Petr Sýkora.

Je mu 44 let. Spoluzakládal nadaci Dobrý anděl, která pomáhá rodinám, v nichž se objevila rakovina. Sýkora založil s kamarádem Janem Černým při vysokoškolských studiích firmu na distribuci kancelářského materiálu Papirius a v roce 2011 s Janem Černým a Andrejem Kiskou Dobrého anděla. Tehdy měli dostatek peněz na rozjezd, Papirius od nich odkoupil americký gigant Office Depot. A rázem byli bohatí. Rozhodli se, že pět let budou financovat chod nadace. Do chodu vloží 25 milionů a pak najdou další filantropy. Jejich základní myšlenka, která platí dodnes, je, že každá koruna, kterou pošle dárce Dobrý anděl, bude směřovat do potřebné rodiny.

Těch pět let uplynulo v roce 2016. Jak to vypadá po více než dvou a půl letech od avizovaného konce financování ze strany Sýkory a Černého? Petr Sýkora stojí stále v čele Dobrého anděla a ten stále funguje. O tom jsme si s Petrem povídali. Ale nejen o tom, dostalo se i na myšlenky, ke které jsme se před pěti lety v jedné smíchovské kavárně nedostali.

Na domluvenou schůzku do sídla Dobrého anděla na pražském Smíchově jsem přijel o čtyři minuty později. Ač jsem vyrazil s velkým předstihem, navigace zklamala a honila mě snad po celé čtvrti. Jen dílem náhody jsem zaparkoval před sídlem nadace. Přišel mi otevřít jediný muž v andělské kanceláři – Petr Sýkora. Jinak kolem samé ženy.

Sedíme v malé prosklené zasedačce a oběma nám na stole voní káva. „To je nápoj, který si dopřávám rád a často,“ přiznává Petr Sýkora. Začíná rozhovor, který občas naváže na myšlenky staré pět let. Ten rozhovor je poněkud delší. Doporučuji, abyste si k němu uvařili také kávu…

Tehdy před lety jste mi říkal, že si každý večer zapisujete své myšlenky.
Každé ráno.

Aha, to jsem popletl. Co jste tam napsal dneska?
Vidíte, už ho nepíšu každý den, z deníku se stal postupně občasník. Zrovna dneska jsem si napsal drobnou věc, která jako by souvisela s naším setkáním. Aniž bych tušil, že vy i já se opozdíme. Přišel jsem čtyři minuty před jedenáctou a vy pár minut po jedenácté. Obojí bylo tak trochu pozdě. A já si přitom ráno napsal, že ten, kdo přijde na schůzku na minutu přesně, přijde vlastně už trochu pozdě, protože prvních pár minut vlastně na schůzce není. Je třeba se rozkoukat, rozdýchat, uklidnit, naladit se. Ráno jsem nad tím trochu přemýšlel a vzpomněl si na moudrého kamaráda, který „už nespěchá“. Měli jsme jednou sraz na kole v deset, a když jsem v domluvených deset přijel, on tam ležel na sluníčku a opaloval se. Moji synové to chápou. Říkají, že kdo přijde včas, je „cool“. A kdo přijde o chvilku dříve, je „double cool“.

Takže já jsem dneska vlastně double out.
Já to nemyslel vůči vám, ale vůči sobě.

Dobrá, děkuji za shovívavost. Pojďme se bavit, jak nás napadnou myšlenky. Na přeskáčku. Bez ladu a skladu. Co vy na to?
Dobře, rád.

Za pár dnů Vánoce, dárky máte koupené, nebo vyčkáváte?
Většinu mám koupeno.

Jak pořizujete dárky? Plánujete, nebo je to styl náhoda?
Především to jsou dárky pro děti, pro naše dva kluky. U těch se většinou s manželkou Jindrou poradíme. Kluci Ježíškovi obvykle napíšou. 

Klukům je jedenáct a třináct a píšou Ježíškovi?
Jo, zrovna včera mu psali. Přiznám se, trochu mě to zaskočilo, protože Ježíšek už něco měl. Kluci už vědí, že Ježíšek nenakupuje podle seznamu, rád se na něj ale podívá. A že je to celé také trochu překvapení. Nerad sháním dárky na poslední chvíli.

Manželku máte v tomto směru, tři týdny před Vánocemi, podchycenou?
Ano, něco mám. Ale nebudou to velké věci, my k tomu přistupujeme jednoduše.

Takže se s manželkou domlouváte?
Každý rok je to jinak. Nehledám pro Jindru dárky za každou cenu. Někdy jsou Vánoce opravdu skromně skromné, a naopak uprostřed roku se objeví hezký moment a dobrý nápad, tak ji překvapím.

Takové nečekané druhé Vánoce…
…dalo by se to říci i takto.

Vzpomenete si na nejmilejší dárek z dětství?
Myslím, že to byl asi rok 1985 a táta odjel služebně do západního Německa. A pod stromečkem jsem objevil autíčko na vysílačku. To bylo velké překvapení. To autíčko jsem měl schované dlouho do dospělosti. Když se rozbilo, švagr ho opravil a nejspíš ho někdo někde má.

Dodržujete nějaké vánoční zvyky?
Spíše jednodušší, takové ty obyčejné. Příjemně obyčejné. My trávíme Vánoce už roky na horách. Deset let jsme jezdili na Šumavu, teď jezdíme do malé vesničky v Alpách. Dárky si vezeme s sebou na hory. Pamatuji si na první Vánoce na horách s dětmi, kdy jsme kromě malé mašinky zapomněli všechny dárky doma.

To byl trochu šok, že?
Trochu? Hodně velký šok. Naštěstí kluci byli malí, tak si to ani neuvědomili a byli v pohodě. My se s Jindrou ale pořádně v té zimě zapotili.

Co na horách?
Společně zdobíme stromeček, připravíme salát, děláme kubu. Odpoledne se jdeme projít, aby nám správně vyhládlo. Chodíme a chodíme a pak pod nějakou průhlednou záminkou musím odeběhnout domů. Nanosím dárky pod stromeček a zazvoním. Všichni vědí, že je to jako, ale všichni se pořád stejně těšíme a pořád je to stejně hezké.

A jak to je u Sýkorů na Silvestra? Bujaré oslavy?
Kdepak. Silvestr nás úplně míjí. Na mě je to všechno moc hlučné, moc randálu. Zato vzpomínky na Nový rok jsou naopak krásné. Všude klid. Lidé dlouho spí. Vyrazíme na běžky nebo na skialpovou túru. Krásný klid, nikde nikdo.

A nechodíte se prvního ledna třeba proběhnout?
Běhám rád, ale na prvního běhat nemusím. Kdyby nebyl sníh, tak třeba ano. Kluci rostou, a tak jsme letos na jaře na Novém Zélandu založili tradici rozcviček. Je to tedy hlavně legrace – a také trochu cvičení.

„Když si ve velkém městě zvykneme na špatné ovzduší a pak přijedeme na hory, vystoupíme z auta a čerstvý a voňavý vzduch nás překvapí.”

Těším se, co z vás „vypadne“.
Každý den ráno rozcvička. Oběhneme domek – právě i v zimě na horách a střídáme se v tom, kdo vybírá cviky. Tak tenhle dárek jsme si přivezli domů z druhého konce světa. V Čechách i na horách to provozujeme o víkendu a o prázdninách. A když je více kamarádů, je to velká legrace. Oblíbená disciplína je běhání bos nebo trakař – obojí na sněhu.

Pamatujete si na Vánoce vašeho mládí?
Praha, Staré Město. Ve starém velkém bytě bylo ve dveřích průhledné mléčné sklo, se sestrou Haničkou jsme se krčili a pozorovali. Viděli jsme světýlka ze stromečku, ale jen tak napůl. Bylo to dramatické, napínavé. Když si na to teď vzpomenu, naskakuje mi z těch krásných vzpomínek husí kůže. A z dětství máme dodnes prastaré malé lucerničky na stromeček. Jsou staré padesát, šedesát let a pořád svítí. Pravdou je, že Jindry bratr je skoro každý rok opravuje, takže fungují jen díky němu.