Jako malý chlapec jsem se toužil stát neurochirugem, přečetl jsem totiž knihu Skalpel, prosím od Valjy Stýblové a hlavní postava, jejímž předobrazem byl právě Zdeněk Kunc, mi učarovala. Chtěl jsem být jako on, rozhodný a schopný provádět chirurgické zákroky na tak křehkém orgánu, jakým je lidský mozek.

Podřídil jsem tomu snu téměř vše, četl anatomický atlas a lékařské knihy, navštěvoval knihovnu lékařské fakulty a v deseti letech jsem byl už v oboru dle svého skromného mínění celkem vzdělaný a chtěl se zúčastnit své první operace. Dokonce jsem napsal i do několika nemocnic, zda by mě nevzali do pracovního poměru či alespoň na stáž.

Ukázal se však jeden velký problém, žádná nemocnice nepřijme do svého lékařského personálu desetiletého chlapce. Mrzelo mě to a cítil jsem obrovskou křivdu. Takové byrokratické omezení, taková nespravedlnost, takové neférové jednání, jak se teď mám dostat jako operatér k pořádnému říznutí těsně vedle Varolova mostu (tento odborný pojem nechť si čtenář najde v anatomickém atlasu), když mně všude akorát zavírají dveře.

To bych ovšem nebyl já, šikovný chlapec vychovaný skautingem, který si dokáže poradit za všech okolností. Když mě nechce nemocnice pustit k sobě, musím si ji vytvořit doma. Od své tety, laborantky ve fakultním špitále, jsem si zajistil přísun roušek, lékařských hábitů a chirurgického náčiní, zaangažoval jsem několik podobně zvídavých kamarádů a operaci jsme uskutečnili v mém pokojíčku na zemi.

V papírnictví jsem za část kapesného koupil ohromnou kancelářskou gumu a ta se stala naším pacientem. Tužkou jsem na ni dle atlasu namaloval obrázek mozku a pak jsme malýma školáckýma rukama vyoperovali nádor ze čtvrté mozkové komory přesně jako v mé oblíbené knize. A pozor, teď přichází to hlavní, prázdné místo po nádoru jsme zaplácli plastickou gumou. To byl můj velký chirurgický vynález a divím se, že ho dodnes žádné lékařské zařízení nezačalo používat.

Když se na to dívám zpětně, v mém dětském zájmu bylo hodně fantazie a hlavně ta schopnost si na to lékařství umět hrát, stejně jako na cokoli dalšího, co mě jako dítě zajímalo. Takže časem pochopitelně zůstala jen ta hra a představivost, což určilo směr mé profese.

No, myslím, že pro českou neurochirugii je velkým štěstím, že jsem se stal tím, čím jsem. A dokonce jsem v knize rozhovorů s Vladimírem Benešem mladším četl, že v dospívání toužil dělat u divadla nebo filmu. Tak si troufám říct, že jsme si to vlastně prohodili. On se nestal hercem a já chirurgem.

Když ho někdy sleduji v televizi, vidím, že charisma a vyprávěcí talent má, tak by, myslím, jako herec či stand-up komik špatný nebyl, ale o sobě vím, že můžete být rádi, že vás neoperuji. Plastická guma mi bohatě stačila.