Vaše maminka je novinářka. Novináři nejsou zrovna proslulí dobrou životosprávou a tím, že by stáli za plotnou. Kdo vás naučil vařit?
Nepamatuju se, že by mě někdo učil vařit. Spíš jsem se dívala, když někdo vařil, hlavně tedy na prababičku, babičku a na mámu. A máma, přestože je novinářka, vaří rozhodně nejlépe ze všech lidí, co znám. Je neuvěřitelná, dokáže udělat třeba pět jídel najednou, a to jakoby nic. Prostě uvaří a všechno je dobré. Já všechno řeším, soustředěně a pečlivě všechno připravuju, nespěchám a myslím na ty, pro které vařím. Některá jídla uvařím možná lépe než máma, ale jsem méně odvážná a daleko více to prožívám a užívám si to.

„Dej si pořádné jídlo! Tuto větu jsem slyšel mnohokrát. Co je pro vás pořádné jídlo?
Čím dál víc si myslím, že pořádné, tedy dobré jídlo je to, které je uvařené s láskou. A to od začátku do konce. Pokud se podaří, aby se do něj láska dostala už v ingrediencích, to znamená, že je někdo třeba vypěstoval s láskou, a já do jídla dám lásku ještě při vaření, a tak vznikne pořádné jídlo.

A co když se láska připálí?
Copak se dá láska připálit?

Z dětství si pamatuji, že jsme měli o víkendu k obědu vždy pracné jídlo, jako svíčkovou a podobně. Mám pocit, že dnes je spíše než stání u plotny v módě nějaká víkendová aktivita, kolo, lyže apod. Není už domácí vaření na ústupu?
Dělám obě varianty. Podle toho, jak se mi chce, kolik je času a jaký máme plán na celý den. Ale rozhodně by v mém dokonalém světě domácí vaření na ústupu být nemělo. Těžko říct, ale když to beru podle sebe, a já jsem ve finále ten průměr, pak domácí vaření na ústupu není. Čím déle vařím a zajímám se o kontext jídla, tím víc si myslím, že vaření je opravdová magie. Nevaříme jenom proto, abychom se najedli. Od domácího vaření by se ustupovat nemělo. Je léčivé — o tom jsem přesvědčená.

Kolik času denně vařením strávíte?
Málo. Uvařím většinou, když je syn ve školce. Kromě toho čas, který strávím přípravou jídla, je minimální, ono se to pak přece vaří samo. Složitější je vymyslet, co budu vařit, a pak nakoupit.

Změnila rodina repertoár receptů, podle kterých vaříte?
Především jsem začala víc vařit. Dokud jsem byla sama nebo ve dvou, tak jsme jídlo moc neřešili a víc času jsme dávali práci… Od doby, co se narodil syn, vařím hlavně kvůli němu. A jestli se změnil repertoár? No jasně, protože David chce pořád šišky s mákem, jahodové knedlíky a podobně. A já mu zkrátka uvařím, co jí. Jsem takový obětavý otrok. Když si vzpomene, že chce hned teď palačinky, tak jdu a udělám mu je.

Vaši rodinu tvoří manžel Marek a syn David. Jací jsou strávníci?
David jí všechno sladké a Marek zase chce, aby ve všem bylo maso. Ob jsou dost specifičtí a komplikovaní. Není sranda jim vařit a někdy mě tak štvou, že se na to vykašlu a jdu objednat pizzu. Občas se dokonce stane, že to, co měli rádi, najednou rádi nemají.

Myslel jsem, že mi poradíte nějakou fintu, jak dětem podstrčit něco jiného než špagety, palačinky, pizzu a párky.
To vás zklamu, takovou fintu neznám. Pořád čekám, že to jednou přijde. Ale dobrá je svíčková, ve které je spousta zeleniny, a tu má David rád. Musím to dělat nenápadně. Občas si uvařím něco jiného, než mají oni, a doufám, že to budou chtít ochutnat. Protože David neví, že některá jídla existují a že by mohla být dobrá, ale když mu o nich řeknu dopředu, rovnou mi řekne, že je nechce. Teď jí ve školce, tak ho to snad donutí ochutnat i něco jiného.

Nedávno vyšla vaše kuchařka Dita P. Dětem. Testovala jste jídla na dětech?
Jídla jsme fotili rok a půl venku, v přírodě, a všechny jsem uvařila.  Děti u toho byly s námi, takže všechno aspoň ochutnaly. Se sestrami máme dohromady šest dětí, skoro vždycky s námi byly čtyři z nich. Každé má jiné chutě, takže každému chutnalo něco jiného. Snad jedině sladké chutnalo všem.

Jak k vám přišel nápad udělat kuchařku pro děti?
Pozvolna. Na tuhle kuchařku jsem se připravovala strašně dlouho. Uvažovala jsem o ní už v době, kdy jsem ještě dítě neměla. Chtěli ji po mně, ale odmítla jsem to. Nemít dítě je totiž úplně jiný stav mysli než ho mít. Když se narodil David a kolem mě bylo najednou tolik dětí, tak se tenhle nápad vrátil a bylo jasné, že to musím udělat. Ale srovnat si v hlavě celý koncept knihy mi trvalo dva roky. Přemýšlela jsem, co by děti měly jíst. Chodila jsem na různé přednášky, zkoumala různé způsoby stravování, jako třeba ájurvédu. Myslím, že o výživě dětí vím všechno, co se dá. Ve finále jsem zase dospěla k tomu, že vařit s láskou je to hlavní. A další věc, kterou považuju za důležitou hlavně u dětí, je, aby se vařilo podle receptů, které se dědí v rodině. To, co už má zapsáno každá rodina v různých sešitech po babičkách a prababičkách, do kterých občas něco přidáme. Jídla, která se nesou tím rodem. Zrovna dětská jídla jsou pro nás všechny hodně podobná. Předávat rodinnou kuchařku je jako předávat informaci o celé rodině, a takovou jsem chtěla mít tu kuchařku i já.

„Příroda je největší kuchařka" - to jsou slova, která jste pronesla v souvislosti s vaší novou knihou. Jak jste to myslela?
Dlouho jsem přemýšlela, jak rozdělit jednotlivé kapitoly. Nejprve jsem to odvíjela od běžných svátků, ale pořád mi to nesedělo. Tak jsem se propracovávala časově k původnějším a původnějším svátkům, až jsem se dostala k těm prapůvodním, kterých je osm. Jsou to ty různé slunovraty a rovnodennosti, dožínky a první máj, zkrátka svátky spojené s různými tradicemi, rituály i jídly. Například v únoru jsou hromnice, to je ta chvíle, kdy udeří hrom do země, kdy Perun nebo Thor bouchne svým kladivem, a v tu chvíli začne jaro. To už se v zemi začne něco dít, rostou klíčky, ale my je ještě nevidíme, jsou skryty pod zemí. A to je přesně období, kdy by se měly jíst klíčky, energie začne stoupat nahoru, stejně jako stoupají klíčky. Všechno se mění a i my bychom se měli rozhodovat a začínat nové věci. Takže jsem to myslela tak, že všechno, co se děje v přírodě, se děje i s námi a kolem nás. A má to velkou souvislost s jídlem, nejen s tím, co roste, ale s celou náladou, kterou to přináší. Třeba máj je měsíc plodnosti, všechno červené, jedí se červené plody a souvisí to s pochody, které se dějí v našem těle…

Jaké jídlo máte nejradši a co byste naopak nevzala do úst?
Hodně ráda mám šunkofleky od babičky a vůbec mi chutnají jídla, která vaří máma nebo táta, protože je mám spojené s chutí, kterou dobře znám. Strašně ráda mám sladké. A naopak mě moc nebaví jíst v restauracích, kde se vaří na efekt. Menu složené z patnácti malinkatých porcí, u kterého si připadám jako v galerii, mi nic neříká. Není to skutečné jídlo, ale „shitshow“, nebo jak to mám nazvat. Připadá mi, že v něm chybí ta láska.

Novým trendem je neplýtvat, zpracovat vše. Stále platí, že čím lepší suroviny, tím lepší výsledek na talíři?
Absolutně. Ale pro mě je zase jídlo tím lepší, čím víc lásky v něm je. V tomhle smyslu jsou pro mne biopotraviny dobrá věc. U nich je aspoň jisté, že jim někdo věnoval péči. Vidím za nimi konkrétní lidi. To mi přijde důležité. Třeba vajíčka máme domácí, chodíme se na slepice, které je snesly, dívat a známe je. Takové suroviny mi přijdou skvělé, ne svou luxusností, ale tím, že jsou co nejvíce domácí a české. To říkám také kvůli sezonnosti a tomu, co jsme schopni trávit. Neznamená to, že bych nekupovala avokádo nebo exotické ovoce, které české být nemůže, ale české suroviny mě baví víc.

Co tedy se surovinou, která ztratí čerstvost?
Na to se mě neptejte, v tom nejsem moc dobrá. Jediné řešení vidím v tom, že se odstěhuju z Prahy a budu mít na zahradě kompost. Aspoň to budu moct vracet zpátky do přírody, a ne vyhazovat.

Na svém e-shopu prodáváte porcelán, zástěry, dokonce pyžama. Je tohle podnikání to, co vás živí?
Ještě dělám časopis o jídle pro Penny. Živí mě kombinace e-shopu, kuchařek, které jsem vydala, a ten časopis.

Vidíte, a zrovna Penny má webovou stránku Konec plýtvání.
Ano, tam se tomu hodně věnují. Zrovna včera jsem dělala do časopisu recepty z tvrdého chleba.

Tak to pro vás muselo být utrpení.
Právě že ne. Našla jsem spoustu zajímavých receptů a byla jsem ráda, protože zrovna tvrdý chleba je u nás doma docela častý jev. Jsem totiž jediná v rodině, kdo chleba jí, a nedokážu ho sama spotřebovat.

Mluvila jste o biopotravinách, a tak mě napadá, že Penny není zrovna synonymem nejlepších surovin. Je pro vás ta práce hlavně o penězích?
To je otázka, na kterou sama sobě často odpovídám. A je to tak, že stejná parta lidí, kteří jsou teď v Penny, se mnou předtím pracovala na časopisu Albertu. Oni odtamtud přešli a já jsem za čas přišla za nimi. V Penny dělají spoustu věcí pro běžného člověka, který si nemůže dovolit nebo nechce nakupovat bio, aby to aspoň bylo co nejlepší. Časopis S Penny u stolu vychází v obrovském nákladu a já se snažím, aby v něm byla spousta krásných receptů. Jestli si pak uvaří z toho, co nakoupí v Penny, nebo z vlastních výpěstků, to už je druhá věc. Ale je fakt, že peníze, které si vydělám tady, mi pak pomáhají třeba v tom, že můžu vydat kuchařku Dita P. Dětem sama, celou si ji zaplatit, a tím pádem mít absolutní svobodu od a až do zet, což je pro mne nezbytné.

Pomalu se blíží Vánoce. Co bude u vás doma na vánoční tabuli?
Za chvíli už začneme péct cukroví, které děláme vždycky všechny ženy a všechny děti z rodiny společně. Jinak na Vánoce budeme mít normálně bramborový salát a kapra. Určitě i řízky, protože rybu zase nikdo nebude chtít. Máme klasické Vánoce se vším všudy.

Dita Pecháčková se narodila 5. května 1975. Vystudovala gymnázium, maturovala v USA, čtyři roky studovala na pražské právnické fakultě, pak se věnovala produkci amerických filmů. Nakonec začala psát o jídle. Působila jako šéfredaktorka časopisů o gastronomii (Apetit, Albert v kuchyni) a moderátorka kuchařského pořadu Deník Dity P., který vysílala Česká televize. V současné době řídí kulinářský časopis S Penny u stolu a věnuje se svému e-shopu ditap.cz. Nedávno vyšla její třetí kuchařka nazvaná Dita P. Dětem. S manželem Markem Prchalem a pětiletým synem Davidem žije v Praze.