Ve hře Terminus se na jevišti Divadla v Celetné vyjadřujete velmi jadrně, v Dabing Street jste si zahrála alter ego překladatelky Dany Hábové, která v seriálu vyřkne velmi obskurní termíny…
… a přitom je to ve skutečnosti tak distingovaná dáma! Byl to nejspíš takový vtípek scenáristy a režiséra Petra Zelenky. Já osobně paní Hábovou velmi obdivuju, že jde vlastně o ni, poznal jen úzký okruh zasvěcených, zpětná vazba byla vždycky pozitivní. Ale třeba i při nakupování mě zastavovaly dámy a říkaly, jak se jim to líbí, takže drsné výrazy v roli očividně nikoho neurážejí. Anebo se to ke mně nedonese.

Nemusel vás Petr Zelenka přemlouvat?
Kdepak, on mě viděl v divadle, pak když jsem hrála v seriálu Já, Mattoni císařovnu Sissi, a říkal, že je to super kontrast, hned jsme se dohodli. Jde o to, nebrat se vážně, umět se v roli i shodit. Když dostanu úkol, který mě baví a zajímá, jsem otevřená vlastně skoro všemu.

Když jsme začaly takhle pěkně zostra, rovnou se zeptám: třeba i nahotě?
Poprvé a naposledy jsem na něco takového přistoupila ve filmu Zdeňka Tyce Vojtěch, řečený sirotek, to mi bylo dvacet. Vysvětlil mi, že to bude obrazově poetické a významem velmi křehké, něžné, což ve výsledku skutečně bylo, tak jsem se nechala přemluvit. Ale od té doby zásadně ne.

Ani kdyby to bylo takhle hezky podané?
Ne, protože si myslím, že herec má mít nějaké tajemství, samoúčelná nahota mi přijde hrozně nudná a banální. Někdy je v rámci příběhu nahota nezbytná, ale podle mě se z toho dá taky vylhat, a je mnohem zajímavější i erotičtější pro diváka pracovat s fantazií, a ne dostat všechno pěkně na talíři. Představivost nabízí širší obzory než realita.

Překvapivě rázně jste v jednom rozhovoru prohlásila, že na rozdíl od dřívějška se teď už „z ničeho a nikoho nepoděláte“. Čím to?
Dřív jsem měla obrovský respekt vůči osobnostem, autoritám, každý mi připadal lepší než já. Odmala. Ale prodělala jsem těžkou nemoc, o které už jsem toho namluvila víc než dost, také různá úmrtí v rodině. Prožila jsem zkrátka těžké časy, jejich překonání mi pomohlo leccos si uvědomit, mimo jiné i svoji hodnotu. „Co tě nezabije, to tě posílí“ není klišé, ale fakt.

A kde měla ta přehnaná submisivnost kořeny?
Tak jednak povaha, geny, no a pak dětství v komunismu.

Chcete říct, že souvisí s tím, že pocházíte z perzekvované rodiny?
No samozřejmě. Než jsem nastoupila do základní školy, bylo všechno zalité sluncem, pak začalo peklo. Když dítěti systematicky od první do deváté třídy zadupávají sebevědomí, těžce se to na něm podepíše. A o to víc a hůř, že dítě se bránit neumí. Do školy jsem chodit musela a systém byl nemilosrdný. Kdyby to byly jen učitelky, ale ony i děti dokážou být hodně kruté, i když za to třeba ani nemůžou. Jednou z věcí třeba bylo, že mě vyzvedávala máma, které jsem se narodila „až“ v jednačtyřiceti. Víte, co to v té době znamenalo?

Mít po pětadvacítce dítě bylo pozdě, takže stará matka.
Přesně! Mí spolužáci se narodili maminkám kolem osmnácti dvaceti let věku, moje máma mě měla po čtyřicítce, takže když mě přišla do školy vyzvednout, volaly děti zásadně posměšně: „Přišla si pro tebe babička.“ To jelo pořád, samozřejmě věděly, že je to moje máma, ale proč si nerejpnout? Mámě jsem pak zakazovala, aby pro mě chodila. A dneska si mě tihle lidé přidávají na Facebook a chtějí se mnou kamarádit. Je až srandovní, jaký je život někdy paradox.

Podle toho, co jsem četla, jste ale u vás doma měli moc hezké vztahy?
Ano, nádherné. Ale doba byla těžká. Tatínek byl architekt, vystudoval ČVUT i AVU u slavného profesora Fragnera a hned ho vzali na Barrandov, kde byl tehdy nejmladším architektem. A zažil éru režisérů Krejčíka, Weise, Kršky, Gajera…, ale byl z Barrandova vyakčněn.

Co byl?
Po Únoru začaly fungovat takzvané akční výbory, tátu vyhodili, na dlažbě se ocitnul ze dne na den. Musel živit rodinu, ale byla padesátá léta, měl to polepené, nikde ho nechtěli. Přimlouvali se za něj renomovaní umělci, divadelní režiséři, herci, ale nebylo to vůbec nic platné. Nejvíc se za něj bil režisér Jiří Krejčík, čestný člověk, hlavně on se také zasloužil, že byl táta po revoluci rehabilitován. Krejčík jediný z filmařů neměl strach se komunistům opravdu postavit, ostatní byli spíš rádi, že jsou rádi, a tak mlčeli.

Víte, kdo konkrétně vašemu tatínkovi ublížil?
Vím, ale říkat to nebudu. Tehdy tátovi ukradl návrhy jeden jeho asistent, vědělo se to, ale nemohlo se nic.

A proč ho vyakčnili, co na něj měli?
V podstatě jen dvě věci, ale bohatě to stačilo. Mému dědovi se těsně po vypuknutí druhé světové války podařilo utéct do zahraničí, pracoval jako novinář v Londýně, byl dopisovatelem pro americkou armádu. A když se tady po válce moje maminka, tedy jeho dcera, vdávala, přijel jí na svatbu v uniformě americké armády. V lednu 1948! Vznikla fáma, že si táta vzal Američanku. Naše rodina byla celkově nepohodlná, babička utekla po bolševické revoluci roku 1917 z Ruska, dědeček pracoval v úřadu pro stíhání válečných zločinců při americkém stanu v Berlíně, připravoval materiály pro Norimberský proces… No a pak tátovi asistent přinesl přihlášku do KSČ a táta ji před ním roztrhal. To si asistent nenechal pro sebe.

Dokážete těm lidem, kteří ublížili vám a vaší rodině, odpustit? Myslím jako doopravdy, v srdci.
Princip našeho bytí je samozřejmě odpouštět, jinak trestáme sami sebe. Ale hluboko v srdci… To je jeden z nejdůležitějších a zároveň nejtěžších úkolů. Máma byla napůl Ruska, napůl z židovské rodiny, odnesli to hrozně, ona sama jako křesťanka měla problém v hloubi duše Němcům odpustit, není to snadné a snad ani možné.

Co se stalo?
Jako malá měla jít moje maminka za války coby poloviční Židovka do transportu, porůznu ji ukrývali. Aby ji babička zachránila, musela moji mámu prohlásit za nemanželské dítě, aby neměla židovský původ. Musel proběhnout soud, babička i spousta přátel křivě přísahala, že maminka není dcerou svého skutečného otce, a tudíž není Židovka.

Když se vrátím, co bylo po vyhazovu s vaším tatínkem?
Živil se jako lakýrník, písmomalíř a různě, a pak Artia, což bylo naše největší vydavatelství pro svět, vyhlásila soutěž na dětské knížky, kterou táta anonymně vyhrál. Rodině se začalo dařit líp, jako by se nadechla. A kolem roku šedesát pět měla Artia v Londýně na veletrhu samostatný stánek jen s tátovými dětskými leporely. Rodiče tam samozřejmě nechtěli pustit, máma snad tenkrát někoho uprosila, uplatila. Pustili je opravdu na poslední chvíli, ale jako pojistka tu musel zůstat můj brácha. Naši byli představeni královně, která veletrh zahajovala, a ona je pozvala do Buckinghamského paláce na večeři… Tátovi v Londýně ihned nabídli práci u filmu. Maminka ve své knížce Píšu, dokud si pamatuju popisuje, jak pak seděli na lavičce, mlčeli, táta plakal. Tady měli syna a maminku, bylo to vyloučené. A pak přišel osmašedesátý a začalo všechno nanovo.

Říkala jste, že maminka byla hrozně hodná…
Moc. Když jsem dostala pětku, vzala mě do cukrárny, abych nebyla smutná. A já to dělám taky. Ale taky byla extrémně ochranitelská, no a já jsem taky. Mám syny čtrnáct a devatenáct let, snažím se je neomezovat a svým ochranitelstvím neobtěžovat…

Chápu, mám syna. Taky trnete, když jdou třeba na čtyřkolku, ale stejně je pustíte?
Dovoluju jim věci, o kterých vím, že jsou na ně šikovní a že je zvládnou. Když to umí, dovolím jim ledacos, dělali třeba i parkour (extrémní skoky přes překážky ve městech, pozn. aut.). Ale na silnici nejde jen o jejich schopnosti. Speciálně v Česku se někteří řidiči chovají jako blázni. Motorka neexistuje, na čtyřkolce jezdí ten starší. Za chvíli bude mít řidičák a já o úzkost víc.

S tím parkourem jste mě překvapila.
Některé maminky se taky divily, že jsem klukům dovolila parkour, ale vysvětlila jsem jim, že je to dobrá věc na koordinaci, kontrolu toho, co člověk dělá, jak se naučí koncentrovat a pohybovat v prostoru. Parkour se dělá hodně hlavou, není to jen skákání ze zídek.

Vaší rodinnou anamnézou se mi teď spousta věcí objasnila, ale pořád nechápu, jak a proč se stane z introvertní dívky z perzekuované rodiny herečka?
Moje paní učitelka dějepisu na základce, kterou jedinou jsem měla ráda, přišla s tím, že jsem taková zakřiknutá, tak co kdybych přednesla básničku k MDŽ. Já na to že nikdy, v žádném případě! Ale dohodly se s mámou, že budu recitovat, prospěje mi to a basta. A ve vedlejším vchodu bydlela herečka Věra Koktová, která vedla dramaťák. Vybraly jsme Seifertovu báseň Maminčino zrcátko, začala jsem k ní denně chodit, stačilo jenom proběhnout sklepem… Báseň jsme do hloubky rozebíraly, pracovaly s představivostí, prožitkem, fakt mě to chytlo, a tak to celé vzniklo.

Zvládla jste svoje první vystoupení?
No, odrecitovala jsem to, dojaté maminky a babičky plakaly, a já se rozhodla, že to s herectvím zkusím. Jsem za to šťastná, i když dneska si myslím, že v patnácti je člověk ještě hrozně mladý a je brzy na to, aby se rozhodoval, co chce v životě dělat.

Jak vám to na herecké škole šlo?
Upřímně? Začátek, přesněji první půlrok, byl hodně těžký. V prváku jsme dostali profesorku herectví, jejíž styl výuky byl, jak to říct… Ona prostě zavedla vzájemné známkování za herecké etudy! Známkovat něco v kumštu, to je prostě prasárna. Je to a byl způsob, jak zlomit dětskou duši, jak zadupat sebevědomí, což přesně dělala. Skupina šesti patnáctiletých dětí má vzájemně známkovat svého spolužáka za herecký výkon na jevišti: tak se předveď, budeš okamžitě kamarády zkritizován a ohodnocen – známkou!

Jakože dneska byl ten Cyrano na čtyřku, příště to zahraj líp?
V principu ano. Byly to ale etudy na téma. Jednou jsem dostala pětku od ní a ještě jednoho spolužáka, o kterém dnes mimochodem vůbec nic nevím, bylo mi patnáct. V tomhle věku z toho mladý člověk má jenom ty emoce, pocit nespravedlnosti a zoufalství. Strašně se mě to dotklo, bydleli jsme tenkrát v Praze pod Ořechovkou pod tratí, já stála u těch kolejí a říkala si, že to nemá cenu, ale nikomu jsem tenkrát neřekla, jak moc mě to sebralo. Jen mámě. Jasně, byl v tom samozřejmě i nějaký druh patosu, ale hlavně hluboká zraněnost a ublížení.

Co vás na škole udrželo?
Byla jsem rozhodnutá odejít, ale vedoucí hudebně dramatického oddělení profesor Jiří Vala, který tam učil, se asi doslechl, že něco není v pořádku, a celý náš ročník si vzal. S každým pracoval individuálně. Nechal nás učit se dlouhé monology a bylo to nádherné. To jsem byla šťastná. Dopadlo to tak, že když byly předváděčky, prohlásil pak, že jedinému, komu to věřil, jsem byla já, a ostatní se mají ode mě co učit. Studem jsem tehdy zrudla, srdce mi bušilo, ale tím se to ve mně zlomilo. Do druháku si mě pak Vala vybral do skupinky a dalších pět let školy bylo nádherných. Ráda na to vzpomínám.

Byla jste obsazena do výpravného mezinárodního filmu Dítě č. 44, hned mě napadlo, že jste musela projít náročnými castingy. Jak je snášíte?
Blbě.

To je sice výstižné, ale kdybyste to trochu rozvinula?
Nesnáším to.

Vždyť jste herečka?
Ale nikoli suverén. Když dostanu roli, tak hraju a není problém. Na castingu sedí někdy pět lidí, musíte před nimi „něco“ předvést. Koukají na vás a hodnotí: dobrá, špatná, hubená, tlustá, velkej nos, malej nos, ano, ne, děkujeme, na shledanou, ozveme se. Čím jsem starší, tím víc mi to přijde pokořující. Navíc v padesáti si myslím, že už asi něco umím, mám nějaké úspěchy i nominace, takže to „zkoušení herce“, jak co umí zahrát, když vím, že umí, mi připadá nedůstojné pro obě strany. Pravdou ale je, že ted už mi to je daleko víc jedno než třeba ještě před pár lety. A to právě souvisí i s tím, o čem jsme mluvily na začátku. Uvědomuji si svou hodnotu.

Zajímavé, zatím jsem nenarazila na herce, který by si na castingy nestěžoval…
Nemáme při nich většinou adekvátní herecké partnery, text nám hází buď asistent, nebo kameraman, tedy o partnerství nemůže být řeč. Herci těžko předvádějí herectví „jako na pásu“, proto tam neradi chodí. Jsme takové velké děti a křehké nádoby, kdyby ne, nemůžeme tohle povolání dělat

Barbara Lukešová (1969)

* Pochází z rodiny filmového architekta Rudolfa Lukeše.

* Vystudovala Pražskou konzervatoř.

* Hrála v seriálech a filmech, například: Ve větru hořím, Vojtěch, řečený sirotek, Žiletky, Muž v pozadí, Osudové peníze, Cesty domů, Dítě č. 44, Já, Mattoni, Dobrodružství kriminalistiky, Dabing Street…

* Hrála a hraje v Divadle v Celetné, v Divadle Komedie, Divadle Rokoko, Divadle v Řeznické, A studiu Rubín, Divadle F. X. Šaldy Liberec, Švandově divadle.

* Má syny Šimona a Jana.

EVA RIEGEROVÁ