Sešli jsme se v cukrárně na holešovickém Výstavišti. Byl jeden z posledních teplých a slunečných podzimních dnů a my se bavili nejen o tom, jak to celé tehdy začalo.

Chvíli s Marií, pak s oběma, poté s Markem… Zkrátka jak to situace i jejich děti, hrající si opodál, vyžadovaly.

Jedenáctá řada StarDance se na obrazovky vrací v sobotu 16. října, dva roky po vynucené pauze
StarDance znovu na scéně: Začíná další řada populární show

Asi není náhoda, že spousta lidí se přes dotyky při tanci sblíží a navážou spolu vztah, nejenom ve StarDance. Viz i váš příběh.
Marie: Osobně jsem měla o tanci vždycky strašně naivní představy. Myslela jsem si, že když lidé spolu žijí a závodí, musí to být šíleně romantické. Ale zjistila jsem, že je to často jinak. Dvojice musí dřít, trénovat, navzájem si vyčítá, když se něco nepodaří, tanečníci jsou na své partnerky tvrdí a zlí. Na první dobrou si všichni představují, že vztah mezi taneční dvojicí vznikne tak, že mají k sobě neustále blízko, dotýkají se. Ale u nás s Markem to bylo jinak. Sblížili jsme se i proto, že jsme oba procházeli stresovou situací a zjistili jsme, že najednou spolu bezvadně fungujeme. Dokážeme spolu komunikovat, pohádat se – ale konstruktivně, dokážeme se podržet. Řekla bych, že spíš zafungovalo tohle. Je to podobné, jak když dva hrdinové v hollywoodském filmu přežijí katastrofu a díky ní zjistí, že k sobě patří. To se stalo i nám.

Měla jste před soutěží o svém tanečním partnerovi nějakou představu? Nebo vám bylo jedno, kdo to bude?
Marie: Říkala jsem si, že nechci dostat nějakého ambiciózního profesionála, který bude chtít skrze StarDance zazářit. Vedle podobného tanečníka bych byla úplně mimo. Nedokážu vstoupit na parket a tvářit se, že jsem strašně sexy tanečnice jen proto, že on mi to nařídí. A tuhle myšlenku jsem možná intenzivně vysílala. A když nás seznámili s Markem, moje první myšlenka byla: „Takhle přece nevypadá tanečník!“ Celé naše seznámení bylo vtipné, měli jsme na sebe téměř nulovou reakci. Hrozně mě totiž urazil – zeptal se mě, co dělám. A já jsem tou dobou byla ta (parodicky změní hlas) Maruška, co píše „Kafe a cigárko“, herečka, který má známý blog a všichni si včera určitě přečetli její poslední článek. Marek mi zkrátka přišel málo nadšený. Už jsme si to od té doby několikrát vyříkali, ale chvíle našeho seznámení neproběhla nejlépe…

Jak jste si tedy „chvíli seznámení“ představovala?
Marie: (směje se) Tanečník měl přece přijít a udělat: „Wow! S Vámi?! S Vámi jsem strašně chtěl tančit, to je skvělý!!!“ Marek jen přišel, koukl se na mě a řekl suše: „Dobrý den.“ A kamery přitom chtěly zachytit tu okouzlující první reakci.

Marek: No jasně, bylo to těžký. Teď už se to dělá a točí jinak, možná i příjemněji pro taneční páry. Nás natáčeli ve zkušebnách, kde stál paraván, vedle něj já a kamery. Lidi ze showbyznysu jsem tenkrát moc neznal, občas jsem sice točil nějakou reklamu, ale to bylo tak všechno. Nechtěl jsem nic hrát, snažil jsem se tvářit a reagovat přirozeně.

Marie: O půl hodiny později, když už jsme byli sami, jsme si s Markem sedli na kafe a začali probírat, jak si to představujeme. V tu chvíli jsem se uklidnila a úplně ztratila strach ze soutěže, protože jsem věděla, že od Marka nevznikne žádný tlak. Popisovala jsem mu, že by se mi líbily tance jako příběhy, on mi říkal, že to cítí podobně. I když jsme se pak od samotných příběhů odklonili, šla jsem domů strašně spokojená. Ne, nenapadlo mě, že do pěti let spolu budeme mít dvě děti, ale naše setkání mi přišlo vlastně super. Neuměla jsem si představit, že bych někoho podobného mohla ve StarDance získat, nevěděla jsem, že vybírají tanečníky, kteří přesahují do jiných oblastí. Vnímala jsem tanečníky jako dost uzavřenou komunitu, zdálo se mi, že se věnují jen tanci, že nemají v ničem jiném rozhled. Marek byl ale jiný.

Mezi tanečníky je dokonce několik lidí, kteří se profesionálně věnují divadlu, namátkou Dominik Vodička nebo Michal Necpál. Co vy, chodila jste do tanečních?
Marie: Já byla takové ošklivé taneční káčátko. Chodila jsem sice do baletu, ale byli jsme dost nešikovná skupinka, na rozdíl od holek o ročník výš. Já byla navíc v učení choreografií sice nadšenec, ale pomalá. Ještě před StarDance jsem ale účinkovala v Divadle Na Fidlovačce. Tam jsem sice tančila, ale vždycky vzadu a pomalu. Amatérskou a velkou lásku k tanci jsem v sobě měla, ale opravdu jsem se naučila tančit až ve StarDance. (na chvíli odběhne do dětského koutku)

Jak jste se, Marku, dostal k tanci vy?
Marek: Jako dítě jsem sportoval, dlouho dělal karate, hrál tenis. A pak – zní to jako klišé – jsem viděl Hříšný tanec a nějakou taneční soutěž, kterou dávali na ČT2 ze záznamu. A tak jsem poprosil mámu, ať mi sežene kontakt na taneční klub. Zapátrala a sehnala, v OKD Vltavská fungoval taneční klub STK Praha. Tak to celé začalo. První rok byl spíš přípravkou, navíc v ní bylo málo kluků a hodně holek. Měli jsme různá rytmická cvičení, moc mě to nebavilo. Ale jedna ze starších holek neměla tanečního partnera, tak k ní vybrali mě. A to mě dost nakoplo, začali jsme jezdit na soutěže a už to jelo.

Nevypadáte jako prototyp tanečníka – do nagelovaného a trochu nepřirozeně opáleného muže máte hodně daleko. Pomáhalo vám, že jste se od ostatních tanečníků odlišoval?
Marek: Určitě ano. Ne, že by to byl primární záměr. Studoval jsem na HAMU katedru nonverbálního divadla a pantomimy. Na divadelní škole trochu člověk zpustne – tedy oproti navoněnému světu společenského tance. Byl jsem zarostlý, měl jsem prapodivné vousy. Tehdy mě kamarád dokumentarista Mika Johnson obsadil do svého filmu a já si kvůli roli nechal narůst knír. Za měsíc byla StarDance. Řešil jsem, jestli já, „nekomerční umělec“, mám do podobného projektu vůbec jít, nechtělo se mi být zase oholený, nosit vlasy ulízané dozadu a růžovou košili s rozhalenkou… Byl jsem na vážkách, nastoupil jsem jinou cestu, která mě lákala, a nechtěl z ní uhýbat. Ale díky bohu, že jsem to nakonec udělal.

Matouš Ruml.
Hvězda StarDance Matouš Ruml: Do pěvecké soutěže bych nešel

Snažili se vás v soutěži stylizovat do jiné podoby?
Marek: Ne. Pak mi došlo, že do StarDance chodí tanečníci, kteří se stále aktivně tancem živí, nevypadli z tanečního prostředí, proto vypadají, jak vypadají. A mě naopak nenutili oholit si knír, dali nám zkrátka ve všem větší svobodu.

Marie: Chtěla bych dát čtenářkám konkrétní tip – existuje fotografie Marka Zelinky z dob jeho taneční minulosti. Když si zadáte do Googlu jeho jméno, ukáže se vám zhruba po dvaceti současnějších fotkách snímek, kde je vysolárkovaný…

Marek: (směje se) Ne, jen nahněděný!

Marie: A blonďaté vlasy má nejen ulízlé dozadu, ale i poflitrované.

Může být vůbec tanečníkem i výrazně maskulinní typ? Nebo má tanec pevně daný vizuál?
Marek: I tanečníci, kteří působí výrazně mužně, nosí rozhalenky, hnědý make-up. Prostě taková taneční bublina je. Ale to máte i v jiných odvětvích. I hokejisté mají svůj typický dres a nosí nějaké typizované oblečení i mimo led. Tanečníci se často vizuálně stylizují. Dneska se tomu už směju, když si vzpomenu, jak jsem se „nahnědil“, nebo když vidím, jak jsou některé tanečnice přelíčené. Trendy se vyvíjejí, ale vizuální stereotyp zůstává. I pravidla.

Marie: Je v tom určitá uzavřenost komunity, jejich světem je tanec, takže různé módní výstřelky, třeba dřevorubecké vousy, nemají v tanci místo.

Marek: Ale trochu možná už jo… Dřív, když já jsem tančil, byly ovšem vousy u tanečníků nemyslitelné. Nebo vlasy, pamatuju si jediného plešatého tanečníka, který nosil šátek, což bylo samo o sobě divné.

Existují podobné normy i v hereckém světě?
Marie: Vždycky mě bavilo a pořád baví sledovat, v čem se liší taneční a herecký svět. Tanec je soutěž – kdo vybočí, neobsadí přední příčky. V herectví je to jinak, občas prorazí někdo, kdo je úplně jiný, naprosto svůj. Už na škole vás vedou k tomu, abyste nebyla jen něčí kopií. Každého napadne, že vás potěší, když vám řekne, že jste druhá Nicole Kidman. Jenže herečka si nepomyslí: „Aha, jsem stejně krásná a hraju stejně dobře jako ona!“ Ne, herečka se naštve: „Sorry! Já nechci být druhá Nicole Kidman. Já chci být první Marie Doležalová!“ Samozřejmě, touha po originalitě je u herců občas přehnaná, ale pokud vybočujete, lišíte se, může se stát, že si vás někdo všimne, napíše roli jen pro vás…

Marek: Tanec se stal trochu sportem, chybí mi v něm větší originalita, což je škoda. V tomhle má StarDance obrovskou výhodu, není to klasická taneční soutěž, nemá ani pevně předepsané kostýmy. Proto to diváky baví, cítí téma a přidanou hodnotu.

Letos jste se stal jejím odborným poradcem, co vaše funkce vlastně obnáší?
Marek: Vybírám tanečníky a společně s dramaturgem dáváme páry dohromady. Což je vlastně trochu oříšek – vybraní lidé se k sobě musejí hodit vizuálně i věkem. A taky by si měli trošku rozumět, protože jde o intenzivní a často celodenní trénink ve dvou. Důležité je vycítit, kdo má jakou povahu, jak by se mohli doplňovat. Plním funkci tzv. třetího oka, pomáhám jednotlivým párům s choreografiemi. Oni si je sice musejí postavit, ale já s nimi řeším jejich nápady, vnáším vnější pohled. A zároveň souběžně sleduji všech deset párů, mým úkolem je totiž dohlížet i na pestrost jednotlivých čísel, aby se pořád neopakovaly stejné věci. Vlastně by se dalo říct, že je to taková manažerská práce. (smích) Zaplať bůh nejen na různých frontách, ale i tvůrčí.

Tanečníky znáte, ale jak k nim vybrat správné a ladící hvězdné protějšky?
Marek: Samozřejmě, výběr dvojic je částečně intuitivní záležitost. Naštěstí se díky své profesi s mnohými soutěžícími znám osobně, v tom to mám možná jako poradce i jednodušší. Při výběru celebrit vycházím hlavně z profese. U sportovců často funguje, že jejich taneční partner musí být tak trochu učitelem, který je driluje, na podobný způsob tréninku jsou zvyklí a mají ho rádi. Jednotlivých osobností se také ptáme, koho by si vedle sebe představovaly. I když při rozhovoru s Bárou Suchařípovou, naší dramaturgyní, neřeknou nikdy konkrétní jméno, stejně tak trochu poznáte, jací jsou a co potřebují. Podle toho se je snažíte spárovat. Ale člověk nikdy neví.

Říkal jste, že by dvojice k sobě měly věkově ladit, přesto – nefunguje ve výběru tanečníků a tanečnic určitý stereotyp? Proč se i ke starším osobnostem dávají do páru výrazně mladší taneční protějšky a s šedesátiletým hercem nemůže tančit pětačtyřicetiletá tanečnice?
Marek: Vlastně může, v několika řadách se tanečnice čtyřicet plus i objevily. Ale tentokrát jsme se rozhodli, že nám o věkovou spárovanost nejde. Samozřejmě, pro mladší tanečnice je soutěž jednodušší, mají hodně času, nejsou vázány rodinou a dětmi. Ale dogma mládí ve StarDance nefunguje.

Tomáš Klus se svou manželkou Tamarou a dětmi
Křídla si nestříháme, říkají Tamara a Tomáš Klusovi

Stalo se někdy, že byla vybrána dvojice, která byla skutečně nekompatibilní?
Marek: Jako poradce působím sice ve StarDance poprvé, ale mám zkušenosti z minulých let – ať už jako soutěžící, či jako host. Vždycky jsem měl pocit, že vybraní lidé spolu fungují, nebo že se spolu fungovat naučí. Vybrané osobnosti navíc tanečníky předem neznají, nemají zkušenosti s párovým tancováním. Když jsem závodně tančil, vystřídal jsem čtyři taneční partnerky a zažil různé typy vztahů v soutěžním páru. I díky tomu jsem mohl zjistit, co mi nevyhovuje. Ale soutěžící vstupují na neprobádané území. Naši soutěžící berou přidělené tanečníky jako své mentory i parťáky, i přes drobné animozity a pochybnosti se semknou a šlapou.

Přemýšlím, jestli to tak ladně funguje u obou pohlaví. Starší muž – dejme tomu sportovní nebo herecká celebrita – nemusí být ochoten poslouchat mladinkou tanečnici, ne?
Marek: Jasně, pro ženu je někdy jednodušší se napojit na vůdčí energii svého tanečníka, v tanci je totiž muž vždycky tím, kdo vede. Mnozí muži podvědomě s mladou trenérkou bojují. Souhlasím s tím, že tanečnice to ve StarDance mají oproti tanečníkům vždycky těžší, musí si mnohem složitěji vytvářet a budovat autoritu.

Marie: (přibíhá od dětí) Říká se, že když je dobrý tanečník, tak je i dobrý pár.

Marek: Ale zase ženy tanečnice dokážou – když to správně vycítí – vyvolat ve svém tanečním partnerovi dojem, že právě on skvěle tančí, že je jejich vůdcem.

V každém ročníku StarDance tančí sportovci i herci. Kdo z nich to má jednodušší?
Marie: Každý, kdo je zvyklý vystupovat před diváky, to má lehčí. Sportovci sice takzvaně „neperformují“, ale jsou zvyklí pořád dřít, makat a snášet stres.

Marek: A taky vystupovat před lidmi…

Marie: Jen jiným způsobem. Herci a herečky mají ve StarDance výhodu – jejich povoláním je předstírat, že nějakou činnost umějí, zvládnou si hrát na někoho jiného, vytvářet role, dodat do svých výkonů esprit… Zkrátka – tvářit se před diváky sebejistě, jako by podobnou činnost provozovali odjakživa. Sama jsem takhle kamuflovala ve svých rolích spoustu věcí. Dokonce jsem hrála i tanečnici, ještě před StarDance.

Marek: Herci mají navíc i dost dobrou pohybovou průpravu.

Marie: To je fakt, každý herec tancem tak trochu projde, jeden rok jsme na konzervatoři měli základ moderního tance, další rok španělského tance, pak lidovky.

A umějí pracovat s mimikou, takový hokejista Martin Procházka těžko může dohnat svůj taneční výkon jen obličejem.
Marie: Určitá část tance je podobná herectví. Jde o fyzickou záležitost, ale když v sobě umíte rozdmýchat emoce a vnitřek, dokážete tanec pozvednout. Mě třeba strašně ze začátku podráželo nohy, že konkrétní tanec neumím a cítím se nešikovná a pomalá. Ale v poslední fázi soutěže jsem tenhle pocit překonala. Už to bylo něco známého, dokázala jsem do tance dát emoci. Jako když při zpěvu vyleze čistší tón, nebo přirozenost v herectví.

Marek: Herci a herečky svým tanečním partnerům dokážou dotvořit jejich čísla. Mají větší imaginaci, nápady. Umějí dát tanci přidanou hodnotu.

Marie: Třeba Pavla Tomicová si ve svém tanci našla vždy příběh, podle choreografie si ho postavila. StarDance je prostě alchymie – nemusíte být nejšikovnější, nejméně vystresovaná nebo nejlepší a stejně tam nějak vydržíte, diváci vás pošlou dál.

Máte pravdu – české publikum fandí osobnostem, se kterými se mohou ztotožnit. V tom se třeba naše a některé zahraniční verze liší. Pochybuju, že by Lukáš Pavlásek prošel do finále v USA.
Marek: Češi chtějí příběh.

Marie: A mají rádi outsidery.

Marek: Fandíme nehrdinským hrdinům, milujeme Švejka, tenhle pocit v nás zkrátka je.

A musí mít pro tanec člověk skutečně speciální talent? Ve StarDance byli i značně arytmičtí soutěžící, a přesto se – alespoň podle mého laického názoru – tančit naučili. Já tanec miluju, ale s rytmem mám taky občas problémy. Naučil byste, Marku, tančit i mě?
Marek: Věřím, že ano. Někdo má pro tanec skutečně nadání, vypadá u něj dobře, má v sobě jiskru, takže ať už se při hudbě hýbe jakkoli, vždycky to skvěle vypadá. Ale taneční kroky se naučí opravdu každý – pokud věnuje nácviku čas a určité úsilí. Pak se musí pracovat na kvalitě pohybu, a to už je individuální – někomu to jde, někomu méně. Ale tanec není zálibou vyvolených, je pro všechny. Stačí mít pro něj vášeň a čas.

Rozhlasový moderátor a publicista Vladimír Kroc moderuje pořady na vlnách Radiožurnálu, Českého rozhlasu Plus a Českého rozhlasu Dvojka
Vladimír Kroc: Emoce za mikrofonem? Když jde o politiku, není v tom nic osobního

Dokážete vytipovat předem vítěze? A vycházejí vám vaše odhady?
Marie: Stoprocentně! Jsem přesvědčená, že mám na vítěze radar. Chtěla jsem si vsadit na Zdeňka Piškulu a nevsadila jsem si, pak mě to mrzelo. Vsadila jsem si tedy na Pavlu Tomicovou a zoufala si, že mi to o jedno místo nevyšlo. Loni jsem fandila Matouši Rumlovi i Veronice Kubařové, což bylo hodně osobní, oba znám ještě ze školy. Baví nás s Markem každé kolo probírat, kdo jak působí, jak se vyvíjí, kdo vypadl…

Marek: Když znáte StarDance zevnitř, je zajímavé dívat se na ni i zvenku. Není to zábavný pořad, ale taneční soutěž. Aspektů je v ní hodně – samotný tanec, vyzařování, jak to konkrétnímu páru šlape, jak ho to baví, důležité jsou i zákulisní medailonky a příběh samotného páru. A když se objeví někdo skutečně dobrý, jako třeba Zdeněk Piškula, poznáte to.

Dá se říct, kdo z páru je v soutěži důležitější?
Marie: Až skrze další ročníky jsem si uvědomila, jakou zásluhu na úspěchu páru má tanečník nebo tanečnice. Jako soutěžící jsem na to nedokázala takhle nahlédnout. Ale zvenku najednou vidíte, že tanečník musí „netanečníka“ vším provést, předvést ho v nejlepším světle a příliš nevystresovat. Až postupně jsem došla k pocitu, že nám první místo vyhrál Marek.

Marek: Ale prosím tě!

Marie: Ne, opravdu, netanečník je přece strašně křehký. Viz můj případ – kdybych dostala někoho, kdo by mě tlačil do role femme fatale, sesypala bych se. Marek mě ale do této role dokázal nenápadně provést. Teprve těsně před koncem jsem tanečně dozrála. Zatancovali jsme rumbu a porotce Jan Révai mi řekl, že teď jsem se z Marušky stala Marií. A já jsem to i tak cítila. Celý večer jsem byla nervózní, nechápala, co se děje. A najednou mi došlo, že jsem vlastně poprvé byla v televizi před diváky v roli ženy. Byla to i Markova zásluha – na začátku mi dovolil být bláznivou Maruškou s turbánkem, nenutil mě do vampa.

Marek: Upřímně nám hrálo do karet, že rumba byla až v posledním kole.

Musí soutěžní pár už od začátku trénovat všechny soutěžní tance?
Marek: Začátkem srpna se začíná trénovat a je dobré mít několik tanců připravených. Nejde ale připravit všechny. Netanečníky nemůžete naučit třináct choreografií dopředu, ztratilo by to přirozenost. Přímý přenos vyžaduje určitou křehkost – povede se to, či nepovede? Naštěstí jsou tance lehce podobné, naučíte se držení standardního tance a využijete ho v několika tancích dalších. Kroky se sice často liší, ale máte z čeho čerpat – postavení těla, nášlapy. Kdybyste se měla tančit rumbu a poté hip-hop, to by bylo těžké, jde o úplně jiné pohybové stereotypy, principy. Ale ve společenském tanci máte neustále na co navazovat.

Začali lidé na základě StarDance chodit víc do tanečních kurzů?
Marek: Oproti zahraničí tu máme tradici středoškolských tanečních, kam se přihlásí často celá škola, i týpci, kteří k tanci žádnou zvláštní lásku neprojevují. Ale StarDance skutečně zájmu o tanec pomohla. Já sám sice příliš neučím, kolegové mi ale potvrzují, že hodně starších dvojic se rozhodlo chodit do kurzů i na základě našeho pořadu…

I můj bratr – dnes teoretický fyzik – chodil v pubertě do tanečních a naši s ním poctivě všechny společenské tance trénovali. Prý proto, aby na své svatbě při sólu s nevěstou neměl ostudu. Zahraniční přátelé tuhle historku nechápou, tam se při svatbách často tančí jen jakýsi unifikovaný ploužák.
Marek: A nejen to – u nás je i rakousko-uherská tradice plesů a bálů. Vezměte si velké plesy v Lucerně, na Žofíně se živou kapelou. Každé město, každá větší instituce pořádá ples, tančí se společenské tance, není to jen mejdan s muzikou.

Pomohla vám, Marie, taneční průprava i v herectví?
Marie: Pomohlo mi, že mě lidé viděli v nové poloze, dostala jsem pak pár rolí s jinou energií. Zkrátka dospělé postavy – z postav naivek jsem přešaltovala na mrchy, tak to alespoň kdosi shrnul. Taneční průpravu bych ordinovala všem hercům, procítit si tělo, projít jednotlivé věci tělem. Hlavou až po krk se občas snažíte až příliš hrát, ale tělo máte zablokované, bez kondice. To nejde.

Marek: Protože i tělo mluví a vyjadřuje se.

Kloubí se trénink s divadlem a natáčením těžko?
Marie: StarDance pro mě byla jasná srdcovka, takže jsem o nabídce dlouho nepřemýšlela. Už na začátku jsem ale věděla, že to nebude zadarmo. Kvůli StarDance jsem odřekla jedno zkoušení v Klicperově divadle, které mohlo vést i k angažmá. Odmítla jsem dva seriály na Primě a všechno jsem odsunula. Když jsem kdysi dávno točila Comeback s Danou Batulkovou, popisovala mi své tréninky. Pamatovala jsem si její věty: „Je to hustý! Je to strašně hustý!“ Takže když mi zavolali, věděla jsem, že kvůli téhle „strašně husté“ záležitosti musím všechno ostatní zrušit. A to jsem ani nevěděla, že dostanu tohohle strašně hustýho tanečníka, co bude vyžadovat osmihodinové tréninky do jedenácti večer. Všechno jsme nahonili i množstvím odtrénovaného času, neustálým zkoušením a hledáním. A vyplatilo se.

Khaby ve svém tiktokovém videu reagující na nepraktické loupání banánu.
Nejslavnější muž TikToku: Khaby se proslavil mlčením a výmluvným gestem

Vedla jste si ze StarDance nějaký taneční deník? Píšete přece na blog a sociální sítě.
Marie: Chvíli jsem se na svém blogu o taneční deníček pokoušela, ale pak mě všechno tak semlelo, že jsem to už nestíhala. Tanec je těžko popsatelný, člověk je v něm ponořený. Nedá se okecat, musí se dělat. Přestalo mě lákat o něm psát.

Píšete hlavně postřehy ze života. Na Instagramu jste poslední dobou hodně osobní…
Marie: Instagram je pro mě novým kanálem – a nikdy by mě nenapadlo, že ho díky mateřství objevím. Není to blog ani rozhovor, a nezastírám, že jde i o způsob, jak si přivydělat. To, že večer hodinu píšu příspěvek, mi umožní, abych nemusela brát práci jinde, mimo domov, opouštět své děti, hledat pro ně hlídání. Je to zábava i práce. Ale zároveň mě mrzí, že se placenou spoluprací sociální sítě kazí, že je dneska lidé zneužívají, „prodávají“ na nich své děti, porody… Svůj profil jsem si pořídila v momentě, kdy zpěvačka Rihanna oznámila na Instagramu své těhotenství – dřív, než to vypátrali novináři. A já si řekla, že i já mám možnost jako veřejně známá osobnost být na tomhle kanále osobní. Být sama sebou. Ale upřímně – jednou nohou jsem z něj pořád venku… Nejsem influencerka, jsem matka, která mnohé věci nezvládá. A tak o nich píše.

Vaše příspěvky mají ohlas, občas vyvolají i nečekanou polemiku. Jde tedy o cílenou provokaci, nebo spíš bytostnou potřebu věci pojmenovat? Jsou podobné statusy pro vás důležité, protože si své vlastní myšlenky lépe zformulujete, nebo je píšete spíš pro ostatní?
Marie: Zajímavá otázka, sama to vlastně ani nevím. Status o mužích, který vzbudil tolik reakcí, jsem napsala jako čistou emoci a překvapilo mě, kolik to vyvolalo genderových debat. Popravdě mě ani nenapadlo, že je genderově „závadné“ napsat, že muži jsou v určitých situacích lepší než my. Chtěla jsem prostě jen říct, že celý život mám na muže nějaký názor, žiju v určitém pocitu a najednou jsem se dostala do situace, kdy se mi zdá, že se v některých situacích chovají líp… Mateřství je pro mě strašně důležité období, nepotřebuju se teď jinak realizovat, cítím, že pro budoucnost svých dětí je dobré se na čas stáhnout. Instagram mi dává příležitost se vyjadřovat a komentovat svět.