Na Letní filmové škole jste letos dostal Výroční cenu asociace českých filmových klubů, která byla také za hravost a chytrost vašich filmů. To je sympatický kompliment. Co mu říkáte?
Ještě tam byl jeden, který neumím přesně citovat, ale zaznělo v něm něco v tom smyslu – za to, jaký jste vy. Nikdy jsem se s tak osobním pohledem na žádném festivalu nesetkal. Letní škola v Uherském Hradišti je výjimečná, protože tam se opravdu sjíždějí fandové filmu, klubisté. Pravda je, že jsem letos nenabízel zrovna něco hravého, promítal se Pasťák a Bumerang. Sál byl na každé projekci nabitý, diváci pak ještě zůstávali a chytře, zasvěceně se ptali – to je naprosté unikum.

Natočil jste toho hodně, divákům nic nedlužíte, ale přesto – nechybí vám práce?
Já bych řekl, že jim ještě něco dlužím. Jednak existuje několik projektů, které jsem nemohl realizovat, a pak je jeden, který jsem v revoluční pomatenosti v devadesátém roce zahodil. V domnění, že takové filmy už nebude třeba točit.

O co šlo?
Byl to scénář, který jsme napsali s Ivanem Klímou, taková kafkárna, pojatá jako komedie. Já hlupáček jsem si myslel, že absurdity vládnoucího systému, všechny ty manipulace, nejistoty, strachy jsou nenávratně pryč. Jsem velký ctitel Franze Kafky, miluji jeho literární drobnosti, útržky, které nedopsal, jeho Dopis otci se mnou hodně zamával… Ivan Klíma je skvělý autor, umí výborně dialogy, začali jsme na tom scénáři pracovat už koncem 60. let, on byl zakázaný, já taky, ale pořád jsme psali jako blázni. A úžasně jsme se u toho bavili. Tak to bych ještě s chutí natočil.

Nemáte pocit, že si filmaři teď spíš libují v bezvýchodných krizích, depresích, než aby se bavili?
Ona ta krize je hlavně v autorech. Dnes nenajdete třeba autora, jako byl Miroslav Skála, podle jehož knížek jsem natočil dva filmy a jeho Svatební cesta do Jiljí je příkladem půvabného, lehkého příběhu. Člověk, který takhle píše, musí mít šťastnou povahu, to pan Skála měl, samozřejmě miloval humor. A před natáčením jsme se tenkrát dohodli – vezmeme si jako dovolenou, nebudeme pracovat, budeme se radovat. Pepík Abrhám s Libuškou Šafránkovou tu nabídku nadšeně přijali. Samozřejmě jsou kolegové, kteří chtějí i dnes diváka pobavit a daří se jim to. Ale všeobecně, hlavně v televizi, vládnou detektivky, nejlépe temné, „severské“. Možná je to tím, že lidé většinou hledají protipól situace, ve které žijí, a dnes si v podstatě nežijí špatně, tak si libují v děsu, napětí a zmaru.

Diváci si občas stěžují, že jim dnešní filmy nic neříkají. Co si o tom myslíte?
Že mi kápli do noty. Mně to vadí, protože my, moje generace, jsme se už od školy snažili, že když natočím film, tak bych měl zároveň něco sdělit. Dnes jsou takoví tvůrci v menšině, zaplaťpánbůh nevyhynuli úplně. I když věkově už jsou spíš mezi čtyřicítkou a padesátkou. A ti mladí? Byl jsem vloni v porotě FAMUFESTU, kde jsem viděl všechny studentské filmy, nejen „famácké“, ale i ty ze širokého okolí, a dopadlo to tak, že s velkým náskokem vyhrál dokument, pak tam byl skvělý animovaný film a s odřenýma ušima jsme vybrali jeden hraný. Kde je zakopaný pes, nevím.

Pojďme k vašim začátkům: hrál jste jako kluk ve filmu Olověný chléb, ale každý hned řekne, to byl první film Jany Brejchové. Jak to berete, že na vás žádná sláva nezbyla?
Nedávno jsem dostal darem DVD s tímto svým výkonem a byl jsem zděšen. Nikdy bych se neobsadil, nikdy! To Jana byla jiná káva, tam byl talent jasný hned.

Pracovali jste spolu někdy?
Bohužel ne. Přál jsem si, aby hrála v mém prvním filmu Nikdo se nebude smát, na hlavní mužkou roli jsem tehdy chtěl polskou hvězdu Zbyszka Cybulského. Už jsme se dohodli, ale pak to celé spadlo pod stůl, dostal jinou nabídku někde v Evropě. Tak jsem obsazení změnil na Jana Kačera a začínající Štěpánku Řehákovou.

Studovat FAMU se člověk nerozhodne jen tak. Kdo vás přivedl k režii?
Ladislav Helge. Pracoval jako pomocný režisér právě na Olověném chlebu, vybíral dětské herce. Mně ve 12 letech zemřel otec, Helge byl velice citlivý, laskavý člověk a já si ho tak trošku přisvojil. Připravil mě pak i na zkoušky, když viděl, jak jsem posedlý filmem. Vděčím mu za hodně.

Jaké to bylo, když jste stál před komisí?
Strašné. Z písemné části, kdy jsme měli napsat synopsi, jsem strach něměl, ale z ústní zkoušky jsem tak pádil domů, že jsem zapomněl na věšáku kabát. Mamince jsem hned ve dveřích hlásil, že mě nevezmou. Vzali. Váš absolventský film se dokonce promítal i v kinech. V ročníku nás bylo šest, takový byl i rozpočet na absolvenťák, jenže dva Korejci a jeden Peršan netočili, takže nám zbyly peníze. Tehdy se preferovaly povídkové filmy, my, tedy já, Zdenek Sirový a Jaromil Jireš, jsme si vybrali Drdovu Němou barikádu. V mé povídce Nenávist přijal hlavní roli Bohoušek Záhorský, hrál otce, který se naučí střílet a jde na barikádu, aby pomstil syna, kterého popravili za heydrichiády. Film šel do distribuce pod názvem Hlídač dynamitu.

Byli jste vy „slavní z nové vlny“ kamarádi, fungovali jste jako parta?
Režiséři nemůžou být moc kamarádi, jsou hlavně konkurenti, ale respekt jsme k sobě chovali veliký. Promítali jsme si navzájem filmy, Honzovi Němcovi jsem dělal na Démantech noci pomocného režiséra, na natáčení za námi přijel Miloš Forman a zůstal tam několik dní. To bylo normální. Nezáviděli jsme si, to se nenosilo, každého jen opravdu zajímalo, co dělá ten druhý.

Měl jste už od začátku štěstí na první ligu našich herců – Hrušínský, Kemr, Höger… Proti nim jste byl ale o dost mladší.
Taky to nebylo vždycky štěstí. Spolupráce s Karlem Högerem byla třeba paradox, protože on mě na škole vyučoval práci s hercem před kamerou. Když jsem mu řekl – pane profesore, prosím, ještě jednou, tak se durdil. Ale domluvili jsme se vždycky a byl mezi námi moc hezký vztah. Ve filmu Čest a sláva hrál výkvět generací – Bohdanová, Hrušínský, Kemr, Höger, pak z mladších Janžurová, Hanzlík… Se scenáristou Pavlem Buksou, což bylo občanské jméno spisovatele Karla Michala, jsme měli další plány, jenže v roce 1968 přijely tanky. Emigroval a pořád mě lákal do Švýcarska.

Měl jste už v té době úspěchy, za Čest a slávu jste na benátském festivalu získal Cenu za nejlepší zahraniční film. Vy jste na emigraci nepomyslel?
Ne. Měl jsem tady maminku a neuměl jsem si představit, že bych ji tu nechal samotnou. Taky už jsem měl děti, bylo to složité. A pak – já jsem v cizině nešťastný.

I dneska?
Ano. Pamatuji se, jak jsme po revoluci svobodně vyjeli do ciziny a já už se třetí den ptal, jestli by ty letenky nešly přebukovat, že bych jel domů. Já opravdu nejsem světák.

Znám pár herců, kteří říkají – s Bočanem třeba zadarmo. Ivan Vyskočil, Jiří Krampol, z velkých hvězd Jiřina Bohdalová… To je přece radost pro režiséra.
Je. I když oni to tak doslova nejspíš nemyslí, ale poslouchá se to fajn. Pravda je, že jsem jednou chtěl do televizní komedie Jirku Sováka, který už měl zdravotní potíže, což se v televizi vědělo. Přesvědčil jsem produkci, ať mu přesto zavolají. Pak mi tlumočili odpověď. Sovák na tu nijak mimořádnou nabídku, scenáristicky ani finančně, řekl: „S Bočanem vždycky.“ Tak to pro mě bylo ocenění.

Někteří herci se na hotový film ani nedívají, protože jsou přesvědčeni, že by to „dnes“ hráli jinak. Máte taky někdy takový pocit?
Pro mě byly premiéry naprosté zoufalství. Vždycky je ve filmu něco nebo někdo, že si řeknete – ježíšmarjá, jak jsem to mohl pustit? Nejsem spokojený nikdy, natož nadšený jako někteří kolegové, a upřímně jim závidím, když je jim to dáno.

Musí být režisér despota?
Nesmí být demokrat. Já jsem herečky neškrtil, neházel po hercích předměty, ale musíte si velmi brzy ujasnit, kdo to režíruje. Někteří výborní herci mají tendenci, ve snaze pomoci, přijít s návrhy a logicky myslí na sebe, na svou roli. Kdežto režisér musí myslet na celý štáb, všechny srovnat do jedné řádky. On to je, kdo určí kurz, podle kterého se jede.

Vy ale máte herce rád, to se o vás ví…
Velmi. Říkám, že jsou to velké malé děti, tedy ne všichni. Ale ti velikáni mají většinou kromě zaujetí pro práci taky humor, velkorysost… Pamatuji se, jak jsem točil detektivku Zvláštní případ, podle knížky Hany Proškové. Do ní jsem si tenkrát prosadil jako malíře Horáce Josefa Kemra, pan Lukavský měl hrát toho policajta. Zavolal jsem mu a šly na mě mrákoty, protože on řekl: „Hynku, udělal jste mi radost tím nečekaným obsazením, já bych si na toho malíře třeba nechal narůst vousy, co říkáte?“ Jak z produkce posílali scénáře, tak je prohodili. Zpocený jsem začal vysvětlovat: „To není moje vina, ale vy, pane profesore, máte hrát kriminalistu Vašátka.“ Pan Lukavský už měl ve scénáři podtrhané repliky, napsané poznámky, tak mě vyslechl a s klidem pronesl: „A víte, že se mi ulevilo? Ta druhá figura mi půjde líp. A ty poznámky dám Pepíčkovi.“

Jak se režisér vyrovná s faktem, že scénář za moc nestojí?
Když jsem měl po osmašedesátém dištanc, cítil jsem hlad po práci. Ale nebyl jsem ve straně a byl jsem tedy ušetřen filmů, které propagovaly komunistický režim. Jan Kliment napsal v Rudém právu – pokud někdo u Bočana řekne ve filmu čest práci, tak je to jen proto, že se tomu pozdravu vysmívá. V tomhle mi tedy naštěstí důvěru nedali, ale všichni jsme točili, jak jsme tomu říkali, odpustkový film. A ne jeden. U mě to byla komedie Muž z Londýna, s Jirkou Sovákem, pak povídkový film Tak láska začíná… Na scénáři spolupracovali Zdeněk Mahler, pro něho to byl taky odpustkový film, a Gustav Oplustil, ten stejný případ. Četl jsem tehdy deník Andrzeje Wajdy, taky byl přinucen točit věci, do kterých by normálně nešel. Psal, že se vždycky snažil, aby i v takovém filmu byla aspoň jedna scéna, na které by se něco naučil a natočil ji tak, jak chce on. Toho jsem se držel.

Kdo měl šťastný nápad, abyste natočil pohádku S čerty nejsou žerty, žánr, který nebyl tak úplně váš?
Jiří Just. Už jsme spolu dělali nějaké mikrokomedie, byli jsme sehraní. V roce 1984 se ještě nic nemohlo říct naplno a najednou pohádka dávala absolutní volnost – zlo je potrestáno, spravedlnost zvítězí. Herci byli nadšení, mimochodem, Mirka Dlouhého mi nechtěli schválit, že je na roli Petra moc starý. Byl skvělý, pohybově dokonalý, šermoval jak Delon… Měl jsem ho moc rád. Třikrát jsem ho nechal ve filmu zemřít, naposledy v Bumerangu, ale když zemřel doopravdy, chodil jsem jak tělo bez duše. Žádného jeho následníka zatím mezi mladými nevidím.

Letos vám smrtí Jiřího Stránského skončilo velké celoživotní přátelství, byli jste i pracovní tandem, Zdivočelá země je mimořádný počin v celé historii televizní tvorby.
Znali jsme se 52 let. Dělal na Barrandově asistenta režiséru Fričovi, já si ho vzal na svůj první film. Okamžitě jsme si padli do oka a první verze „Zdivočelky“ vznikla už koncem 60. let. Říkám, že mi vlastně odešel starší i mladší bratr. Chvílemi byl Jirka starší svými zkušenostmi, co měl za sebou z kriminálů, jak ze sebe sypal ty životní historky, postřehy, ale když jsme psali, tak byl mladší bratr, protože o filmu jsem toho věděl víc já.

Pohádali jste se taky?
Zásadně nikdy. To na něm bylo úžasné, že on se neuměl zlobit. Podstatné věci měl srovnané, v názorech byl neúprosný, ale v mezilidských konfliktech absolutně nad věcí. Ne náhodou se soubor jeho povídek z lágru jmenuje Štěstí. Když ho pustili, tak jednou potkal svého vyšetřovatele. Nastala situace, kdy se neví – říct něco, neříct? Ten člověk se ozval první: „Vy mě musíte asi strašně nenávidět, že jo?“ A Jirka odpověděl: „Vy jste mi úplně fuk.“

Je pravda, že vás seznámil s vaší ženou?
Ano, pobíhal konkurz na hlavní ženskou roli ve filmu Nikdo se nebude smát a už v Kunderově povídce bylo, že je to manekýnka. Jirka zašel do ÚBOKu, zrovna tam probíhala výstava a průvodkyni na ní dělala mladá textilní výtvarnice. Zdála se mu zajímavá a pozval ji na herecké zkoušky. Mně se taky zdála zajímavá, dostala se až do užšího výběru. Vždycky jsem jí později v žertu říkal, že vlastně vyhrála. Ale není to pravda, vyhrál jsem já. Když jsem pět let nemohl pracovat, manželka šila doma textilní panenky a živila rodinu. No a když práce přišla…, je to tak, že režisér není věčně doma, nemá čas na děti. Za to, že jsou z nich slušní lidé, vděčím své ženě.

Věnuje se některé z vašich tří dětí filmu?
Ne. Jak s oblibou říkám – živí se poctivě.

A vážně: proč byste režii doporučil mladým filmovým nadšencům?
Já jsem i po těch létech přesvědčen, že každé natáčení je veliké dobrodružství. Už jen proto, že režisér pozná prostředí, profese, a zejména lidi, se kterými by jinde neměl šanci se potkat. Takže mladým upřímně radím – pokud na to máte jen kousek talentu, zkuste to, jděte do toho!

JAK ŠEL ČAS

1938 - Narodil se 29. dubna v Praze.

1961 - Absolvoval režii na FAMU. Jeho první film Nikdo se nebude smát byl úspěšný i v zahraničí.

1969 - Natočil mj. film Čest s sláva, seriál podle J. Foglara Záhada hlavolamu, který měl obrovský úspěch. Po filmu Pasťák dostal zákaz točit.

1984 - Po pauze pracoval také v dabingu, točil zejména komedie. Už několik generací si oblíbilo pohádku S čerty nejsou žerty.

1991 - Natočil seriály Co teď a co potom, Přítelkyně z domu smutku. V dalších letech O zvířatech a lidech, Když se slunci nedaří, Nemocnice na kraji města po 20 letech, Hotel Herbich, Poslední sezona…

1997 - Vznikl film Bumnerang, pak úvodní série ságy Zdivočelá země. Mimořádný divácký ohlas přinesl další série (2001, 2008, 2012). Vyšla kniha Moje cesta Zdivočelou zemí (2012).

2014 - Natočil svůj zatím poslední film Piknik, v hlavních rolích s Janem Třískou a Petrem Kostkou.

2019 - Na 45. ročníku Letní filmové školy v Uherském Hradišti převzal Výroční cenu Asociace českých filmových klubů. Z Prahy často utíká na chalupu, má radost z pěti vnoučat. Rád by ještě natočil film, který „divákům dluží“.

JANA BEDNÁŘOVÁ