Kliknutím zvětšíteJe sice už jaro, ale… jak tráví rocker zimu?
V okurkové sezoně většinou jezdíme na dovolenou. Letošní zima ale okurková zrovna nebyla, protože jsme ještě v lednu s kapelou dodělávali poslední věci na novou desku. Pak jsem ale s rodinou vyrazil po čtyřech letech do Thajska.
Vaše nové album je z největší části složeno z vyšlých singlů a novinek. Rezonuje to na koncertech?
Šest písní vyšlo ještě předtím, než jsme se rozhodli, že uděláme album. Každou z nich jsme začali okamžitě hrát a rovnou k ní vznikl i videoklip. Díky tomu je lidé znají a teď přidáme do repertoáru písně zbylé. Sám jsem zvědavý, jestli už je lidé během naší šňůry budou víc znát.
Co vás vedlo v roce 2019 k tomu, vydat jednou za čas písničku, nepsat je do šuplíku a nečekat, až se jich sejde dost na vydání alba?
Když jsem si zpětně poslechl desky nebo CD, které jsem dělal s různými kapelami, zjistil jsem, že na jednom nosiči jsou tři hity, na dalším čtyři a někde třeba jen jeden. Zbylé písně jsou něčím, co už jste slyšeli x-krát. Proto jsem si řekl, že bych zkusil vydávat písničky po skladbách a rovnou by šly ven i s klipem. Jakmile jsem zjistil, že v našich pomyslných šuplících pár skladeb zbývá, s kapelou jsme se rozhodli, že k těm šesti hotovým přidáme ještě čtyři a shrneme je do alba.
Oceňujete, když lidé neposlouchají jen hudbu, ale vnímají i texty? A řeší je s vámi fanoušci?
Jestli má být písnička originál, musí vzniknout na text, který ji vede. Já to mám jako s básničkama… Vůbec nechci, aby mi básník dával ke každé básni vysvětlení, jak co myslel. Já si v ní svůj příběh najdu. Ale překvapuje mě, když mi někdo řekne, co si pod textem nějaké z písní, kterou hrajeme, představuje, jak si text vykládá. Protože já tam vidím úplně něco jiného. Ale co pod tím vidím já, nepotřebuju nikomu vysvětlovat.
Jste poctivý konzument hudby? Umíte si sednout, poslouchat, nebo jde vždy jen o kulisu?
Hudba je ve většině případů především kulisa. I já to tak mám. Hodně lidí má oblíbeného interpreta, kapelu nebo hudbu, kterou poslouchal v šestnácti letech, a ta ho pak provází celým životem.
David Koller - videoklip k písni Bodlák:
Vnímal jste muziku už jako dítě?
Jako dítě jsem znal muziku jenom z rádia. Televize nic hudebního nevysílala, kromě revuálních programů se stále se opakujícími zpěváky. Jsem nejmladší z pěti dětí a sourozenci domů neustále nějakou muziku nosili, i když to byla spíš tvorba z východního bloku. Ze Západu se toho sem tehdy dostalo málo.
Tak co vás hudebně formovalo?
Odmalička jsem chodil na hudební výuku, ležel léta ve Stravinským… jeho polorytmy a muzika mi přišly vzrušující. V jedenácti letech jsem měl kamaráda, jehož rodiče byli lékaři a měli praxi v Indii. Vozili sem indickou muziku, a já s tímhle kamarádem vyměnil fazole do „flustrubky“ za dvě indické desky firmy Dum Dum. Byly to singly Honky Tonk Woman a Jumpin’ Jack Flash. Poslouchal jsem je asi čtrnáct dnů pořád dokola a naprosto mi to změnilo náhled na hudbu. Později, v osmdesátých letech, kdy jsem začal profesionálně hrát, to byl Prince, Jimi Hendrix, který v té době ovlivnil asi každého, a samozřejmě jsem poslouchal i Led Zeppelin.
Zpěvák a bubeník David Koller se svým vínem Zuřivec
Těší a baví vás, že se dnes hudba šíří jednoduše?
Nová tvorba má výhodu v tom, že můžete představit něco nového, nemusíte se ohrávat dokola. Zároveň jsou muziky strašná kvanta a člověk se v nich těžko orientuje. Takže nakonec má každý stejně své „šuplíky“, které poslouchá pořád dokola. Když si chci poslechnout něco nového, mám toho za chvíli dost. Je toho tolik, že vůbec nevím, co vnímat dřív. Občas mi něco doporučí kamarádi, sleduju evropské a americké žebříčky, abych věděl, co se kde poslouchá, ale stejně žiju spíš ve své osvědčené bublině.
Jste na koncertní šňůře s novou deskou. Umíte si během cest zajistit pohodlí?
To je jednoduché. Předem požádám manažera, aby mi nedával deset koncertů za sebou. A pak zavolám kamarádovi, že mi bude dělat šoféra, abych se mohl vyspat cestou na koncert i z něj. Pro dobrý zpěv je totiž nutný spánek!
Kdy jste zjistil, že je potřeba trénovat?
Celý život hraju. V sedmnácti jsem začal a pak hrál a hrál. Hustý to bylo v době, kdy jsme s Lucií jezdili dlouhé šňůry. V letech 1988 až 1992 jsme hráli snad každý den. To jsem si hrábnul na dno.
Bubny je třeba taky pocvičit?
Pochopitelně, ano. Když jsem na ně ve čtrnácti začínal hrát, po prvních třech letech jsem zjistil, že nic neumím. Nějak to ve mně naskočilo, trénoval jsem dokonce dvoufázově, až osm hodin denně. To dneska už nedokážu.
David Koller a Adam Koller
V kapele Kollerband, která vás doprovází, hraje i váš syn Adam. Jak jste s ním coby bubeníkem spokojený?
Adam byl u muziky odmalička. Myslím, že se pořád zlepšuje. Hraje bezvadně. Nedávno jsem mu to počítal, hraje s pěti kapelama, takže má pořád co dělat. Jsem rád, že s ním můžu trávit společné chvíle. Dřív jsem na něj neměl moc času, tímhle jsem mu to mohl konečně vrátit.
Měl jste už pocit, že jste napsal svou nejlepší píseň?
Ne. Takové sebevědomí asi nemám. Ani když dostanu pěknou písničku, nevím, zda z ní bude hit. Hity dělají posluchači. Na druhou stranu k tomu, abych šel s vlastní hudbou na trh, nějaké sebevědomí potřeba je. Ale to je normální. Kdybych si říkal: „No to je blbost… Co jsem to napsal?“ tak bych s tím nešel ven nikdy.
Říct o jedné ze svých písní, že je vážně dobrá, to byste uměl?
Máme pár hitů a myslím, že je lidé mají rádi.
Jste typ muzikanta, který není nikdy spokojený?
Ten stav znám velmi dobře. Proto je na dokončení práce nejlepší termín. Musíte ji dodělat a víte, že druhou šanci už mít nebudete.
16
Kafe
Dům a zahrada
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
