem natočili. Setkat se s téměř stejnou partou jako u první Bambitky bylo fajn. S nimi se i tak vrcholně stresová práce, jako je natáčení filmu, dala dělat s klidem. Přestože nás několikrát vypeklo počasí, přestože jsme měli několik velkých přesčasů, nikdo nikdy ani nepípnul, protože nám bylo dobře. A věřím, že to bude cítit i z té pohádky.  

O „dvojce“ se někdy mluví jako o nastavované kaši… 
Obecně „dvojky“ rád nemám, vždycky se těším až na třetí pokračování, které bývá lepší. Ale když mi Ivo Macharáček poslal scénář, pochopil jsem, že není proč se bát. Obsahově se děj posunul, vztah Jakuba a Aničky už není stěžejní, ale navazuje na něj další, stejně hodnotný příběh. Myslím, že to je dramaturgický majstrštyk. Je to jiná pohádka na motivy té předchozí, ale prakticky se stejným obsazením, což je šalamounské. 

Dokážou vaše děti rozlišit, že doma jste táta, ale v pohádce král? Nemají v tom ještě trochu zmatek? 
Josefínka, když byla malá, těžce nesla především to, že tatínek je v televizi s jinou paní než s maminkou. 

A v nové pohádce jste navíc tatínek jiné holčičky. To bude ještě těžší vysvětlování. 
Ony se holky naštěstí hodně skamarádily, takže Josefínce nevadí, že Valentýnce hraju tatínka. Už jí to nemusím vysvětlovat. 

Čtete dětem pohádky? 
S Tamarou čteme oba a dost často si musíme pohádky i vymýšlet, protože to děti vyžadují. Hlavně Alfréd, který většinou vyprávění v půlce převezme. Je to skvělý vypravěč a má neuvěřitelné hlášky. Nedávno jsem se neudržel, ulítly mi doma nějaké řeči o politice, Alfréd to slyšel, zamyslel se a zeptal se mě, co je to mafián. Než jsem stihl něco říct, vysvětlil si to sám: „Já už to vím, to je ten, co vyrábí muffiny.“ (smích) 

Vaše žena dokonce napsala knížku pohádek. 
A v ní má Alfréd taky prsty. Tamara si zapisovala, jak přetvářel námi vyprávěné příběhy, dopracovala je a udělala z toho pohádky nejen pro děti, ale pro všechny, kteří jimi zůstali někde uvnitř. 

Pozorujete u svých dětí umělecké sklony? 
Josefína je přesvědčená, že bude herečka – pořád hraje a tančí. Alfréd se domluvil se spolužákem ze školky, že chtějí vyzkoušet všechna povolání na světě. Má naprosto jasno, co bude tím prvním zaměstnáním – chce být raper! On totiž poslouchá docela tvrdý rap. 

To jste tedy místo popové desky měl vydat rapovou. 
Je fakt, že z mojí nové desky má rád jen ty písničky, kde jsou tvrdé beaty, ostatní věci ho moc nezajímají. Ještě mantry. Má totiž dušičku nějakého starého mnicha, který se ale rozhodl, že v tomhle životě bude sprostý raper. (smích) 

V jedné písničce zpíváte o Tibetu. Chtěl byste se tam podívat? 
Nemůžu tam jet, protože by mě nepustili ani z letiště. Mám na sítích spoustu protičínských názorů. Tibet už vlastně neexistuje, zmizel vinou Číny z mapy světa. Víte, co je paradoxní? Že čínský symbol – panda – je prý tibetské zvíře. A nemůžu tam jet také proto, že nelétám. Mohl bych se tam vydat tak akorát pěšky. 

Nelétáte kvůli uhlíkové stopě? 
Vzdali jsme se létání kvůli klimatickým změnám, ale je pravda, že někdy trochu litujeme… Láká mě Bhútán. Už jsem se díval, jak by se tam dalo dostat, aniž by člověk zatížil životní prostředí. Pokud bych vyrazil pěšky, došel bych tam za půl roku… Až budou děti velké, tak o tom zauvažuju. 

Říkáte, že syn má duši starého mnicha. Věříte na reinkarnaci? 
Věřím v zákon karmy, že myšlenka, slovo a čin v přítomnosti vytváří naši budoucnost. Stejně tak, jako jsme nyní výsledkem svých minulých rozhodnutí. To mi dává naprostý smysl v rámci rozdílnosti toho, kam se rodíme, jak se rodíme a jaké životní osudy nás provázejí. Po česku by se dalo říct, že to jsou takové boží mlýny. Když cíleně pracujete s tím, co děláte, říkáte a co si myslíte, má to dopad na to, co se děje okolo vás a ve vás. 

Kde byste se chtěl příště narodit? 
V zemi, která upřednostňuje ducha před materií. Věřím, že úkolem člověka je stát se dobrým a prospěšným. Kultivace ducha a práce s myslí je to, co má skutečný smysl. Já teď dělám všechno pro to, abych se očistil od všech nánosů, kterých jsem se v tomhle a jistě i v předchozích životech dopustil, abych se mohl narodit v rodině a prostředí, které budou kultivaci ducha věnovat stěžejní pozornost. 

A kdybyste si mohl zvolit povolání, chtěl byste být znovu muzikant? 
Chtěl bych se věnovat duchovní činnosti. Chtěl bych být mnichem, poustevníkem, pomocníkem… Veškerou svou činnost směřuju k očistě mysli, řeči i těla, k tomu, abych byl skutečně prospěšný všem vnímajícím bytostem. 

Meditujete? 
Práci s myslí se věnuju každý den minimálně dvě hodiny. Spím málo, protože děti vstávají brzy a já potřebuju čas, abych všechny své úkoly splnil. Ale nevadí mi to. Prodlužuje se mi tak den a navíc cvičení spočívají v aktivaci mysli na altruistický způsob vnímání, takže si pak víc všímáte, že všude kolem vás je život a vy máte jako člověk ten výjimečný dar, že ho můžete obdivovat a kochat se jím. 

Přivedl vás na duchovní cestu nějaký konkrétní životní okamžik? 
V mých osmi letech mi zemřela sestra, v deseti táta. Poměrně brzy jsem byl vystaven otázce víry. Ptal jsem se, kam oba šli, co tam dělají a zda tam půjdu taky… Vlastně jsem si tak po svém, coby dítě, povídal s Bohem, pokládal mu otázky. Jako dítě máte tenhle svět jednodušší. Pak jsem se začal věnovat sportu, který mi tátu suploval, a touha po duchu zmizela. Když jsem začal vystupovat, vrátila se. V té chvíli pro mě byly dvě cesty. Buď jsem mohl hledat útěchu v alkoholu a podobných únicích z reality, nebo jít cestou ducha. Zkusil jsem obojí, ale pak mi naštěstí došlo, že cesta ducha je smysluplnější. 

Přispělo k vaší očistě ducha i to, že jste veřejně přiznal nevěru? 
Pro mě to byl obrovsky očistný proces, když jsem se vystavil veřejné haně. Ježíš říká, že pravda osvobozuje – a to platí. Pravda vám dá svobodu. V momentě, kdy jsem na sebe všechno práskl, jsem byl svobodný. Lhaní vám ubírá energii. Když řeknete pravdu, přiznáte chybu, osvobodíte se. 

Nebál jste se, že ztratíte image idolu, vzoru? 
Nemám rád, když někdo podceňuje sám sebe na základě srovnávání s nějakým idolem. Byl jsem konfrontován s tím, jak já jsem úžasný, bezchybný, a něčí Pepík je takový blbec. Ale já rozhodně nejsem bezchybný, jsem chybující a přiznávám to. Věřím, že to mohlo pomoct i všem těm Pepíkům, protože všichni děláme chyby a důležité je si to přiznat a poučit se z toho. 

Jen jestli ale svou pomocí neznámým Pepíkům nezraňujete své blízké, především ženu… 
Samozřejmě, že jsem rozhodnutí jít s přiznáním na veřejnost konzultoval doma. Ta věc už byla dávno za námi. Nejsem takový blázen, abych to nejdříve řekl na veřejnosti, a teprve pak doma. 

Svým přiznáním jste strhl lavinu reakcí. Co jste si z toho odnesl? 
Zjistil jsem, že fenomén nevěry je u nás hodně rozšířen a neumíme s ním pracovat. Spousta žen začala spílat mé ženě, jak je možné, že mi je schopná odpustit. Pochopil jsem, že problémem naší společnosti je odpouštět, a to nejen v partnerském životě, ale obecně. V mnoha ohledech stále žijeme v křivdách a zdržuje nás to. 

Vraťme se k hudbě. Co vás teď čeká? 
Příští rok turné a muzikál s Janem Svěrákem. 

S Janem Svěrákem jste spolupracoval už na pohádce Tři bratři, že? 
Ano, a porozuměli jsme si i přes svoji odlišnost. Honza byl v té době velmi pragmatický člověk a já rozlítaný mladík. Jednou měsíčně jsme se sešli na kafíčko, probírali své úhly pohledu na různé věci, až to vykrystalizovalo v inspirativní přátelství. Honza ho pak završil tím, že přinesl libreto k muzikálu, které napsal, a řekl, abych k tomu udělal písničky. A pak se nám nějakou dobu moje žena smála, protože jsme byli jako dva písaři. Vyměňovali jsme si sáhodlouhé e-maily, kdy on mě konfrontoval s mým písničkářským egem. Já mu poslal písničku, o které jsem si myslel, že se mi fakt povedla, a přišly mi čtyři A4 s tím, proč je tam tohle slovo a jak tohle souvisí s tamtím. Pro moje ego to byla dobrá zkouška. Jsem nesmírně poctěn, že jsem se mohl takové věci zúčastnit. Bude to hodně netypický muzikál a moc se na to těším. 

Jaké budou u vás letošní Vánoce?
Konečně budeme ve svém novém domě, tudíž žádné pendlování po příbuzných „déjedničkou“ tam a zpátky. Pěkně u domácího krbu budeme teplo sdílet prakticky s celým příbuzenstvem najednou, což je takový malý vánoční festival. Moc se na to těšíme, protože máme z obou stran skvělou rodinu a letos s ní konečně budeme opravdu DOMA. 

Tomáš Klus v číslech

1986
Narodil se 15. května v Třinci. 

2002 
Věnoval se modernímu pětiboji, získal zlatou medaili na dorosteneckém mistrovství Evropy. 

2007 
Vyhrál pěveckou soutěž CzechTalent Zlín. 

2008 
Vydal debutové album Cesta do záhu(d)by. 

2010 
Stal se zpěvákem roku na hudebních cenách TV Óčko i na výročních cenách Anděl. 

2011 
Zahrál si prince Jakuba v úspěšné pohádce Tajemství staré bambitky. Získal stříbrného Českého slavíka. 

2012 
Ukončil studium herectví na DAMU. Stal se Českým slavíkem. 

2013 
Oženil se s Tamarou Kubovou, finalistkou soutěže Hlas Česko Slovenska. Mají spolu dcery Jenovéfu a Josefínu a syna Alfréda. 

2014 
Deska Proměnamě se stala nejprodávanějším albem roku. Zahrál si v pohádce Tři bratři. 

Autor: Jana Marxtová