Do pořadu vstoupil tancem jen letmo políben. Navštěvoval Pražskou konzervatoř, a i když na škole měl řadu pohybových i trochu tanečních aktivit, v soutěži je prý moc nevyužije.

„Samotný tanec jsme jen lehce naťukli. Jednou týdně jsme měli společenský tanec, ale většinou jsme se zaměřovali třeba na různé prvky, které se dají využít v herectví. Nemyslím si tedy, že bych to nějak zužitkoval při StarDance. Prostě tak důkladně jako teď jsem se tanci nikdy nevěnoval,“ říká pražský rodák v souvislosti se svým aktuálním angažmá mezi „hvězdami, které tančí“.

Na soutěži jej nejvíc děsí, že jde o přímé přenosy. „Nemám s nimi žádné zkušenosti, takže byť v divadle už trému před představením moc nemívám, tady nervozita přichází. Největší obavy mám z toho, že spletu kroky. Vím ale, že soustředění je v každém případě silnější než tréma,“ vysvětluje Matouš Ruml, který se mimo divadelní jeviště cítí po pracovní stránce vždycky nesvůj.

„I kdyby se přece jen před premiérou dostavila nervozita, se vstupem na jeviště ze mě spadne, takže nehrozí, že bych kvůli trémě třeba oněměl. Jiné to je, když mě pozvou na nějakou akci, například na veřejné čtení. Tam se ze mě stává amatér, který vystupuje před lidmi poprvé.“

Dotek divadla zvítězil

Herectví se poprvé dotkl v šesti letech, kdy jej matka společně s jeho o dva roky starším bratrem přihlásila do dětského divadelního studia v tehdejším divadle Labyrint, dnešním Švandově divadle. Jak ovšem sám prozrazuje, původně maminka hledala nějakou aktivitu spíš pro jeho bratra. Ten byl prý mimořádně aktivní a potřeboval to ze sebe nějak dostat. Nakonec si divadlo mnohem víc získalo Matouše.

Ten začal dostávat i menší role v televizi, třeba v seriálu Život na zámku nebo v pohádce Princ z pohádky, a tak v dětské skupině vydržel až do šestnácti. To už si byl herectvím stoprocentně jistý. První přijímačky na Pražskou konzervatoř mu ale nevyšly a začal studovat střední dopravní průmyslovou školu, ale po roce si na vysněné herectví znovu podal přihlášku a uspěl.

V roce 2012 získal Cenu Thálie pro talentovaného činoherce do třiatřiceti let (kromě klasického divadla se věnuje i pantomimě a improvizaci). V divadelním světě je dnes jeho jméno spjato především s Mladou Boleslaví s Divadelním spolkem Kašpar. Nejvíce fanoušků má ale především díky televizi. Vídat jste jej mohli v seriálech Letiště, Comeback nebo Ulice, zahrál si v televizních pohádkách Škola princů, Princezna a písař nebo Princezna a půl království, která by měla mít premiéru letos, a ve filmech 10 pravidel jak sbalit holku, Bezva ženská na krku, Zoufalé ženy dělají zoufalé věci či historickém dramatu Pláč svatého Šebestiána, na který můžete zajít v těchto dnech do kina.

Velká dobíječka

Letos se jeho jméno skloňovalo v médiích i v souvislosti s radostnou zprávou týkající se nového přírůstku do rodiny. S manželkou Terezou, s níž se oženil v jednadvaceti po tříletém vztahu a která je také herečkou (můžete ji znát jako Nicky v Ordinaci v růžové zahradě 2), jsou nyní trojnásobnými rodiči.

„Děti jsou moje velká dobíječka. Práce je zároveň mým koníčkem, takže o ní přemýšlím prakticky pořád, a jen s dětmi dokážu myslet na něco jiného. Protože si žádají hodně pozornosti, hlava dostane na chvíli volno. Děti jsou pro mě ale především naplněním smyslu života. O tom to všechno je,“ dodává herec, který je zastáncem domácích porodů. S manželkou jsou věřící a hlásí se ke katolickému vyznání.

Řekl o své práci:

Comeback – role Lexy
„Lexa byl úžasný. Takové ujeté role se vždy hrají skoro samy,“ vzpomíná na postavu v oblíbeném sitcomu, k níž by se mu ale v případě možnosti prý těžko vracelo: „Po tolika letech nevím, nevím. Stýská se mi, ale myslím si, že už by se to kouzlo znovu neobnovilo. Vše je tak, jak má být.“

Ulice – role Davida Kučery
„S Davidem jsme si v lecčems podobní. Jsem stejně podnikavý, taky mám kolo, jezdil bych pořád na nějaké výlety a jsem pozitivně naladěn podobně jako on. Fyziku jsem ale nikdy neměl rád, protože jí nerozumím,“ říká o roli fyzikáře v Ulici s tím, že podobnou atmosféru, jaká je na natáčení seriálu, člověk zažije málokde: „Je vždycky radost, když je na place krásná atmosféra. Ne vždy se to povede, ale v Ulici se to daří.“

StarDance
„Věděl jsem, že StarDance bude velmi časově náročné, a jelikož máme doma malé miminko, musel jsem to nechat schválit rodinnou radou. Bylo by mi líto odmítnout, ale rodina především. Nicméně jak manželka, tak děti byly nadšené,“ prozrazuje o domácím schvalovacím procesu Matouš a dodává: „Teď je pro mě tedy nejtěžší ne skloubit rodinu a práci, ale ve StarDance všechny ty pohyby dohromady. Když to trénujeme pomalu a postupně, tak to mozek po nějakém čase pochopí, ale když se to zrychlí do rytmu, tak na to najednou není čas a já nestíhám vše dělat pořádně.“

TOM FRANZKI