Původně jste pracovala jako vedoucí rehabilitace, jak se k vám gastronomie a etiketa dostala?
Můj manžel byl ředitelem velkého mezinárodního hotelu, hodně cestoval a já ho doprovázela, takže jsem se musela sama a rychle naučit pohybovat pro mě v novém, většinou luxusním prostředí. To znamenalo pochopit pravidla, etiketu, reprezentovat, být třeba i hostitelkou. To je náročný úkol, když to má naplňovat všechna očekávání! Získané informace a zkušenosti jsem zúročila v kurzech pro ženy, kde jsme po revoluci jako úplně první u nás učili ženy, jak se chovat, líčit, česat, oblékat, vyučovali jsme třeba i zdravou výživu, měla jsem kolem sebe tým senzačních odborníků. Vytvořili jsme komplexní program pro ženy, později pro velký úspěch i jeho obdobu pro muže.

Jaké ženy se na vás nejčastěji obracely?
V podstatě dva druhy žen: jedny tak suverénní a krásné, že jsem se až divila, proč k nám jdou, když se na nich nedá vylepšit skoro nic, a pak druh takových spíš nenápadných myšek, kterým třeba něco neklapalo v partnerství, v profesi a chtěly se změnit, něco se naučit. Ty jsem měla hrozně ráda, protože se s nimi úžasně dalo pracovat, po pár dnech si výrazně zlepšily vizáž, přístup, sebevědomí, náhled na život. Všechno bylo propojené a fungovalo to! Odvedly obrovský kus práce, byla a jsem na ně pyšná, krásně všechno klapalo. Jenomže já jsem Kozoroh.

Mistr etikety Ladislav Špaček:

Tomu nerozumím.
Typickou vlastností Kozoroha je, že je hodně pracovitý a chce dělat všechno nejlíp! Všechno fungovalo, ale já se v tom chtěla ještě zlepšit, ještě se zdokonalit. A tak jsem se vydala na Mezinárodní školu estetiky do New Yorku. Při slavnostním zahájení pan ředitel pronášel, že nás všechny vítá a tak dále, ale speciálně Evu, která přiletěla z Evropy, všichni na mě zírali, co jsem za exota!

Moc nechápu proč?
Bylo to nedlouho po pádu železné opony, byla jsem holka z východní Evropy, navíc vůbec jediná ze studentů, která nepocházela z Ameriky. A takhle ke mně taky přistupovali – jako když jsem spadla ze stromu. Už jsem v té době měla hodně odcestováno, nebyla jsem neznalá, ale připadala jsem si tam tak nějak ušlápnutá a nebavilo mě být za chudinku. Když se mě pořád vyptávali, proč jsem letěla studovat do Ameriky, jestli u nás žádnou takovou školu nemáme, řekla jsem jim: No máme, běžně lítáme i do Paříže, Říma, Milána… Trochu jsem blafovala, samozřejmě!

Co oni na to?
Jim spadla brada: Tys byla v Paříži? Najednou se ukázalo, že jsem toho viděla spousty a někteří z nich nikdy nevykoukli ani z toho New Yorku. Začali se na mě dívat úplně jinak, slova „Paříž“ a „Řím“ je uzemnila. Každopádně jsem se v New Yorku naučila velké i malé fígle, které i v kurzech používám dodnes, říkávám, že mě to sice stálo hodně peněz, ale byla to vynikající investice.

Češi a etiketa – jak jsme na tom?
Zdá se mi, že se to trošku zlepšuje. Tím, jak jsme začali komunikovat se světem, tak speciálně mladší ročníky vidí, že když se neumí dobře chovat, přiměřeně se obléct a přichystat na danou příležitost, sami to začínají vnímat jako problém. Na přednáškách vidím zájem se vzdělávat, a to i u starší generace, lidi téma etikety očividně zajímá a baví, píší mi dotazy. Celkově za sebou ale pořád vláčíme těch čtyřicet let pauzy.

Jak se tahle éra na dnešní etiketě podepsala?
I když už je to tolik let, pořád se musíme některé věci učit a znovu je zažívat. V zahraničí lidé na rozdíl od nás na všechno navazovali přirozeně. Pro spoustu lidí není jednoduché chovat se třeba u stolu tak, jak se podle pravidel má, přitom když přeletíte „kousek“ třeba do Londýna nebo mého milovaného Říma, tam se opravdu všichni chovat umí a muži jsou džentlmeni. Máme před sebou ještě spoustu práce. Ale co je důležité, v poslední době jako by se s etiketou roztrhl pytel, je vidět, že lidé chtějí být vychováváni, tudíž i média mají o tohle téma zájem. Naprosto zásadním problémem jsou ovšem chybějící vzory. Nemáme se od koho učit.

No, od vás!
Myslím tím, že přirozeně se učíme od lidí, kteří jsou vidět, to znamená od lidí v médiích, na obrazovkách, od politiků. Tedy teď pomíjím vzor úplně nejdůležitější, což je rodina. A co je nejdůležitější pro etiketu? Slušnost, zdvořilost, takt. Jenomže nám je předkládána agrese, hulvátství, neomalenost, tak z čeho si, proboha, máme vzít vzor? Tohle už pomalu považujeme za standard, za něco normálního. Od našich představitelů to považuji za nehoráznost, která bude mít velký dopad na mladou generaci. Naše děti budou brát jako normální, že je někdo sprostý, na někoho křičí, uráží, mimochodem mluvit vulgárně je v etiketě naprosto nepřijatelné a tady to vulgarismy jenom srší. Opakuji: je to naprostá nehoráznost. Kam se podělala laskavost a vstřícnost?

Dalo by se namítnout, že co se politiků týče, žijeme v demokracii – zvolili jsme si je sami.
A to je na tom to smutné, je to obraz naší společnosti. I demokracie má svoje mantinely, jestli si ji někdo přebere tak, že si může říkat a dělat, co chce, hluboce se mýlí. Všimněte si, jak rádi se lidé setkávají se slušnými lidmi, protože chtějí být pozitivní, je to příjemné. Když je někdo nepříjemný, sprostý, tak vyzařuje negativitu, nechcete s ním být, se slušným člověkem jste naopak ráda. Žijeme v krásné době a měli bychom se více radovat.

Co byste doporučila českým mužům, aby změnili nebo vylepšili?
Aby začali být víc džentlmeni a k ženě se chovali opravdu jako k ženě, hezky, aby jí dávali najevo větší respekt. Někdy mi připadá, že se za projevy džentlmenství jakoby stydí, a to je velká škoda.

A ženám?
Zdá se mi, že pozornost mužů moc neumějí přijímat, a to je taky škoda. Měly by zapracovat na tom, aby slušnost a takt ze strany mužů vyžadovaly, aby nebraly jako normální, že jim muž zabouchne dveře před obličejem. Ženy mají džentlmeny rády, jen pak moc nevědí, co s tím, kde je hranice. Zase ta čtyřicetiletá mezera.

Mě mrzí nedostatek úcty ke stáří, tedy aspoň podle mého názoru.
Nemáme moc příkladů, jak se ke starší generaci chovat, tohle třeba v Itálii nevidíte, tam se starší generace ctí! Tady kvůli kultu mládí, který dělá ve společnosti pěknou paseku, se se staršími jakoby nepočítá: nikdo moc nechce slyšet jejich názory, staršího člověka nechtějí kolikrát ani zaměstnat, a přitom se dneska hranice stáří výrazně posunula, šedesátiletý člověk je normálně mladý. Musíme si změnit přístup – starší člověk má přece úžasné zkušenosti a přednosti! A zralejší věk taky, zrovna o tom píšu knížku.

Povídejte!
Je o tom, jak si užívat věk, který prožíváte. Fakt mi na téhle společnosti začalo trochu vadit, jak je mládí na piedestalu, vidíte to všude: musíte být mladí, svěží, bez vrásek, štíhlí a odvázaní! Trošku mě přestávají bavit nesmyslné vyretušované fotky a reklamy, potkávám lidi, kteří pod tlakem těžce řeší, že do tohohle hloupého a omezeného rámce nezapadají, mají pocit, že když je jim přes čtyřicet nebo padesát, jsou skoro mrtví. Nedělat ze sebe za každou cenu mladici nebo mladíka, nepředstírat mládí, ale opravdu si užívat každý den a něco pro to udělat.

Co?
Třeba když vám děti odrostou, můžete začít novou kariéru, start, může se vám začít dařit! Píšu o tom, jak třeba cvičit, jak je důležité držení těla, jak o sebe dbát, užít a využít darů, které máte, píšu i o cestování… Chtěla bych, aby knížka čtenáře nenudila. Není to nic těžkého, nejsem Shakespeare. Sama mám vždy rozečteno několik knížek najednou a podle nálady je čtu. U některých si říkám, k čemu je tak složitě napsaná kniha, když ji čtenář po pár stránkách odloží.

Nejspíš víte, o čem mluvíte, jste autorkou dvanácti úspěšných knih…
Na to musí člověk mít systém a být pracovitý. To je ten Kozoroh! Takže když píšu, tak opravdu každý den, protože kdybych psala jen, když se mi chce, moc toho nenapíšu, protože někdy se mi pochopitelně nechce. Zásadní je, aby mě psaní a pak čtení bavilo, jakmile se začnu nudit, čtenáře to bude nudit taky. Mám ráda lehkost, humor, zábavu, která je přínosná.

Vaším největším zájmem nebo koníčkem je gastronomie, ale nevypadáte na to.
Nikdy v životě jsem nedržela dietu, toho nejsem schopná, protože opravdu ráda a s ohromnou chutí jím. Na druhou stranu v momentě, kdy začnu přibírat, si dokážu odříct některé věci. Mám docela disciplínu. Přestanu například jíst přílohy, večer si dám jen něco malého a po osmé hodině už nejím nic. Ale i malou porci si dobře ochutím, dám si k tomu bylinky nebo olivový olej, aby to bylo trochu pikantní. Umím si jídlo vychutnat, moc mě baví. Chuť je nepřenosná, chci všechno všude vyzkoušet, abych věděla, že něco je takové nebo makové.

Roky vaši práci sleduji, neunikl mi ani pořad Na nože. Jak se vám natáčelo se Zdeňkem Pohlreichem a Romanem Vaňkem?
Byla to reality show, takže to bylo náročné – zkušenost k nezaplacení, jsem za ni hrozně vděčná, pořad odstartoval spoustu dalších věcí. Byla jsem moc ráda, že jsem se toho zúčastnila a poznala, co obnáší natáčení a jak to vypadá v zákulisí.

Mně vůbec připadá svět vysoké gastronomie trochu jako pánský klub.
Neznám moc šéfkuchařek, ovšem zdaleka ne, že by nebyly. Jenomže když chcete dělat vysokou gastronomii, jak tomu říkáte, je to dřina opravdu každý den od rána do noci, musíte všechno obětovat, většinou se vzdát soukromého života, neslučuje se to. Maminka dítěte nemá čas běžet v pět ráno na trh a být do půlnoci v restauraci, nemít na sebe v podstatě ani chvilku. Je to drsný svět, tvrdá dřina, chlapi jsou mezi sebou často vulgární… Ale připadá mi, že u nás tohle prostředí není tak hrozné jako třeba v New Yorku, tam jsou fakt drsňáci.

Jste známá tím, že milujete českou kuchyni a odmítáte názor, že je „těžká“. Promiňte, ale podle mě je.
Jako vždy se spojuje víc faktorů: jednak se česká kuchyně už nepreferuje tak hutná jako dřív, máme možnost ji odlehčit, jinak ji zpracovat, třeba do svíčkové nemusíme dávat tak tučnou smetanu, ale lehčí verzi, nebo maso připravit jako steak a k tomu omáčku… Všechno se dá modifikovat. Důležité je uvědomit si, že naši předci takhle běžně nejedli, maso bylo sváteční jídlo, jinak se konzumovaly obiloviny, luštěniny, zelenina a ovoce ze zahrádek, sadů a políček, naši předci jedli dobře.

A není odlehčení klasiky vlastně trochu šizení?
Podívejte, například Francouzi mají docela kalorickou kuchyni a nikdo tam není moc tlustý, protože francouzský paradox je opravdu paradox: většina Francouzů si potrpí na víno, v jídle si nic neodpustí. A jsou v naprosté pohodě, protože chápou, že všechno je o míře. Co se naší gastronomie týče, dostala zásadní ťafku během totality, kdy jsme začali jíst úplné nesmysly, dobří kuchaři z oboru vymizeli a začali vařit lidé, kteří kolikrát nebyli ani vyučení. Česká kuchyně se dostala úplně jinam. Prvorepubliková gastronomie měla úžasnou, světovou úroveň, pak se to pokazilo.

Tak nám poraďte, jak se naší sice lehce odlehčené, ale stále hutné české kuchyně nevzdat a vypadat stejně dokonale, jako se to daří vám?
Jsou výjimečné dny, svátky, rodinné oslavy, kdy pojďme předpokládat, že budeme jíst o trochu víc, což je v pořádku, proč si občas nedopřát? A jsou ostatní dny, kdy máme třeba lednici poloprázdnou, málo času vařit, zkrátka zase tolik nejíme. Jde o vyváženost. Dávat si menší porce, nepřejídat se. Z mého pohledu jsou nejhorší extrémy. Když nejíte něco vůbec, nebo naopak moc. Pokud se stravujete s rozumem, normálně a přiměřeně, můžete si klidně jednou za čas dopřát kachnu a k ní třeba i dva knedlíky, ale ne šest, pak se nic neděje. Od zmíněných Francouzů jsem se naučila dát si opravdu jen kousek sýra, ochutnat. Ke kávě miluju sladké, ale nedám si dva zákusky, ale stačí mi jeden a malý.

Já ani jeden, s přibývajícím věkem na sebe musím být přísnější.
Nikdy jsem tomu moc nevěřila, ale s přibývajícím věkem hormony opravdu pracují, mění se spalování i postava. Vždycky jsem byla hodně štíhlá, za což vděčím genům v rodině, ale s věkem to dá větší práci a člověk musí být zkrátka ukázněný, o tom to celé je. Na druhou stranu, když je někdo spokojený ve svém těle, jak je, a nadváha ho nějak neohrožuje na zdraví, můžeme mu jenom závidět. Jde přece o to, cítit se šťastný, to je to nejdůležitější.

Eva Filipová

* Spisovatelka, publicistka.

* Je odbornicí na gastronomii a etiketu.

* Absolvovala studium na Mezinárodní škole estetiky v New Yorku.

* Napsala dvanáct knih (mj. Jezte chytře, Etiketa se šarmem, Česká kuchyně v moderním pojetí, Moderní etiketa boduje, V koutě štěstí nehledej).

* Mezi její koníčky patří tenis a golf.

EVA RIEGEROVÁ