Koho jste svou sbírkou povídek asi nejvíc překvapil?
Já nevím, jestli jsem někoho překvapil. To ani nebyl záměr. Přinejmenším v mém blízkém okolí nikdo překvapený není. Faktem nicméně je, že některé povídky jsou mírně inspirovány reálnými postavami a ty s nejvyšší pravděpodobností trochu překvapené budou. Ale valná většina příběhů jsou víceméně fabulace.

Toto je vaše první kniha. Ale není to to první, co jste kdy napsal.
Můj první zveřejněný počin byla sci-fi povídka o vesmírné výpravě, kterou jsem napsal někdy v deseti letech a která vyšla v nějakém časopise. Myslím, že to byla Sedmička pionýrů. (smích) Pak jsem se v tom směru chvíli nijak neprojevoval. Až na gymplu jsem začal psát texty k písničkám kapel, ve kterých jsem hrával, a taky básně, kterými jsem se marně snažil oblouznit spolužačky. Takové skromné začátky to byly.

Od kdy vás to k psaní táhlo?
Asi odjakživa. Já jsem vyrůstal obklopen knihami. Zejména moje babička a její sestra byly členkami snad všech knižních klubů a jejich vztah k literatuře mě značně ovlivnil. V jejich domě bylo knížkami zaplněno všechno. Byly i v kuchyni. Hrozně mě mrzí, že si tu moji nepřečtou. Určitě by z ní měly radost.

Táhne vás to ještě jinam?
Souvisí to se psaním. Já jsem v covidu napsal kromě téhle knihy ještě divadelní a filmový scénář. A zatímco ten druhý budeme realizovat s Honzou Hřebejkem příští rok, pokud vše klapne, tak ten divadelní bych moc rád zkusil uvést do života sám. Nikdy jsem nic nerežíroval. Jen svůj život a je obecně známo, že se to ne vždycky zrovna dařilo. Jinak hodlám zůstat u hraní a psaní. V tom se cítím fajn. Jako kluk jsem chtěl letět do vesmíru, ale to už si s největší pravděpodobností nesplním.

close Bořek Slezáček a synové info Zdroj: se souhlasem Bořka Slezáčka zoom_in Bořek Slezáček a synové

Psát jste měl ale údajně v plánu až ve stáří…
Ano, někde jsem zmínil, že jsem si na psaní vždycky myslel jako na aktivitu na stáří. Tak zjevně je to tady. Za komunistů bych měl pět let do důchodu. Covid to prostě jen urychlil. Já jsem sice v tu dobu uzávěr naštěstí dost točil, ale stejně jsem měl najednou víc času, když se zavřela divadla. Tak jsme se ženou zahradničili a já začal psát. To oboje signalizuje, že jdu do let, jak se říká.

Co tedy v tom stáří budete dělat? Máte další plány?
Plány jsou seznam věcí, které se málokdy stanou. Já si moc plány nedělám. Mám nějaké vize a sny a ty se snažím plnit. Nebojím se, že bych se nudil. Moje žena mi vždycky najde dost práce. Takže z toho pohledu je psaní únikový plán. „Ne, miláčku, nemohu jít sekat trávník, musím dopsat knihu.“ To zní tak přesvědčivě, že i moje velmi nedůvěřivá hyperaktivní žena to jako výmluvu přijme.

Co nejpřekvapivějšího jste se při psaní naučil či o sobě zjistil?
Já se dobře znám a myslím, že se ničím moc nepřekvapím. Nezjistil jsem nic, co bych už nevěděl. Ale naučil jsem se toho spoustu, takové drobnosti, které vám dojdou skutečně až při psaní. To samo o sobě je náročné vlastně jen do momentu, než k tomu počítači sednete, než se odhodláte, seberete odvahu a napíšete pár prvních vět. Pak už se ta písmenka sypou a je to docela dobrodružné, protože nikdy nevím, kam mě to zavede.

Prý je psaní náročné, proto řada spisovatelů pije whisky.
Bylo by jistě hezké si u toho dát whisky, ale já už jsem s chlastem skončil a nemám v plánu se k němu vracet. Ovšem, jak už jsem zmínil, plány se mění v čase. Tak uvidíme.

Dřív jste býval party boy, dnes spisovatel, který žije za Prahou a souzní s přírodou.
Ono se to ale navzájem nevylučuje. Prostě jsem dřív kalil a dost jsem to přeháněl. A v určitý moment mi došlo, že to není cesta, po které chci pokračovat. Ale lidi se z gruntu nemění. Mění se jen kulisy, ve kterých hrajou svoje životní představení. A mně se kulisy venkovského domu s dětmi, psem a milující manželkou líbí. I ty kulisy baru, whisky a letmých známostí se mi líbily. Ale stačilo.

Svým sledujícím jste s nadsázkou vyhrožoval, že pokud si knihu nepřečtou, chytí vlka.
Já jsem jim nevyhrožoval s nadsázkou. Já jsem jim vyhrožoval záměrně a vážně. Prostě kdo si tu knížku nepřečte, bude mít za trest vlka a ten zásyp, co si bude muset koupit, stojí stejně jako ta knížka. Tak nevím, jestli není lepší si ji rovnou koupit a přečíst.

Jen aby si ho nevyseděli, když se od vaší prvotiny nebudou moct odtrhnout. Kolik hodin bude čtenáři trvat, než knihu přečte?
Netuším. Jsou to povídky, takže ji vlastně člověk může mezi těmi povídkami odložit a vrátit se až po čase. Anebo vůbec. Ale to pak bude mít vlka.

Nakolik jste si jistý, že je kniha fakt dobrá?
Jsem dost starý na to, abych si nebyl jistý ničím. Jestli je kniha dobrá, nebo ne… kdo to rozhodne? Bude to asi od kusu. Někomu se líbit bude, někomu ne. Jsou jistě nějaká kvaziobjektivní kritéria a já se z nich nevyjímám. Abych tedy odpověděl na vaši otázku, myslím, že úplně blbé čtení to není. Dvacátá kniha bude jistě o kus dál.

Působíte jako muž, který co na srdci, to na jazyku a názory ostatních jsou mu buřt, nebo si je aspoň nepouštíte k tělu.
Popořadě. Co na srdci, to na jazyku je vědomá volba. Já jsem příliš líný na to, abych se přetvařoval. Když se rodina pokoušela mě vychovat, kladli mi na srdce, ať jsem diplomat. Ale já jsem prostě raději pankáč. Svým dětem říkám, že když si chtějí pouštět pusu na špacír, musejí počítat s následky a ustát je a taky jim říkám, ať si ze mne v tom ohledu raději příklad neberou.

Já ale nechci lidi urážet tím, že bych jim mazal med kolem úst. To je raději urazím tím, že jim řeknu, co vidím. Je to větší sranda. Ale rozhodně není pravda, že mne nezajímají názory ostatních. Nic není vzdálenější pravdě. Mám nevymáchanou hubu, ale rozhodně nejsem ignorant. Člověk se vyvíjí jen tím, že se vystavuje kritickému myšlení ostatních, a pokud je schopen upozadit zbytečné ego, přinese mu to mnohá prozření.

Tuším, že mi řeknete, že případné kritiky jsou vám už dopředu jedno.
Samozřejmě názory jsou jako díry do zadku, má je kaž­dý, a já tedy při svém sebezdokonalování asi nebudu brát v potaz objevné názory fanoušků skupiny Ortel, například. Kritické myšlení je to, co nás dostalo z jeskyně do vesmíru. Akorát pochopitelně ne všechno, co se za kritiku vydává, skutečně kritika je. Ale relevantní postřehy mě zajímají.

Prostě je potřeba umět rozlišit mezi přínosnou trefnou kritikou a ad hominem útoky. Ale máte pravdu v tom, že se většinou z postojů druhých lidí vůči mé osobě nehroutím. Ale to je asi proto, že se snažím nebrat se moc vážně. To je totiž cesta do pekla.

Nepřemýšlel jste nad tím, napsat knihu pod pseudonymem? Kritika na knihu Bořka Slezáčka možná bude jiná, než na „Stanislava Brouma“.
Já jsem taky tu knížku pod pseudonymem původně vydat chtěl. Dokonce první scénář, který jsem napsal, jsem do světa pod pseudonymem pustil. Ale svět je malý a ono by se to stejně profláklo. Navíc nakladatelství si z nějakých důvodů myslí, že vydat to pod pseudonymem by byla obchodní chyba. A mně je to jedno vlastně.

Máte nicméně pravdu, že se vůči tomu svěžímu dílku někdo asi rád vymezí kvůli nějakým iracionálním antipatiím, ale to pak spíš vypoví více o něm než o mně a té knížce. Vždycky když něco vytváříte, jdete s kůží na trh. A já s tím nemám problém. Patří to k tomu. Z toho pohledu by skrývání se za cizím jménem byla zbabělost. Jmenuju se Bořek Slezáček. A můžou za to moji rodiče. Jako za mnoho dalších věcí. (smích)