Důvodem, proč byl model střídavé péče uzákoněn, bylo vysoké procento otců, kteří po rozvodu neměli kontakt s dětmi. Současně se zvyšovala rozvodovost, a tím i nárůst dětí žijících ve společné domácnosti výhradně s matkou. Stoupal i počet dětí, které s otcem nebyly v kontaktu vůbec. Tato novela tak dala příležitost mužům, aby i po rozvodu trávili s potomky více času. Matkám měla zase přinést menší finanční zátěž a více prostoru pro odpočinek.

Jak ale vlastně střídavá péče probíhá? Nejčastěji tak, že si potomek - většinou každých sedm dní - sbalí své věci a přestěhuje se od jednoho rodiče ke druhému. I když se do této situace nedostává příliš velké procento dětí, přesto můžeme popsat nejčastější zkušenosti z praxe.

Problémy ve škole

Mezi největší kritiky střídavé péče jsou učitelé. Opakovaně řeší zapomenuté pomůcky, poruchy chování, neurotické potíže, agresivitu, zvýšenou únavu… Rodiče dětí ve střídavé péči si nepředávají informace o školním prospěchu ani o problémech ve škole. Spolupráce učitelů a rodiny je tudíž velmi komplikovaná. V některých případech se objevují také obrovské rozpory v přípravě na vyučování. Zatímco v jednom týdnu má dítě svačinu, hotové úkoly a není ospalé, ve druhém týdnu je tomu přesně naopak.

Dalším nešvarem, který učitelé pozorují, je nedostatek zájmu ze strany systému. Soud, který o dětech rozhodl, již neřeší, zda základní myšlenka, to znamená, aby dítě mělo kontakt s oběma rodiči, je dodržována. Učitelé se tedy setkávají s dětmi, které jsou v jednom týdnu u matky a ve druhém u babičky, matky otce. Ještě horší variantou je, když jsou jeden týden s matkou a druhý týden s nějakou z otcových milenek, které se poměrně často střídají.

Nevěra i dominance. Časté rozbíječe manželství:

Jako odstrašující příklad mohu uvést rodinu, kde děti sice trávily týden s otcem a pak týden s matkou, ovšem při předávání spolupracovala policie, protože rodiny se nenáviděly. Vypisovat všechny psychické a fyzické problémy potomků by zabralo několik stran. Absurdní situaci řeší také dítě, které jeden týden žije ve vile s bazénem, má svůj počítač, televizi, mobil a druhý týden žije v garsonce, kde úkoly píše na rozvrzaném jídelním stole, nemá mobil ani počítač a televize zrní.

Základním principem střídavé porozvodové péče by tedy neměl být kontakt dítěte s oběma rodiči, ale schopnost rodičů spolupracovat a komunikovat. Pokud společně nezvládají řešit problémy potomka a zásadně se liší ve stylu výchovy, je nesmyslné masakrovat jej ještě přesouváním z jedné domácnosti do druhé. Po nezralém dítěti nemůžeme požadovat, aby nikdy nic nezapomnělo a velmi rychle se stalo zodpovědným dospělým člověkem. Potřebuje kontrolu a vedení. Současně je nezbytné, aby rodiče nastavili mantinely dětské rebelii. Pokud vychováváme tvořivého a sebevědomého potomka, a to je v současnosti to nejlepší, co můžeme udělat, bude nám odporovat.

Ve střídavé péči se ale mohou objevit postupy, které vedou k jeho naprosté lhostejnosti nebo naopak až k přetěžování. Dítě, které je takto vedeno, bude mít zcela jistě psychické potíže. Rodiče ve střídavé péči mají vždy přesně určeného viníka, který za jeho potížemi stojí, a to je ten druhý. Jejich neschopnost sjednotit výchovné postupy a péči vede k tomu, že dítě je v období dospívání nezvladatelné. Rizika, kterými může být ohroženo, jsou nevyčíslitelná - závislosti, asociální chování, útěky z domova, agresivita, sebevražedné chování, záškoláctví – a mohla bych pokračovat dál.

Ovšem i tam, kde jsou rodiče rozumní, jsou schopni si předávat potomka bez asistence policejních složek a umí se v klidu domluvit, ztrácí dítě vztah k domovu. Neustálým stěhováním bude v dospělosti narušena jeho schopnost dosáhnout na vlastní identitu. Střídavá péče je zkrátka experiment, který se nevydařil.

Stěhování rodičů

K tomu, aby dítě bylo v dospělosti úspěšné, potřebuje kontakt s oběma rodiči. Ideální pro jeho vývoj je samozřejmě úplná rodina, ale jen to nestačí. Pokud je totiž dysfunkční, vývoj dítěte je ohrožen ještě více než v neúplné rodině. Je tedy možné zachovat funkčnost rodiny i po rozvodu rodičů? Ano. Vždyť dítě není současně s oběma rodiči v kontaktu neustále, také mají rozdělené role. Matka dohlíží spíše na hygienu, stravování, oblečení či přípravu do školy. Kontroluje ho a sleduje, jak si počíná. Otec se většinou nerad zabývá problematikou konzumace zeleniny, dentální údržbou či dobře přednesenou básničkou. Raději se s dítětem baví a řeší volný čas.

Ideální porozvodová péče by tedy měla vypadat tak, že dítě zůstane v místě jednoho bydliště, kde má svůj prostor, jídlo, které chystá matka, pravidelný spánkový režim, a volný čas tráví s otcem. Matka má tak možnost kontroly, není přitom zatížena stresem z povinností výhradní péče a má i nižší finanční náklady. Otec má v průběhu každodenního kontaktu přehled o finančních nárocích vlastního potomka, o jeho radostech a strastech, úspěchu či neúspěchu.

To, co jsem právě popsala, je model společné péče, který se v České republice vyskytuje zcela ojediněle, třebaže je jediný, kde oba rodiče mohou mít nový partnerský vztah. V některých rodinách se tento model osvědčil i v případech, kdy děti byly svěřeny do výhradní péče jednoho z rodičů. Vždy totiž záleží jen na jejich ochotě věnovat potomkům dostatek času a na schopnosti komunikovat v jejich zájmu.

Funkčnosti je možné dosáhnout i jiným nastavením, které vyhovuje jak dětem, tak i rodičům. Děti nemusejí přecházet v plné polní z jedné domácnosti do druhé. Je totiž rozdíl, jestliže se dítě balí na výlet, či si musí přenést veškeré své osobní předměty včetně všech školních pomůcek. Je téměř nemožné, aby se na něco nezapomnělo. Doporučuji jeden skutečný experiment, který si zkusili v předloňském roce rodiče dvou dětí školního věku. Aby je ušetřili strádání, rozhodli se, že potomci se stěhovat nebudou, naopak střídat se v domácnosti budou týden co týden jejich rodiče.

Po půl roce se zoufalí a vyčerpaní, ovšem obohaceni o zkušenost neustálého balení a stěhování rozhodli, že toto martyrium již nechtějí dál podstupovat. Oba zůstali s dětmi a žijí i po rozvodu ve společné domácnosti. Ze zkušeností této dvojice by měli čerpat soudcové, kteří dávají děti do střídavé péče. Každý rodič by si měl napřed zkusit sám stěhování z jednoho domova do druhého. Alespoň po dobu jednoho roku. Teprve když zjistí, jak je to příjemné, mohou do tohoto experimentu zapojit své děti.

KAMILA HOLÁSKOVÁ
je psycholožka a spisovatelka, která publikuje odborné i beletristické texty a vyučuje psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci