Skoro do poslední chvíle jste napínala fanoušky, jestli na olympiádu pojedete. Kdy jste se sama rozhodla? 
Konečné rozhodnutí bylo otázkou pár posledních týdnů loňského roku. Neviděla jsem světlo na konci tunelu, bolest nohou byla obrovská, nešlo to. Tělo mi dávalo najevo, že chce klid. Když jsem přípravě nemohla dávat sto procent, jako zarputilému perfekcionistovi mi to přestávalo dávat smysl.

Kdy vám bolesti lýtek začaly? 
Do jara jsem byla pořád zdravá, připadala jsem si nesmrtelná, těšila se na přípravu na olympiádu a byla připravená dát tomu dvě stě procent. Ale pak se to začalo sypat. Na jarním soustředění jsem byla tak strašně unavená, že jsem si nedovedla představit, že to ještě někdy rozchodím. Byly i světlé chvilky, ale spíš se to zhoršovalo. Líp jsem se cítila paradoxně většinou poté, co jsem byla třeba nemocná a týden dva jsem nemohla trénovat. Ale za pár dní se tělo zase začalo opotřebovávat a odmítalo pracovat.

Oplakala jste to?
Byla jsem z toho špatná, ale nejvíc smutná jsem byla z reakcí některých lidí. Odvrátili se ode mě i ti, o kterých jsem si myslela, že jim na mně záleží. Jenže to asi platilo jen, dokud se mi dařilo. Nikomu to nevyčítám, jen mě to strašně mrzí. Je to bolestná zkušenost, hrozně mě to ranilo a mám to v sobě dodnes. 

Mluvíte o rozchodu s vaším týmem? 
Nejen. I s dalšími lidmi kolem. Jako bych byla nějaká věc, když jsem přestala fungovat, tak mě odložili. Zpátečku dali i lidi, se kterými jsem si myslela, že máme fakt pevné vztahy. Ale i tohle je asi potřeba zažít a něco se z toho naučit. 

Dubnové vydání časopisu Glanc.Zdroj: GlancPlatí to i o vašem trenérovi Ondřeji Rybářovi? Mluvili jste spolu od té doby, co jste do novin řekla, že si myslíte, že příčinou bolesti nohou byla částečně i změna stylu jízdy, jak vám ji naordinoval?
Nejdřív musím říct, že Ondrovi vděčím za strašně moc. Mám ho ráda, ať se stalo, co se stalo. Je geniální trenér. Trenérů, kteří dokážou trénovat jednoho člověka, jsou zástupy, ale trenér, který dokáže vytrénovat celou úspěšnou generaci, to je rarita. Média celou tu věc s mým vyjádřením trochu převrátila a to celému příběhu nepomohlo. S Ondrou jsme v minimálním kontaktu. 

Jakou podporu jste si představovala? 
Pochopení. Podle fyzioterapeutů se totiž mé tělo opravdu nesrovnalo se změnou techniky. Mám od mala problém s achilovkama, po změně stylu se namáhalo tohle mé slabé místo ještě víc. Stala se z toho bolest chronická. Odborníci říkali, že jediným lékem je dát tělu větší pauzu, že se to srovná, když budu trpělivá. Ale týmu a trenérům se nelíbilo, že bych měla mít volno, když je olympijská sezona. Nelíbilo se to ani mně. Zkoušela jsem to dál, jela přes závit. Jenže to bolelo čím dál víc. Nenaplňovala jsem jejich představy, měla jsem tréninkové manko, oni začali být nervózní, já nešťastná, olympiáda se mi vzdalovala, ale nemohla jsem udělat víc, opravdu ne. Najednou jsem měla pocit, že ve mně vidí zrádce. Ale copak za to můžu?! Říkala jsem: „Omlouvám se, ale já s tím nic neudělám. Je to chronické!“

Co oni na to? 
Myslím, že si možná mysleli, že si vymýšlím. Kdyby mi řekli: „Dej si volno, uvidíme pak.“ Ale stavěli to tak, jako bych to dělala naschvál. Ale proč bych po tak excelentní sezoně, jakou byla ta loňská, házela za hlavu olympiádu? Myslím si, že kdyby mi hned ze začátku těch potíží dovolili víc odpočívat, tak bych na olympiádu měla šanci jet a bojovat o medaile. Anebo také ne. Teď po bitvě je každý generál… Nakonec jsem tedy došla k závěru, že to nebudu lámat přes koleno, že život, který mě čeká, je důležitější než ten, který jsem žila doteď. Jednou chci mít rodinu, být v klidu, mít se dobře, a hlavně být zdravá. To je důležitější než olympiáda za každou cenu. Asi si tím nezískám moc příznivců, ale tak to cítím.

Celý exkluzivní rozhovor si můžete přečíst v časopisu Glanc, který najdete od 21. 3. na stáncích.