Kliknutím zvětšíteRodičovství vždy bylo a bude těžké. Nejsou kurzy, kde bychom si dopředu vše vyzkoušeli a nacvičili. Ono to ani nejde. Každý jsme jiný, situace naší rodiny je specifická a taky děti nejsou jedno jako druhé. Učíme se za pochodu. Povětšinou naše představy brzy vezmou za své. Ač jsme jako bezdětní skálopevně přesvědčeni, že náš potomek se určitě např. nebude v záchvatu vzteku válet po chodníku a že my se přece nesnížíme např. k hrozbě zákazu televize, časem pochopíme, že nic není černobílé a že je vše složitější.
Dnes netrpíme hlady, nemusíme shánět cvičky na tělocvik pod pultem ani se neklepeme, zda bude mít náš školák dostatečně dobrý kádrový profil, aby se dostal na gympl. Zaplaťpánbůh. V tomto ohledu jsou na tom dnešní rodičové určitě mnohem lépe. Ale zase musí řešit problémy, které jsme si ještě před pár lety nedokázali ani představit. Zejména přístup potomků k digitálním technologiím a vliv sociálních sítí na ně, ovšem také v podstatě nemožnost vypustit i odrostlejší ratolesti na hřiště za domem bez dozoru. I kdybyste překonali svůj strach, klidně se vám může stát, že na vás soused zavolá sociálku…
Hlavně se neznemožnit
To, co dělá dnešní rodičovství těžším oproti dřívějším dobám, je ale především právě ta obrovská možnost výběru a s tím spojená nejistota, zda se rozhodneme dobře.
„Dnes mají rodiče mnohem více možností od volby pomůcek (šátek, nosítko, kočárek), lékařské péče (očkovat či neočkovat), výchovy (jaký přístup zvolit), vzdělání pro své děti a mnoho dalšího. A s tím je spojen velký nárok, tlak, aby zvolili správně,“ potvrzuje rodinná poradkyně Kateřina Novotná, spoluzakladatelka Akademie rodičovství, a upozorňuje na to, že média přinášejí obraz, jak se má chovat dobrá máma či táta, a vytvářejí tak očekávání spojená s rodičovstvím.
MOŽNÁ NEVÍTE
Helikoptéra, nebo buldozer?
Donedávna se mluvilo o helikoptérových rodičích neboli rodičích s vrtulí. Jsou to ti, kdo nespustí své dítě z očí, neustále kolem nich krouží, aby si náhodou neublížily.
V poslední době se hovoří také o rodičích sekačkových či buldozerových, kteří umetají cestičku svému potomkovi, aby mu nikdo nezkřížil vlásek, aby nezažil zklamání, neúspěch, prohru.
„A ta jsou velká. Řekla bych, až nesplnitelná. Je mnoho maminek, co přicházejí do porodnice a předem se bojí, že nebudou moci kojit, že zklamou, neobstojí. I tento stres a tlak pak může být příčina toho, proč vše nejde tak snadno a přirozeně. Jako kdyby se z podpory kojení, což je fajn, stal tlak na kojení,“ líčí, jak veřejný obraz správného rodiče může působit.
„A lze pokračovat – mám dát své prvorozené dítě do školky či nikoliv, když jsem s druhým doma? Co je vlastně dobře?“ Otázek je spousta: mám chodit s prckem na hřiště, na výlety, nechat ho, aby sám prozkoumával svět (vždyť se stále píše o tom, jak děti už neznají přírodu), nebo ho mám hned vzdělávat (přece se nabízejí kurzy už pro batolata, píše se o tom, že cizí jazyk se nejlépe učí v předškolním věku)? Nebude mé dítě za vrstevníky pozadu, když mu nezařídím na každý den minimálně jeden kroužek? A jak to všechno skloubit s prací a péčí o domácnost?
Náročná je i situace, když individuální očekávání rodiče je v rozporu s očekáváním vnějším (například ze strany širší rodiny, přátel). „Když moje představa, jak chci vychovávat své děti, není v souladu s očekáváním společnosti, jak vychovává děti ‚dobrá máma/dobrý táta‘. Ustát tento tlak není snadné pro nikoho, přináší mnohé pochybnosti a nejistotu a ta se pak přenáší na děti,“ vysvětluje odbornice. Ratolest třeba pláče, tím je rodič znejistěn ještě víc a dostáváme se do začarovaného kruhu…
Zrádné jsou v tomto ohledu také sociální sítě. Vystavíte fotku kojence v kočárku bez čepičky a snese se na vás hromada odsuzujících a poučujících komentářů (to se stalo např. herečce a moderátorce Nikol Štíbrové). Citlivější povahy to může dost rozhodit. Stejně jako vystajlované fotky rodinky u snídaně, která vypadá jako vystřižená z reklamy, na Instagramu, když vy vidíte doma jen spoušť a nic nestíháte.
Budu dobrá máma! Ale jak na to?
S pojmem nejistý rodič přišel už v roce 2000 americký rodinný a manželský terapeut, profesor společenských věd William Doherty. Současná generace podle něj ví, že nechce ve výchově postupovat jako jejich rodiče, ale netuší jak. Namísto toho, aby naslouchala svým instinktům, studuje jednu příručku za druhou, hledá na internetu rady na jakýkoli problém a snaží se najít tu jedinou „správnou“ cestu. Ale ta neexistuje. To, co funguje v jedné rodině, v druhé kýženého výsledku nedocílí. A tak se hledá dál.
„Chceme být dobrými rodiči a dát našim dětem to nejlepší. Jenom se neví, co to je. A když začnete pátrat a zkoumat, zjistíte, že těch informací je tolik, názory jsou často protichůdné, že na tuto otázku nejde najít odpověď,“ říká k tomu Kateřina Novotná, jež přichází do styku s mnoha rodiči nejen v poradně, kde řeší starosti o děti (nejčastěji trable jako že se neučí, neposlouchají, jsou agresivní nebo úzkostné, ovšem i jak říci dětem o rozvodu…), ale také na kurzech a seminářích, které Akademie rodičovství pořádá.
„Navíc vychovávat jsme se naučili od našich rodičů v minulosti, vychováváme děti v přítomnosti a máme je připravit na budoucnost, o které nevíme vůbec nic. Snad jen, že bude proměnlivá. K tomu se přidávají již zmiňovaná očekávání a tlak na rodiče. To je hodně nejistoty,“ dodává.
Podobně mluví i autorky několikaletého výzkumu rodičovství v ČR, které působí v Institutu výzkumu dětí, mládeže a rodiny Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.
„V oblasti výchovy a péče o dítě nastal po revoluci velký boom, do Česka přišla spousta trendů. Zatímco v 80. letech byly na trhu jedna dvě příručky o péči o dítě, teď jsou jich desítky nebo stovky a mnohdy si navzájem protiřečí. Výsledkem je, že je daleko těžší se v péči vyznat a nepropadnout nejistotě, zda si rodič vybral správně,“ uvedla Zuzana Masopustová, členka výzkumného týmu a hlavní autorka publikace Jak to mají mámy. Psychologický výzkum mateřství při její prezentaci na jaře tohoto roku. V knize psycholožky ukazují na trendy, které v oblasti rodičovství nyní panují (např. takzvané kontaktní rodičovství nebo nošení v šátku), a upozorňují na to, že jejich striktní dodržování může rodiče dostávat pod zbytečný tlak.
„Téměř v každém z trendů lze nalézt nějaká pozitiva. Je ale vhodnější, pokud jsou brány spíše jako inspirace než přesný návod použitelný v každé situaci a v každém věku,“ upozornila Zuzana Masopustová s tím, že mnohým směrům chybí vývojová perspektiva – uvědomění si, že co je vhodné pro novorozence, se nemusí hodit pro batole.
Odborníkem na všechno
Zatímco dříve bylo dané povinné očkování, dnes je na výběr mnoho nepovinných vakcín, a také je možné různě posunout termín toho povinného. Dříve byl rodič rád, když v obchodě měli boty správné velikosti pro potomka, dnes se jich nabízí velké množství, ale řada naprosto nevhodných pro malou nožku; navíc jsou vhodnější klasické pevné boty držící kotník, nebo barefoot ponechávající chodidlu naprostou svobodu? Dříve byl v regálu s potravinami jeden pribináček, dnes je tam hodně kelímků s lákavými obrázky, ale spousta z nich je plná škrobu, cukru a éček. Dříve bylo pár knížek pro malé čtenáře i nečtenáře, které znali všichni, dnes se ani nevejdou na police knihkupectví, ale řada z nich je brak. Dřív byly de facto všechny školy stejné, dnes máme na výběr mezi klasikou a nejrůznější alternativou, mezi státními a soukromými institucemi, dokonce můžeme zkusit domácí vzdělávání. A tak bychom mohli pokračovat.
Znamená to jediné: rodič musí všechno studovat, zkoumat, přečíst kvanta informací. A pak se rozhodnout a nést za své rozhodnutí zodpovědnost. „Jsem přesvědčena, že celé rodičovství je právě o té zodpovědnosti,“ konstatuje Kateřina Novotná. „Není důležité, co je dobře nebo špatně. Kdo je dobrý či špatný rodič. Jsme rodiče, děláme pro svoje děti maximum – každý z nás dělá v každém okamžiku to nejlepší, co dokáže,“ popisuje rodinná poradkyně.
„A s informacemi, co máme, se musíme rozhodovat. Klíčové je, že za svoje rozhodnutí bereme zodpovědnost a jsme s tím v pohodě. Nevyčítáme si to, netrápíme se tím. Že bychom zpětně občas svoje rozhodnutí změnili – ano, to se stává, ale tenkrát to bylo to nejlepší pro mě i moje děti, a jsem tedy za své minulé rozhodnutí zodpovědná se všemi důsledky.“
Nemusíme na to být sami
Současná rodina také vypadá jinak než před 30 a více lety. Povětšinou je starost o potomky pouze na bedrech mámy a táty. Babičky často ještě pracují, bydlí daleko, vícegenerační soužití de facto vymizelo. Sousedské vztahy se také proměnily, žijeme solitérně, mnohdy lidi, kteří bydlí ve vedlejších dveřích, ani neznáme, natož abychom se s nimi domlouvali na hlídání našich ratolestí…
Právě fakt, že je rodič na dítě sám (nikoli jen ve smyslu matka samoživitelka), považuje za nejtěžší na dnešním rodičovství Martina Elterlein, koordinátorka organizace Rodina v klidu, z. ú. Ta má mimo jiné za cíl ukázat, že rodiče na výchovu být sami nemusejí, že když nemáme kolem sebe velkou spolupracující rodinu, můžeme si ji sami vytvořit. „Přijde mi, že se o tom, jak je rodičovství náročné, moc nemluví. Každá řekne, dobrý, zvládáme to. Možná to říkáme jen manželům, jak už jsme unavené. Ti to však také sami nezachrání a pak může dojít k rozkladu celé rodiny,“ líčí maminka 2,5letého klučiny.
„Kdybychom si přiznali navzájem, že vychovávat dítě v jednom či ve dvou prostě nejde, že je to vyčerpávající a že neselháváme jako matky a jako rodiče, když je nás na výchovu dítěte více, možná by to přispělo k snadnějšímu vzniku rozšířených rodin a do budoucna i k tomu, že z našich dětí vyrostou šťastnější lidé,“ je přesvědčena Martina Elterlein, podle níž jsme teď na křižovatce: buď se nám povede vytvořit okolo dětí síť mezilidských vztahů, nebo je obklopíme sítí digitální.
Zvládnou toho víc, než si myslíme
„Výhoda společného soužití několika generací přináší dětem hlavně možnost pozorovat rozdílnost názorů, které se dokážou navzájem tolerovat. Pro dítě je to šance naučit se naslouchat, třídit názory a vytvářet své vlastní pohledy na věc,“ shrnuje plusy velké rodiny Kateřina Novotná, ovšem podle jejího názoru tyto modely soužití dnes nahrazují modely jiné.
„Díky komponovaným rodinám – také se uvádí název sešívané nebo patchworkové – se tato jedinečná příležitost vrací,“ poukazuje na to, že roste počet rodin, kde se scházejí děti z předchozích vztahů i s těmi ze vztahu současného. „Učí děti komunikovat, domlouvat se, ověřovat a nepředpokládat, že všichni mají všechno stejně. Děti přirozeně zažívají model, že na funkčním vztahu je třeba pracovat,“ ukazuje odbornice, že se na děti se dvěma i více maminkami a tatínky nemusíme dívat jako na chudáky. „Možná tato diverzita připraví děti na budoucí život lépe než děti žijící v nukleárních rodinách. Ale to je to, co právě vůbec nevíme,“ usmívá se Kateřina Novotná, která je spoluautorkou knihy Tvoje děti, moje děti, naše šťastná rodina.
I ve zmiňovaném průzkumu brněnských psycholožek se projevilo to, na co upozorňují odborníci již delší dobu: mnozí rodiče se snaží být perfektní, jsou odhodláni naplnit všechny potřeby dítěte, a to okamžitě. Nejenže to ale znamená omezit své potřeby a stát se uštvaným psancem, ale ani dítěti to neprospívá. Už odmala by se totiž mělo učit zažít a zpracovat pocit frustrace, že všechno nejde podle něj, že nemůže mít všechno, co si usmyslí.
Tak jak si rodičovství v dnešní době normálně užívat? „Asi jako všechno – mít tu odvahu neřešit, co na to řeknou druzí. Věřit si, přijmout zodpovědnost za svá rozhodnutí. Nechtít moc po sobě, nebýt na sebe tak moc přísní a nároční. Tak trochu pustit péči o děti a nechat některé věci více na nich,“ radí Kateřina Novotná s tím, že děti zvládnou v 6 letech přichystat si aktovku a ořezat pastelky samy, v 10 letech si ráno udělají snídani a svačinu do školy, a neublíží jim, když občas vyluxují či si budou muset poradit s tím, že jim ujel autobus, protože dneska je rodič do školy odvézt nemůže.
„To, co zvládají dnešní rodiče, je neuvěřitelné, na jednu stranu se klaním před jejich starostlivostí a péčí, stojí je to tolik energie, síly, námahy. Na druhou stranu se děsím, jak to ty děti, až budou dospělé, samy zvládnou, až jim rodiče nebudou odmetat všechny kamínky z cesty, až se jednoho rána probudí a zjistí, že musí přijmout zodpovědnost za svůj život a začít taky makat,“ uzavírá rodinná poradkyně.
Anketa: Jak to vidí blogeři?
Fenoménem dneška jsou mamablogy a tatablogy, to znamená blogy maminek a tatínků, kteří na nich, na sociálních sítích, případně na YouTube kanálu sdílejí střípky ze svého rodinného života. Dávají také tipy na hračky, knihy, nejrůznější výrobky a vychytávky, na rodinné výlety a dovolené atd. Pokud mají dost followerů, využívají jejich vlivu firmy a nabízejí jim placenou spolupráci. Asi není mnoho rodičů, kteří nikdy na nějaký takový blog nezavítali. Několika blogerům jsme položili otázku: Co vám připadá na rodičovství v dnešní době nejtěžší?
Aneta Folberger: Deníček nastávající matky
Facebookovou stránku spustila v lednu 2016.
Má dceru Vivien (3 roky) a syna Vincenta (16 měsíců).
"To, že celý svět je tak nějak trošku zvrácený a možnosti internetu a sociálních sítí jsou nevyzpytatelné. Pořád je to nejtěžší vychovat zdravou, silnou, pokornou a slušnou osobnost, která nepůjde s davem, když dav zrovna zavelí."
Radim Keith: Dvojčata na útěku
Blog funguje již téměř 4 roky.
Je tatínkem dvojčat – dívek (6 let).
"Přijde mi, že to nejtěžší v rodičovství je v dnešní době MÍT ČAS. Třeba to někomu nepřijde, ale já vnímám, jak se vše zrychlilo. Také díky technologiím se pak rodina málo vídá i doma. Přitom čas strávený se svými blízkými a hlavně dětmi je to nejhezčí, co můžeme mít. Být spolu. Na každého jsou kladeny stále větší nároky. Přitom zcela zbytečně si někdo i dobrovolně bere na sebe mnoho povinností a nestíhá to základní: rodinu. Je to těžké, ale naštěstí u nás vše funguje a trávíme co nejvíce volných chvil spolu a je to to nejhezčí. Čas rychle utíká a to, že jsou děti malé, už nikdy nevrátíme, pak nám odejdou a bez společných chvil nebude ani na co vzpomínat."
Lucie Zimová: School of my life
Blog rozjela před narozením syna v roce 2016.
Má syna Samuela (3 roky) a dceru Sáru (1 rok).
"Pokud bych měla mluvit sama za sebe, tak pro mě je velice těžká izolace od širší rodiny. Mám pocit, že dříve rodiny žily víc v pospolitosti. Dnes mladí lidé migrují za prací, a tak se od své původní rodiny vzdalují. Například my s partnerem máme oba rodiče daleko od místa, kde teď žijeme, a tak jsme na všechno sami. Nechybí mi ani tolik hlídání jako takové, ale jen samotná blízkost rodiny. Přece jenom jsou ženy na mateřské dovolené hodně samy a sociální kontakt jim chybí. Naše maminky a babičky to měly těžké v tom, že neměly vymoženosti dnešní doby, které máme my – jednorázové pleny, skleničky apod., na druhou stranu si myslím, že na ně nebyl vyvíjen tak velký tlak jako v dnešní době, kdy vládne „kult dítěte“. Na maminky se ze všech stran valí různorodé názory, jak k výchově a péči o dítě přistupovat, a jsou pak z toho zmatené a tlumí to jejich přirozený mateřský instinkt. Každá doba si nese svoje, a proto bych si nikdy netroufla hodnotit, kdo to má nebo měl těžší. Ale víte, co? Děti se rodily i za války, a to je přece důkazem, že to za všechny ty těžkosti stojí."
Tomáš Kopecký: Táta a Adélka
Blog i YouTube kanál založil v roce 2017.
Vychovává vlastní dceru (6 let) a syna partnerky (17 let).
"Nejtěžší je vyrovnat se s tím, že my jsme chodili po škole ven na hřiště. Kopat do míče, hrát hokej, s kuličkovkami si hráli na vojáky. Potkávali jsme děvčata s kočárky. Dnes jsou děti na mobilu, u počítače atd. Ven se je rodiče bojí pouštět. Můžeme si za to vlastně sami. Víc nebezpečí jim hrozí doma."
Michaela Kaňoková: Mámou bez filtru
Její blog i Instagram funguje 3 roky.
Je maminkou Anety (2 roky).
"Nemyslím si, že rodičovství je dnes těžší nebo lehčí. Je prostě jiné. Naše maminky a babičky měly více práce se sehnáním nedostatkového zboží, my s tím, jak právě naučit dítě s těmi neomezenými možnostmi pracovat. Díky moderním technologiím žijeme nejen své reálné životy, ale i ty na síti. Dnes, kdy téměř každý každému vidí do talíře, cítíme my matky tlak na to, jak má správná máma vypadat. Na internetu vidíme dokonalé životy a získáváme tak pocit, že přesně takto žít. Že mateřství je jen krásná práce. Máme tendenci porovnávat samy sebe i děti. Je snadné ztratit autenticitu a podlehnout dojmu, že jsme špatné mámy, protože nevaříme jen z bio surovin, jsme unavené, s mastnými vlasy nebo nás vnitřně nenaplňuje pouze hraní s dětmi, ale chtěly bychom se věnovat i práci. Největší tlak si tak vlastně způsobujeme samy oním porovnáváním. Moje generace dětí 80. let skočila do světa možností bez přípravy z dětství, a tak nám leckdy přerůstá přes hlavu. Dceru se proto snažím naučit, že není nutné mít vše a dělat všechno jako ostatní a že je naprosto v pořádku přiznat chybu, nedokonalost či slabost."
NICOLE MRZENOVÁ
5
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
