V Divadle J. K. Tyla v Plzni působíte 26 let. Tomu se říká věrnost. Nemáte rád změny? 
Mám. Ale myslím si, že angažmá v divadle má člověk měnit v momentu, kdy si polepší pracovně anebo finančně. Obávám se, že ani jedna z těchto variant mi momentálně nehrozí.

Život v Plzni si pochvalujete. Na co místního nedáte dopustit?
Plzeňáci mě baví svojí povahou. Jihlava má asi 50 tisíc obyvatel, a jak vždycky říkám, půlku lidí znal táta z divadla a půlku lidí máma učila. Plzeň je v něčem podobná, má plus minus 170 tisíc obyvatel, baví mě, že je to přiměřeně velké město na to, abyste našel nějakou anonymitu, a na druhou stranu jdete po městě a potkáváte známé. Je příjemné, když vás zastaví kavárník a řekne: „Pojď si dát kafe, už jsi tu dlouho nebyl…“ To je strašně příjemné. Další věcí je, že jakmile si v Plzni sednete do jakéhokoli prostředku městské hromadné dopravy a dojedete na konečnou, jste v přírodě.

Když se ohlédnete za svými rolemi, na kterou nikdy nezapomenete?
Těch je víc. Nejsem úplně bilancující typ, a hlavně si nic nepamatuju, ale nikdy nezapomenu na svoji úplně první roli v Plzni, což byl rytíř Hans z Wittensteinu v Ondině, pak určitě nezapomenu na Maupassantova Miláčka s režisérem Zdeňkem Kaločem. Na jeho Bratry Karamazovy, Hamleta, Richarda III. nebo na Macbetha. Vzpomínat budu i na komedie, které jsem dělal s Tondou Procházkou. Těch věcí je spousta, včetně mého nyní znovuobjeveného vystupování v muzikálu.

MUDr. Ota Kovář je vaše postava v seriálu Ordinace v růžové zahradě 2. Nedělá vám problém z divadelního herectví přeřadit na televizní a naopak?
Doufám, že ne, protože kdyby to bylo poznat, tak už mě dávno vyhodili. Je to samozřejmě jiné herectví. Jinak hrajete, aby to bylo vidět ve 22. řadě a jinak pro kameru. Už to mám zautomatizované.

Doktor Kovář má v charakteristice napsáno, že je workoholik. Sedí to i na vás?
Já jsem workoholik z donucení. Mám toho hodně. Ale přísahám, že se to vždycky snažím nějakým způsobem omezit, abych se alespoň občas potkal doma s rodinou, ale zcela otevřeně říkám, že ve chvíli, kdy uškrtím nějaký kohout a řeknu, že tohle dělat nebudu, vyvalí se to na mě odjinud. Říkal jsem si, že nebudu dělat dabingy, schválně jsem zůstal v agentuře, která nás zastupuje, protože jsme chtěli peníze adekvátní odvedené práci. Paradoxně mám dabingu méně, ale peněz je zhruba stejně. Když to jde dobře, neběhám po Praze a neříkám: „Dělejte, už jsem měl být někde jinde! Jenže, jak říkám, zase se to vyvalí jinde. Už to vypadalo, že budu mít klid, ale zase mi zavolali, že musím hrozně rychle načíst nějakou audioknížku, a tak jsem ji udělal za čtyři dny.

Když jste nakousl téma audioknih, ta s názvem Terror, ve které máte hlavní roli, letos získala ocenění Audiokniha roku 2018. Porota vyzvedla i vzájemnou souhru jednotlivých interpretů. Potkali jste se vůbec ve studiu? 
Myslím, že jsme se střídali s Davidem Novotným, asi dvakrát, a jednou jsem potkal Ivana Luptáka. Jinak točíme každý zvlášť a ta zmiňovaná souhra je na režisérovi Hynku Pekárkovi. Mám radost, že knížka takhle dopadla.

Jaká to byla práce? 
Vícehlasá četba je pro mne svým způsobem odpočinkem, protože těch 700 stran není jenom na mně. Až donedávna jsem měl v uvozovkách štěstí na ukrutné bichle, které měly od 450 stran výše. Na druhou stranu mě to opravdu baví. Je to specifický žánr, která má svá pravidla. Baví mě vzít knihu za svou, vytvořit její svět a provést jím posluchače.

Terror je o námořnících uvízlých v arktické ledové pasti. Máte rád zimu?
Vy ano? Myslím, že není člověk, který by byl rád, že je mu „kosa“. Většinou si ji užiju na nějakém filmování. Nejhorší jsou dobové filmy. Necháte se obléknout do nějakého kostýmu a obují vám boty s koženou podrážkou, ve kterých v listopadu vydržíte tak 20 minut, to je peklo. Miluju zimu na horách, když jsem dobře oblečený a pod sjezdovkou vaří dobrý grog. S tím nemám problém.

Nedávno vyšla další audiokniha Pád nebes, kde už máte sólo. Zase zima, ale místo námořníků hledajících severozápadní cestu kolem Ameriky horolezci soupeřící o zdolání Matterhornu. Vyhledáváte vy sám podobná dobrodružství?
Ani ne. Ono to možná přichází i s věkem. Dřív jsem trošku blbnul a měl jsem nějaké úlety, ale to se samo vytratilo. Teď se snažím fungovat s rodinou, odpočinout si a žádné dobrodružství nevyhledávám. Samozřejmě mám nějaké tužby. Skákal jsem bungee jumping a říkal si, jestli si neskočím s padákem, ale není to zase taková touha, abych přemýšlel, kdy to udělám. Jestli to přijde, tak to přijde. A když ne, tak se také nic nestane.

Podle vašeho hlasu by člověk řekl, že jste bručoun. Je na tom něco pravdy?
To nejsem. Než abych bručel a byl protivný, tak jsem radši zticha. Je to tím, že jsem při svém povolání paradoxně introvert.

Jezdíte na motorce, máte dokonce tři, a blíží se léto. Chystáte nějakou motorkářskou dovolenou?
Když jsme ještě neměli děti, tak jsme s mým úhlavním kamarádem Alešem Sládkem na takové dovolené jezdívali. Měli jsme to krásně vymyšlené. V Plzni jsme sedli na mašinu, dojeli do Prahy, tam jsme motorky naložili na noční vlak a ráno jsme vystoupili na Slovensku v Popradu, vyspaní, odpočatí, a začali jsme brouzdat po Slovensku, jak se nám chtělo.

Máte pětiletého syna Filipa a tři a půl roku starého Kryštofa. Jste na ně pyšný?
Jsem. Jsou to zlatíčka. Už trochu přičichli k mé práci. Filipovi se to líbí, Kryštof má občas výhrady. Když mě viděl v nějaké roli, tak mi třeba řekl: „Táto, ty jsi křičel a já jsem musel jít pryč. Teď se mnou začali ve studiu v Plzni natáčet reklamy do rádia. Je to strašná sranda. Filip natočil dvě, na které jsme se mohli dopředu připravit, a teď potřetí jsme se text dozvěděli až na místě. Byla to úplně jednoduchá věta: „Mami, tati, v pátek není škola. Dovedli jsme ho do studia a on se zasekl. Říkám mu: „Fildo, zkusíš si to? Nic. „Filipe. Mami, tati, v pátek není škola… A on najednou zakřičel: „Já to nebudu dělat, vy na mě hrozně tlačíte! Nakonec se uklidnil a za deset minut jsme to v pohodě natočili. Teď chodí po školce a chlubí se, že už vydělává prachy, a pořád se ptá, kdy už je bude mít na účtu. Prý si za ně koupí skateboard.

Co nového teď chystáte?
Chystám se na prázdniny. Jestli to dobře dopadne, pojedeme s celou rodinou do Slovinska. Točil jsem pohádku se Zdeňkem Troškou, hraju v ní hraběte, a potom o prázdninách budu točit ještě jednu pohádku na Valašsku, kde budu hrát pohanského boha podsvětí, který se jmenuje Veles a je nejlepším kamarádem Radegasta, kterého má hrát Franta Segrado, takže se na to moc těším. Ve vzduchu visí ještě nějaké filmy, ale uvidíme, jak to dopadne.

Martin Stránský při fotografování pro Deník 29. května.Martin STRÁNSKÝ (1970)

* Narodil se v Jihlavě, vystudoval gymnázium v Telči a poté účinkoval jako elév v Horáckém divadle v Jihlavě, kde byl jeho otec úspěšným hercem a ředitelem.
* V roce 1989 začal studovat herectví na DAMU.
* Od roku 1993 je v angažmá plzeňského Divadla J. K. Tyla, kde aktuálně hraje například v inscenacích Antigona, Billy Elliot Muzikál, Zácpa nebo Modrovous (Sir Halewyn).
* Hostoval v Národním divadle Brno (Valmont v Nebezpečných vztazích). V Divadle pod Palmovkou ho můžete vidět ve hře Králova řeč.
* Pravidelně se objevuje v televizních seriálech (Ulice, Kriminálka Anděl, Místo nahoře, Pojišťovna štěstí, Ordinace v růžové zahradě 2, Doktoři z Počátků) a ve filmech (Pravidla lži, Hrobník, Habermannův mlýn, Ženy, které nenávidí muže, Occamova břitva, Intimity).
* Je jedním z nejlepších současných dabérů; získal Cenu Františka Filipovského za nejlepší mužský výkon v dabingu a Cenu diváků za dabování titulní postavy doktora Gregoryho House v seriálu Dr. House.