Máte teď televizní období. Koho oblékáte?
V ostravském studiu České televize pracuju na dětských pořadech pro Déčko, které jsou pro mě kostýmově zajímavé. V hravém, až satirickém DějePICu! je spousta historických postav, a to jsou kostýmové výzvy. Pro soutěžní pořad Už tam budem? jsou to pro změnu kosmické uniformy. Zároveň dělám kostýmy pro nový seriál ze současného venkova, kde musím vystihnout charaktery vesnických týpků. Je tam vtip, nadsázka – i to je pro mě výtvarně zábavná práce.

Když pracujete v Ostravě, znamená to, že jste teď více doma?
To úplně ne. Sklady České televize jsou v Praze, herci jsou z Prahy, takže většina kostýmových zkoušek probíhá tam. Ale je pravda, že práce pro Déčko znamená být o něco víc doma. Procházky se psem, kafe na zahrádce…

Četla jsem, že máte období norování. Co přesně to znamená?
Pracovně nemusím tolik jezdit po celé republice, a když ráno otevřu oči, vím, kde jsem. A není to divadelní ubytovna. A že jich bylo, když jsem točila třeba s režisérem Radovanem Lipusem (kostýmy pro cyklus Šumné stopy, pozn. aut.). Ale když jsem pak doma půl roku, těším se na změnu, protože každý nový projekt je pro mě dobrodružství.

Oblékala jste mimo jiné postavy v seriálech Doktor Martin či Letiště. Jak u kostýmů ze současnosti pracujete?
Můj tatínek vždycky říkal: „Co tam s nima děláš? Vždyť chodí oblíkaní úplně normálně!“ Myslel si, že herci hrají v tom, v čem přijdou do práce. Oblékat současnost pro mě znamená vytvářet příběhy – jinými slovy, každý kostým je příběhem dané postavy. Jen si vzpomeňte na trhlou sestřičku doktora Martina, která si každý den obleče něco jiného, nosí maminčiny korále… Mým úkolem je pomoci herci, aby se mu typ jeho postavy lépe hrál. Když si vezmete dlouhý černý kabát a klobouk, budete se chovat jinak než v lacláčích a kšiltovce. Každá z postav musí být jiná, zároveň musí fungovat dohromady. Tak je to třeba ve starých dobrých Přátelích nebo v kvalitních seriálech na Netflixu či HBO. Jedna věc je casting herců, ale hlavní roli v tom pak hraje vizuál, který vytvářím.

Stane se, že se netrefíte a slyšíte: „Tohle si fakt neobleču!“?
No ano! To se pak hledá cesta. Někdy se to zadrhne třeba na tom, že herec chce mít na sobě džíny za pět tisíc, ale hraje učitele na základce v Horní Dolní. Žádnému herci nemůžu objasňovat celou svou kostýmní koncepci, vždy mu ale vysvětlím jeho postavu. Může se stát, že ta sukně herečce opravdu nesluší, neodhadla jsem to, a tak ji vyměníme za jinou. Ale vždy musí zapadnout do celku, na kterém trvám. Na druhou stranu je strašně důležité, aby herec svůj kostým přijal a měl z něho dobrý pocit. Jsou za tím dlouhé diskuse…

Musíte být dobrá psycholožka.
To úplně nejsem, je to možná moje slabá stránka. Přesto se to nakonec podaří. Moje holky kostymérky říkají, že se všechny emoce properou právě v kostymérně a maskérně. Na herce se sahá, svlékají se… Když si tím procházejí, ladí se na svou roli. A na nás zůstane jejich energie, kterou musíme umět nějak zpracovat.

Jaká je vaše role při natáčení, přímo na place?
Jsem takový supervizor. V divadle mám na přípravu kostýmů dva měsíce, během té doby se už moc věcí nemění. Na rozdíl od filmu – to je jedna velká změna! Přehazují se obrazy, nestíhají se dotočit scény… Na place na to musím reagovat a být režisérovi k ruce jako pojistka, která hlídá kostýmní koncept a celek.

Takže když má herečka v jedné scéně červený svetr a vzápětí jí omylem chybí, je to na vás?
To už je práce kostymérek. Ale máme kostýmní scénář, do kterého si lepíme fotky. Když ne­jsem pár dní na natáčení, můžu si podle fotek zkontrolovat, kolikrát měla ten svetr na sobě, s kým v něm byla na place… A ještě to můžu změnit.

Jaké jsou další rozdíly mezi vaší prací pro divadlo a film?
Divadlo má úplně jiný rytmus a energii. Zjednodušeně řešeno – je pomalejší, jde více do hloubky a je výtvarnější. Je to větší iluze, i když natáčení je také továrna na iluze. Ale divadlo je pro mě větší svoboda.

V čem?
Když jsem s Ondřejem Havelkou točila Hastrmana, souběžně jsme v Ostravě dělali operu Lazebník sevillský. Na práci s jedním režisérem je ten rozdíl vidět nejvíce. Divadelní kostýmy jsou málokdy přísně dobové, nehraje se tam na ono doopravdy. Nemusela jsem hlídat detaily. Ale to mě na filmu zase baví – knoflíček na manžetě přes celé filmové plátno.

Baví vás i ten režim, když se točí seriál? Tipuju, že ráno musíte vstávat ve čtyři…
To tedy vstávám. Když děláte kostýmy a masky, musíte tam být nejméně o hodinu dříve, než se začne točit. Když se skončí, musíte to zase v kostymérně „vydýchat“. Takže jste v práci běžně čtrnáct hodin. Od kostýmní výtvarnice se to úplně nevyžaduje, ale pro všechny filmově řemeslné profese je to řehole. A většina těch lidí nemá čas ani na osobní život.

Kostýmy navrhujete už čtvrt století. Jak se vaše profese změnila?
Je zrychlenější, jako všude. Mám pocit, že se musí v kratším čase udělat více práce v méně lidech. Teď jsem ve štábu skoro nejstarší, většina kolegů je ve věku mých dětí, ale zatím mi to nijak nevadí.

Navrhováním kostýmů se živíte. Jsou zakázky, které odmítáte?
Nechci dělat zakázky na úkor kvality. A nejde jen o honorář. Jsem ochotna pracovat i zadarmo, pokud mě to bude bavit. Ale když se předem domluvíme na nějaké podobě, a pak se začne šetřit a lepí se to… Už prostě nedělám věci sešité horkou jehlou.

Kostýmy pro film Hastrman, oceněné Českým lvem, jistě nešila horká jehla.
V žádném případě! Byla to pro mě velká výzva, protože dobových filmů se moc netočí. A také srdcovka, protože empír! Hastrman byl navíc specifický svou náročností – točili jsme v zimě, ve vodě, na rybnících byl ještě led. Týden natáčení byli herci pořád od bláta. Kostýmy jsme měli i čtyřikrát, Karel Dobrý (v hlavní roli hastrmana, pozn. aut.) pod ně nosil neopren… Pro všechny to bylo kruté natáčení.

Čím jste se při navrhování inspirovala?
Ondřej Havelka (Hastrman je jeho filmový režijní debut, pozn. aut.) má rád módu a dost ji řeší. Například u postavy hastrmana – dva měsíce jsme si posílali dobové rytiny šviháků, které Ondřej našel viset někde na zámku. K nim jsme si říkali hastrmanův příběh, kým je, co dělá ve volném čase… To, co ve filmu nevidíte, ale já to pro návrh kostýmu potřebuju vědět.

Co jste si na jeho kostýmu nejvíc užila?
Moc mě bavil jeho kabát. Na první dobrou v něm neměl vypadat jako hastrman, ale jako sexy chlápek. Dlouho jsme hledali jeho střih. Vždycky mě překvapí, když kostým nakreslím a pak přede mnou stojí oblečený herec a vypadá úplně stejně jako na obrázku – jako když se zhmotní myšlenka! Karel ho přijal a stal se z něho takový jeho znak… Omlouvám se, ale musím se podívat na telefon. Pořád mi píšou holky, asi se něco děje na place (prohlížíme si spolu v mobilu outfity herců, pozn. aut.). I tak vypadá moje práce. Kostymérky mi posílají fotky domů a konzultuju na dálku.

Když jste byla malá, šila jste oblečky na panenky?
Ano a pak i na sebe. Jsem z generace, kdy nic nebylo, nebo bylo, ale vše stejné. A já to chtěla mít jinak. Kolem patnácti jsme si začaly šít s kamarádkou. Její maminka pracovala v módním salonu ve Vítkovicích a doma měla dílnu. První kabát jsme si ušily tak, že jsme si lehly na zem na látku a obkreslily se. Podle Burdy jsme si šily lyžařské oblečení, ale entlem jsme uměly vyšít jen logo Fischer, tři trojúhelníky. Rossignol měl kohouta, toho už jsme nezvládly. Šily jsme šílené modely, recyklovaly babiččiny krajky, pletly si svetry z gobelínových vln. To jsme nesměly zmoknout, protože jsme pak smrděly jako ovce. Prostě modely na každou příležitost!

V tom musel být kus svobody!
To mě ani nenapadlo, jak obrovská v tom byla svoboda! Když jsme si ušily kabáty ze sypkoviny a místo peří do nich nacpaly drť juko, vypadaly jsme jako Američanky a každý takový kabát chtěl! Akorát my ho uměly ušít jen jednou.

Šijete na sebe i teď, když se vrací domácí šití?
Pro sebe nešiju, ale občas pro dceru, která nedávno přišla s tím, že bychom si měly založit vlastní značku. A synova partnerka mi napsala z Kanady, že by chtěla naučit šít, až přijedou. Moje kamarádky kostymérky dělají v Praze workshopy, kde se ženy učí jednoduché střihy, ušít si sukni… Ano, vrací se to. Po dlouhé době, kdy byl takový nadbytek oblečení v řetězcích a second handech. Těší mě, že se vrací potřeba mít jeden dobře ušitý oblek nadlouho. Lidé začínají hledat osobitost a kvalitu více než kvantitu, která nás zavaluje.

Vy sama nakupujete pro kostýmy v second handech, je vám blízká udržitelnost a minimalismus.
Vadí mi plýtvání zbůhdarma. Obchodní řetězce jsou plné oblečení, které se nikdy neprodá. Vím, že jeho výroba dává práci někomu, kdo díky ní přežije. Ale pořád si říkám, že když přistoupíme na to více pracovat, abychom si mohli kupovat více blbejch triček, je to špatně. U velkých seriálových projektů se kupuje tolik laciného oblečení. A jeho uskladnění stojí výsledně více peněz než nákup dalších nových kusů. To mi strašně vadí. Ale zároveň cítím, že se doba mění a nejsem sama, kdo přemýšlí udržitelně, a to i v rámci velkých projektů.

Mění se to i tam, kde žijete? Vím, že se aktivně snažíte například zamezit kácení stromů.
Není mi jedno, co se děje tam, kde žiju. Netěší mě psát dopisy na radnici a jít do sporů, ale sama před sebou bych neobstála, kdybych kolem těch pařezů jen chodila a byla smutná z toho, že sama nic nezmůžu. Bohužel se v Hlučíně stále děje, že se pokácejí dvousetleté stromy – třeba nádherná rothschildovská alej dubů na hrázi, která je najedou pryč, aby se mohla udělat aslfaltová cyklostezka. Už se nám podařilo založit spolek Žít s krajinou, postupujeme malými krůčky. Povedlo se, aby na radnici vznikla Komise pro zeleň. Teď jsem třeba psala žádost o grant na ořezy jmelí… Všechno to souvisí s mou životní etapou a stárnutím, vždyť já už nové stromy neuvidím dorůst! I proto, že kvůli suchu ani moc nerostou. Tím, že nežiju ve velkoměstské bublině a jsem hodně venku, vidím, jak se krajina a příroda opravdu mění.

I proto jste začala sázet vlastní les?
Jezdím si čistit hlavu na chatu, kterou máme na louce nad Slezskou Hartou. Přestalo tam pršet, do toho kůrovec. Během posledních dvou let se v podhůří Jeseníků vykácelo osmdesát procent lesa. Jedu dvacet kilometrů holou planinou, kde byl celkem nedávno souvislý les. Konec srandy! Považuju to tam za ekologickou katastrofu, která je strašně viditelná. Na loukách neroste tráva, postupně mizí stáda z pastvin. Stromky, které se tam vysadí, uschnou, protože je nikdo nezalívá. Takže mám vrt a už dva roky tam jezdím zalívat asi sedmdesát stromků, které jsem zatím vysadila. Místní si tam ze mě dělají srandu. Jenže mě to naplňuje a dává mi to smysl i nadhled. A navíc mě to baví.

Proč jste vlastně zůstala v Hlučíně? Za prací jezdíte do Prahy, dříve i do zahraničních divadel…
Z Ostravska pocházím a Hlučín je de facto pořád Ostrava. Vždycky když někam vyjedeme, říkáme si s mužem, že bydlíme v nejhnusnějším místě na světě. Ostrava je divné dekadentní město, ale mám to tu jednoduše ráda. Máme tu přátele, vyrostly tu děti. Život na malém městě nás baví. Dobře se tu žije a lépe vychovávají děti, což ukázal čas. Je to o rytmu. V Praze se žije strašně rychle. Dokonce říkám sousedům, že jsme tu celoživotně na chalupě, byť bydlíme v bytě. Můj život tu má jiný vnitřní řád a svobodu. Tohle místo mi nezbylo, vybrala jsem si ho.

Eva Kotková (56)

* Kostýmní výtvarnice.
* Vystudovala výtvarnou tvorbu na Ostravské univerzitě.
* Kostýmy navrhuje pro divadlo, film i televizi.
* Za kostýmy ve filmu Hastrman letos získala Českého lva.
* Pochází z podhůří Beskyd a žije na Ostravsku, kde je také ekologicky aktivní.
* Cvičí jógu, miluje hory a border kolii Bruna.
* Se svým mužem, grafikem, mají dvě děti (31 a 26 let).

HANA HALFAROVÁ