Dobrý anděl Petr Sýkora: Každý vyjadřuje a přijímá lásku jinak

Vraťme se do přítomnosti. Takže jste dneska vstal, předpověděl jste, že se zpozdím, zacvičil si jógu a nasnídal se.
Bylo to přesně tak. Asi se mě zeptáte, co jsem snídal.

Co jste snídal?
Vidíte, použil jsem vánoční dárek. Mixér se skoro litrovou nádobou, do níž naházím všechno možné. Vločky, ořechy, ovoce. Umixuju a pak to upíjím, zatímco Jindra a kluci snídají. Snídáme společně. Je to pěkný start do nového dne.

Když jsme u jídla, je něco, na čem ulétáváte? Co si prostě musíte často koupit, protože neodoláte?
Na jídle moc neulétávám, mám rád těstoviny, ale není to závislost. Těžko bych hledal jídlo, které miluju nade všechna ostatní. Pamatuji si ale na dobroty z dětství. Jako malý kluk jsem chodil ze školy po Karlově mostě a před ním, na Malé Straně, byla Mostecká pekárna. Míval jsem za úkol koupit domů pečivo. Vystál jsem dlouhou frontu, koupil pečivo a než jsem došel domů, obvykle jsem ho většinu snědl.

Redukční jídelníček je vždy trochu alchymie, říká výživová poradkyně

Co na to maminka?
Něco málo jsem vždy donesl a ke všemu jsem byl najedený.

A ta druhá závislost?
Na Starém Městě, tam, co bývalo železářství u Rotta, mívali bramboráky. Tak jsem tam chodil na jeden. Častěji ale rovnou na dva a někdy i tři. A teď v dospělosti jsem si oblíbil kávu. 

Vy jste vegetarián. Proč nejíte maso?
Jako malý jsem maso jedl a byly chvíle, že když nebylo na talíři, měl jsem pocit, že se nenajím. Dokonce jsme s kamarádem, když jsme jezdili na běžkách, říkali našemu týmu Tartar 300 G, jako odkaz na oblíbený třistagramový tatarský biftek.

Autor knih o vrazích Andrej Drbohlav: Psychopati se zajímají jen o svůj osud

Odbočil jste. Povídáte o tom, jak jste jedl maso, ale otázka zněla: Proč nejíte maso?
To jen pro ilustraci, že to nebylo odmalička. Před léty jsem na to téma něco prostudoval a uvědomil si, že to při sedmi miliardách lidí a s takzvanou „živočišnou výrobou“ není jednoduché. Zvířata procházejí utrpením. A řada lidí – například na jatkách – je zapojena v takové práci, která jim možná nedělá dobře na duši. Aniž by to třeba tušili. To je, jako když si ve velkém městě zvykneme na špatné ovzduší a pak přijedeme na hory, vystoupíme z auta a čerstvý a voňavý vzduch nás překvapí. Nejím maso, protože soucítím s dalšími živými bytostmi.

Vegetariánství bylo dílem okamžiku?
Mám pocit, že když jsem v roce 2010 byl v na závodech v Patagonii, už jsem byl vegetarián. Ale rok před tím jsem vylezl na nejvyšší horu Severní Ameriky Mount McKinley z velké části na slaninu. Přechod na vegetariánskou stravu byl ale dílem okamžiku. Výjimečně si dám kousek ryby.

Manželka s vámi vegetariánský způsob života sdílí?
Jindra maso jí, ale jen občas a málo. Kluci maso jedí, jednou si udělají názor sami.

„Za nemoc jsem vděčná, změnila mě k lepšímu,“ řekla Soňa po těžké rakovině

Narazil jste na Patagonii a Mount McKinley. Když jsme spolu před pěti lety mluvili, byl jste při debatě o adrenalinových závodech doslova v ráži. Co jste od té doby zdolal?
Tyhle aktivity – závody a expedice - jsem úplně utlumil.

Vážně?
Fakt. Jsem sice každý den venku a jsem venku rád, ale závody už několik let neabsolvuji. Myšlenky na lezení po velkých horách, plavby na mořském kajaku, dálkové trasy na kole a maratony jsou pryč.

Proč tak najednou? Jednu chvíli jste si bez onoho adrenalinu nedokázal představit život. Byla to starost o sebe, o rodinu? Obava, kdyby se něco stalo? Přece jen mnohé vaše kousky byly šílené.
Nebyl to strach o sebe, ani o rodinu, jako spíše uvědomění, že tělo je fyzicky omezené. Zvýšit, nebo jen udržet sportovní výkonnost stojí obrovské úsilí. Pochopil jsem, že je čas se soustředit na jiné věci. Přemýšlel jsem na tím, zda-li to věčné závodění není sobecké. Vždy mne inspirovalo pohybovat se vlastní silou. Myslel jsem si, že čím dále z české kotliny – nejlépe na druhý konec světa – tím větší dobrodružství to bude. Postupně jsem začal objevovat tyhle krásy kolem sebe. Třeba na Petříně. Začal jsem vnímat, že krásně může být všude. Jen se musíme umět dívat.

Petr Janda: Žena i syn mi zemřeli na rakovinu a dodnes jsem se s tím nesmířil

Jen mi neříkejte, že to občas s vámi nezacuká, když slyšíte o nějakém takovém závodě?
Naposledy to se mnou zacukalo, když jsem se dozvěděl o závodě GodZone – na kole, na kajaku a pěšky - kam mne zvali kamarádi na Novém Zélandu a který jsem několikrát absolvoval. Nádherné moře, fjordy, pralesy, hory. Mysl říká: „To by bylo krásné.“ A tak další e-maily raději ani nepřečtu a rovnou je mažu. Je to něco, jako když se vyléčený alkoholik snaží vyhnout večírkům nebo hospodám. Je čas soustředíte se na jiné věci. To víte, jednou podlehnete a…

…jedete v tom znovu.
Přesně tak. Já jsem už ale o pár let starší a vím, že tohle je uzavřená kapitola.

Přesto ale sportujete každý den.
To určitě. Běhám, jezdím na kole, v zimě plavu, chodím do fitka, jezdím na lyžích, na běžkách, na Zélandu jezdím na kajaku.

„Získali jsme pocit, že můžeme udělat něco pro lidi, aby byli spokojení.”

Když jsme u Nového Zélandu, kolik času tam trávíte?
V posledních letech tak dva měsíce. Klukům se pomalu blíží střední škola, a i když chodili v Praze i na Novém Zélandu do škol od první třídy, přichází období, kdy potřebují stabilitu. Také naše práce je tady.

Před lety jste říkal, že na Zélandu chodíte s kluky každý den do školy a ze školy. Tam z kopce, domů do kopce.
To platí stále.

Říkal jste, že jste klukům cestou četl knihu 20 tisíc mil pod mořem.
To ano, bylo to pěkné. Na Novém Zélandu kluci chodí pěšky, v Praze v létě na kole. Klidně můžete napsat znovu, že je to prima strávený čas. A ještě k té knížce - tuhle jsem viděl syna v Praze, jak za chůze čte. Tak jsem se vážně zlobil – tak trochu na sebe.

Nemocný Adámek pomáhá hledat Dobré anděly

Co děláte, když na Zélandu odvedete kluky do školy?
Vrátím se a pak studuji, sportuji a pracuji. Dálkově jsem studoval tříletý kurz filozofie, který jsem dokončil, a teď se k tomu vracím. A pak se také denně věnuji Dobrému andělovi. I když bych možná ani nemusel…

Jak to myslíte?
Na maličký tým deseti děvčat, který v Dobrém andělovi máme, se mohu úplně spolehnout. Máme v něm stále Martinu s Klárou, které Dobrého anděla spoluzakládaly, výborné vedení díky Šárce, a další skvělé dámy.

Říci o vás, že jste workoholik, to by v dnešní době bylo přehnané. Nicméně byly takové doby?
Zcela jistě. Tomuto výrazu většina lidí rozumí. Já bych řekl, že jsem byl spíše člověk pracující hodně intenzivně a člověk, který je hodně aktivní a k aktivitě motivuje lidi kolem sebe. V posledních letech se to postupně mění.

Myslíte od doby našeho rozhovoru?
Zhruba tak nějak. Pochopil jsem, že řada věcí, které jsem dělal, nebyla moc užitečná. A v některých případech to byly činnosti zbytečné, někdy přímo kontraproduktivní. Zní to pro mnohé zvláštně, ale dnes mi stačí studovat, číst o věcech a spíše přemýšlet. Jet na kole a přemýšlet. Procházet se v parku a přemýšlet. Pamatuji se, že Šárka Procházková, která vede Dobrého anděla, nastoupila do Papiriusu asi v roce 1994 jako personální manažerka a má asistentka. Mně bylo tehdy osmnáct nebo devatenáct. Když jsem odjížděl na pracovní cestu, sepsal jsem Šárce vždy úkoly na celou stránku. Pak jsem teprve mohl v klidu odjet. A vůbec mě nenapadlo, že lidi zahlcuji úkoly, beru jim možná vlastní iniciativu. Obdivuji ty, kteří to se mnou vydrželi.

Malá Klára potřebuje pomoc. Zápasí s těžkou nemocí

Začal jste podnikat na vysoké škole. Spolu s kamarádem Janem Černým jste se rozhodli distribuovat kancelářské potřeby. Pamatujete si na prvotní impuls? Proč?
Nápad to byl Honzův. Byli jsme na kurzu Racionálního čtení Davida Grubera, užívali si spoustu legrace, když Honza přišel s nápadem podnikat. Jako mladé kluky nás motivovaly dvě věci – vybudovat velkou firmu a zbohatnout. Ve skutečnosti mě bavila práce samotná, přivézt zboží zákazníkovi a vidět, že je opravdu rád. Že jsme udělali něco užitečného. Vyinkasoval jsem peníze, ale nemyslel jsem na ně v té chvíli. Brzy jsme pochopili, že to s tím bohatnutím nebude tak rychlé, jak jsme si mysleli. A podnikání nás oba – možná bych měl říci všechny – chytilo za srdce.

Pamatujete se na první zakázku? Co bylo v batohu?
Nebyl to batoh, ale dvě krabice tabelačního papíru do tiskáren. Poté, co nám je přivezl dodavatel, jsem je čapnul do ruky a metrem ze Staroměstské dojel na stanici Náměstí Míru. Měl jsem velkou radost, že máme první objednávku, a tak jsem koupil za 10 korun na rohu u babičky sněženky, jako pozornost pro našeho prvního zákazníka. Kytičku i papír jsem předal paní i s fakturou, ta zaplatila a já spěchal domů – do kanceláře. Získali jsme pocit, že můžeme udělat něco pro lidi, aby byli spokojení.

Zásada Heidi Janků: Na Štědrý večer chodí Ježíšek, ne hygiena

To už začalo podnikání, jaké máte ale vzpomínky na školní léta?
Střední škola, to bylo pražské Gymnázium Jana Nerudy, krásné procházky ze Starého Města přes Staroměstské náměstí, Karlův most, Petřín. A kamarád Lukáš, se kterým jsme se ráno učili v petřínských zahradách, kam jsme tajně přelezli přes plot, italštinu. Vysoká škola byla, samozřejmě, jiná. Hned na začátku jsme začali podnikat, takže to bylo učení a podnikání. Tedy spíše podnikání a učení. První roky jsem se soustředil hlavně na budování firmy, ale postupem času mě začaly skutečně zajímat některé předměty a imponovat někteří profesoři. Předměty, které vypadaly zpočátku jako zbytečné, se postupem času díky rozvoji firmy, staly zajímavé, důležité. Měli jsme firmu s obratem stovek milionů korun, byl tu velký objem pohledávek i závazků, skladové zásoby a uřídit tohle všechno finančně nebylo jednoduché. Pochopil jsem, že účetnictví není jen zdržování od skutečné práce pro zákazníky, zlo a byrokracie, které nikdo nerozumí. Uvědomil jsem si, že když důkladně nepochopím, jak věci finančně fungují, tak se nám firma může rozpadnout pod rukama.

Inspirace? Kytarista Štěpán Rak potkal u kláštera anděla

Dokážete doma přitlouct hřebík?
Dokážu, ale více to dělá manželka Jindra. Než zatloukat hřebíky, to raději – a častěji - vařím.

V čem u plotny vynikáte?
Nevynikám. Jen vařím rád. Třeba špagety.

Ponořit do vroucí osolené vody…
…tak to nemyslím, mám na mysli různé druhy těstovin, poctivé jídlo. A pak vařím velice rád polévky. Prdelačku, pochopitelně vegetariánskou z fazolí, zelňačku, hrachovou, brokolicovou, tomatovou.

Režisér Jiří Strach: Rád čekám, až mi dá inspirace tu "rosu shůry"

Váš děda podnikal ve velkoobchodu se zdravotnickým materiálem. Říkal jste, že byl šetrný. Jaký jste vy? Je něco, co si musíte koupit, ať to stojí, co to stojí?
Poslední věc, která mě před lety chytla, bylo pěkné auto. To je asi jediný předmět, na který jsem se opravdu těšil. 

A jaké máte?
Range Rover. Druhý v řadě. Ty ostatní věci ale příliš neřeším. Telefon funkční, lyže jedny, kolo silniční i horské deset let.

„Čím méně věcí mám, čím jednodušší život žiji, tím mám více času na jasnější myšlenky.”

A nesbíráte něco? Třeba hodinky?
Nic. Vlastně ano, myšlenky.

To zní hodně zvláštně.
Já si je zapisuju.

Jaká je ta poslední zapsaná myšlenka?
Je to trochu komplikované.

Dobří andělé žijí v Jablonném

To nevadí, povídejte.
Je to pár úvah o lásce. O tom, že každý z nás vyjadřuje lásku jinak. Každý lásku jinak přijímá. Že je těžké ji vyjádřit a dát a pro řadu z nás těžší ji přijmout. Někdo má rád laskavá slova, druhý kvalitní společný čas, někdo dárek, někdo objetí a pohlazení. I naši kluci to mají každý jinak. Jeden má rád pevné objetí, druhý má raději jemnější dotyk. Vyjít jejich potřebám, nad tím jsem přemýšlel. Jinak já nic nesbírám. Spíše naopak.

Jak to myslíte?
Jak se říká – Higher thinking – simpler living. Česky by se to dalo volně přeložit jako: Čím méně věcí mám, čím jednodušší život žiji, tím mám více času na jasnější myšlenky. Přemíra věcí nás zatěžuje. Proto se věcí raději zbavuji. Rozdávat, vyhazovat, poslat dál. V předsíni máme skříň, kde tyhle věci pro cestu dál do světa máme. Čím si uděláme svět jednodušší, tím máme více energie přemýšlet nad důležitými věcmi. Mám jedny skialpové lyže. Jasně, na sjezdovce to není stoprocentní, ale mně to stačí. Kdybych měl více párů lyží, musím je nechat nabrousit, starat se o vázání, broušení, řešit, které je nejlepší si vzít. A pak na svahu přemýšlet, že jsem měl mít ty druhé. S tím starosti nemám. A tak se snažíme žít jednoduše. Pominu-li léto, tak většinu času mám ve skříni černé kalhoty a bílou košili. Neřeším, kterou si vzít, zda světlou, tmavou, s proužky či s puntíky. U mě je to jasné.

V rodinách, kde do života zasáhla nemoc, pomáhají Dobří andělé

Přeskočme zase k Dobrému andělovi. Pětileté období vašeho financování chodu nadace skončilo v roce 2016. Jak si žijete nyní?
Dobrý anděl startoval v roce 2011 a my jsme s Honzou Černým garantovali 25 miliony korun pět let financování chodu nadace. Tato doba už uplynula. I tak spolu s Honzou a moji manželkou Jindrou do toho své peníze dáváme nadále. Už to ale nestojí jen na nás, máme určitou rezervu, máme řadu podnikatelů - filantropů, kolem dvacítky, kteří financují provoz spolu s námi. I kdybychom s Honzou už Dobrého anděla nefinancovali, žil by dále, provozní náklady by se pokryly. Je to správné a zdravé, že chod nadace nestojí na ochotě a finančních možnostech jedince či jedné rodiny.

„I kdybychom s Honzou už Dobrého anděla nefinancovali, žil by dále, provozní náklady by se pokryly.”

Neměl jste ke konci avizovaného pětiletého období, kdy jste garantoval, že provoz Dobrého anděla pokryjete z vašich a Janových 25 milionů korun, obavu, že nenajdete podporovatele?
Okamžiky, že bychom si řekli, tohle bude průšvih, to nedokážeme ufinancovat, jsme neměli. Fajn bylo, že těch 25 milionů na pět let opravdu vydrželo téměř celých pět let. Ono to tak většinou nebývá, podnikatelé jsou u nových projektů většinou optimisté a pak jim to nevyjde. Na začátku čtvrtého roku jsme s lidmi, které znám a kteří nám byli nakloněni a projektu věřili, začali mluvit. Začali jsme tvořit rezervu. Máme finanční rezervu minimálně na rok a půl provozu.

Andělé jsou mezi námi, říká maminka zdravotně postižené Markétky

Od roku 2011 jste přijali od Dobrých andělů přes 800 milionů korun, vše jste převedli potřebným rodinám. Do posledního haléře. Máte 96 tisíc andělů. Kdy padnou jubilejní čísla – miliarda a sto tisíc?
Převedli jsme vše – s výjimkou několika milionů, kterými Dobří andělé přispěli v prosinci. A ty rozdělíme prvního ledna. Kdy padnou nějaké mezníky, spočítané nemáme. Já nemluvím moc rád o číslech. Když se řekne miliarda korun, pro většinu lidí je to částka neuvěřitelně vysoká a mohlo by to vyznít tak, že rodiny nemocných už další peníze nepotřebují. Tak to ale není. Pomoc a peníze budou potřeba neustále. Kromě té sumy pro rodiny a počtu Dobrých andělů je třeba připomenout, že během sedmi let dárci pomohli více než šesti tisícům rodin. V našich českých podmínkách jsme možná velká nadace.

Nedávno byl Dobrý anděl mezi nadacemi vyhodnocen jako největší. To je příjemné zjištění, ne?
Ve dvaceti bych nad takovým výsledkem zajásal. Dnes mám z podobných srovnání smíšené pocity. Vedou mě k zamyšlení. Je to, jako bychom řekli, že nějaký hudebník je nejlepší, protože prodal nejvíc desek. Nebo ještě lépe – protože má nejvíce lajků na facebooku. Chci tím říci, že souvislost mezi velikostí nějakého projektů a jeho užitečností je mnohem komplikovanější. V Čechách je spousta dalších projektů a nadací, které dělají jiné a velmi potřebné věci. Každý nemůže být Dobrým andělem. Ano, Dobrý anděl je jednoduchý a užitečný. Věříme tomu, co děláme. Nicméně někdo další pomáhá umírajícím, jiný pečuje o seniory, Tomáš Slavata vede ke sportu kluky a holky z dětských domovů. Každý dělá něco jiného podle svých schopností a možností. A všichni se snažíme tvořit takové prostředí, aby se nám společně žilo lépe.

Dvojčátka trpí fibrózou, pomáhají jim andělé

Jistě jste s činnosti Dobrého anděla spokojený. Ta pomoc je obrovská. Je tam ale náznak nějaké nespokojenosti šéfa?
Řekl bych, že je to spíše starost o to, abychom nebyli vnímáni jako arogantní a namyšlení. Vidím ale, že naše děvčata, protože zaměstnankyně Dobrého anděla jsou jen ženy, taková vůbec nejsou. V tom mám jistotu. Ale stejně je dobré si to připomínat. Přistupovat k práci a lidem s pokorou.

Když se ohlédnete za letošním rokem, jak byste ho popsal?
Dobrý anděl a lidé kolem něj – to vše mi dělá radost. Jsem vděčný Dobrým andělům a lidem, kteří nám pomáhají. Je pěkné umožňovat lidem, aby si vzájemně pomáhali. Jsme si tak všichni bližší.

Petr Sýkora
44 let, ženatý, dva synové
Bydlí v Praze, část roku žije s rodinou na Novém Zélandě
Vystudoval mezinárodní vztahy na Vysoké škole ekonomické, poté získal titul MBA na Thunderbird School of Global Management v Arizoně
V roce 2018 dokončil tříleté studium filozofie na Vedanta Academy v Indii
V roce 1993 na studiích spolu s Janem Černým založili firmu Papirius na distribuci kancelářských potřeba, která se postupně stala největším dodavatelem kancelářských potřeb ve střední a východní Evropě
V roce 2006 ji prodali americké firmě Office Depot, pro kterou pak ještě několik let pracovali
V roce 2011 založili, společně s Janem Černým a pozdějším slovenským prezidentem Andrejem Kiskou, nadaci Dobrý anděl a garantovali vkladem 25 milionů pětiletý chod nadace Dobrý anděl, která finančně pomáhá rodinám, kde se objevila rakovina či jiná vážná nemoc
Měl zálibu v extrémních závodech pěšky, na kole, na kajaku, zdolal například horu Mount McKinley 

Jindřich z Nové Role strávil 15 měsíců se synem v nemocnici. Pomohl Dobrý anděl